Zdeněk Škromach žasne nad aktivisty a do budoucna zvažuje kandidaturu na prezidenta

Zdeněk Škromach je téměř zosobněním takzvaného „amerického snu“. Původní profesí elektromontér se přes posty v odborovém hnutí a díky pilnému studiu vypracoval až do vrcholných vládních funkcí. Mohl si tak splnit některé cíle, za něž se pral jako zástupce prostých zaměstnanců. Rodák z Hodonína to jako ministr sociálních věcí dotáhl až na místopředsedu vlády České republiky.

Nyní je sice politicky aktivní pouze v domovském Rohatci na jižní Moravě, ale to zdaleka neznamená, že by se chystal do politického důchodu. O své životní dráze i názorech na současné dění se Škromach podělil v rozsáhlém rozhovoru při své nedávné návštěvě, o níž Večerník informoval v předminulém čísle.

* Na rozdíl od některých kolegů jste před vstupem do politiky prošel několika pozicemi v rámci své profese. Co jste si ze svého občanského života přinesl?

„To je pravda, do vrcholové politiky jsem se dostal až ve čtyřiceti letech. Předtím jsem prošel praxí jak dělnickou, tak později v řídicích funkcích, takže zkušeností bylo hodně. Dodnes vnímám, že život není jednoduchý a lidé se musí umět postarat o základní potřeby, aby měli práci, slušně vydělali, uživili rodinu a aby měli jistotu, že jim na dveře nezabuší exekutor. Pokud si toto politik uvědomí, tak bude lidem v této zemi dobře.“

* Takový obraz společnosti by byl přece jen příliš růžový...

„Jistě jsou tací, kterým práce úplně nevoní. Měl jsem kamaráda, který byl zámečník a ráno prvně v dílně strčil ruce do černého mazacího roztoku, jinak toho ovšem přes den moc nenadělal... Jenže s rodinou přicházejí povinnosti. Já třeba kromě práce při zaměstnání ještě dálkově studoval jak střední, tak vysokou školu. Navíc pokud jsme chtěli bydlet, ještě jsme svépomocí stavěli podnikové bytovky. Takže ráno šel člověk do práce, odpoledne pomáhal na stavbě a večer se učil do školy. I tehdy byl tedy život hektický a byla to dobrá průprava do budoucna. Stejně jako pozdější působení v odborech po listopadu 1989, těchto základů dodnes využívám.“

* Do politiky jste vstoupil až s pětiletým odstupem od změny režimu, proč?

„Před listopadem 1989 jsem byl nějakou dobu v komunistické straně, ale nezastával jsem žádné vrcholové funkce někde na ústředí. V té době jsem měl mladickou představu, že věci se dají změnit, ale člověk pro to musí něco udělat. Konečná motivace však byla trochu prozaičtější. Chodil jsem s přítelkyní z Ostravy a její rodiče nevnímali úplně s povděkem, že jejich dcera, středoškolačka, chodí s vyučeným elektrikářem, navíc neměli moc rádi komunisty. Takže z mé strany to byl tak trochu truc. (úsměv) Zodpovědnosti se nezříkám, ale z tohoto období vyplynula další zkušenost, že některé systémy zevnitř změnit nelze. To je poučení i pro dnešní dobu, kdy jsou snahy určité věci zabetonovat.“

* Jak započala vaše odborová kariéra?

„Byl jsem vždycky tak trochu rebel, i proto jsem to v prvním stranickém angažmá dotáhl pouze na úsekového důvěrníka, neměl jsem úplně správný kádrový profil. (pousměje se) Na konference jsem nezřídka cestoval pod jménem jiného schváleného kandidáta, který najednou nemohl, a jel Škromach, protože se dovedl v rámci svých kompetencí lidí zastat. Po listopadu 1989 přišlo zakládání nových odborů, do čehož jsem se s ostatními pustil. V hodonínské Armaturce, kde bylo tehdy kolem dvou tisíc pracovníků, došlo na přímou volbu předsedy, což se mi líbilo jako velká výzva. Získal jsem pětasedmdesát procent hlasů a stal se šéfem místní organizace. Později jsem postupoval strukturami odborového svazu KOVO a procházel školeními, při nichž jsem poznal, že je běžné, aby odbory a politické strany byly provázané. V Rakousku či Německu mají odbory na politické strany vliv svou organizovaností a tím představují významnou voličskou masu. Přišlo mi logické, že by se tyto synergie měly uplatnit i v tuzemsku. Nácvik přípravy na případnou stávku nás naučily jít i do zásadního střetu, což se později v politice zúročilo, stejně jako třeba určitá mediální průprava. V neposlední řadě se hodila i moje profese, konečně s lidmi z branže elektro jsem se setkával na různých pozicích. Potvrdilo to moje přesvědčení, že kdo porozumí toku elektronů a principu fungování elektřiny, pochopí i politiku.“ (úsměv)

* Kdybyste měl jmenovat svůj největší úspěch ve své politické kariéře, čeho si vy sám nejvíc ceníte?

„Snad právě proto, že jsem vyšel z odborového prostředí, byla vrcholem bezesporu funkce ministra práce a sociálních věcí. Najednou jsem o věcech, které jsem jako odborář kritizoval, měl možnost rozhodovat. Pokud je politik v exekutivní funkci, má jedinečnou příležitost realizovat své vize. Za mého působení došlo nejen k dílčím změnám, ale tvorbě nových zákonů. Stěžejním byl zákoník práce, co víc bych si koneckonců mohl přát? Nebyl samozřejmě úplně dokonalý, protože vždy musí být prostor pro kompromisy, ale jedná se o moderní zákon, který přes veškerou pozdější kritiku vydržel dodnes. Ani Nečas s Drábkem jej nedokázali změnit... Druhým zásadním zákonem byl materiál o sociálních službách, který od základů změnil celý systém. Zatímco ten předešlý byl orientován na poskytovatele, tento dal mnohem více prostoru lidem, kterých se tyto služby dotýkají. Trochu mě mrzí, že v návaznosti na tento zákon se dodnes nepodařila ošetřit oblast komplexní rehabilitace. Je potřeba ještě podotknout, že toto všechno se podařilo uskutečnit ve třech vládách, což není totéž, jako běžné volební období. Při každé změně vlády totiž úředníci trošku přestávají pracovat a všechny rozdělané věci se tím pozdrží.“

* Byl jste poslancem, ministrem a senátorem. Funkce prezidenta by tedy byla určitým logickým završením vaší politické kariéry?

„Jsem přesvědčen, že do vrcholných politických funkcí by neměli přicházet lidé, kteří nejsou dostatečně obeznámeni s občany, jejich problémy, potřebami i tím, jak vůbec celý systém funguje ať už na úrovni komunální, nebo krajské. Tady musím žasnout nad aktivisty, kteří se najednou objeví před volbami prezidenta a mají pocit, že tohle je něco jiného než jakákoli jiná politická funkce. Rádi se staví do role spasitelů a to může být velmi nebezpečné, protože jim chybí politická rutina i schopnost vyjednávat a hledat řešení pro blaho země. Na rozdíl od různých kritiků jsem spokojený, že existuje přímá volba prezidenta. A byl bych rád, kdyby se stejným principem volili také starostové, primátoři či hejtmani. Jistě to přináší určité problémy, na druhou stranu si vezměte, jaká je stabilita stávajících funkcí, když mohou být tito představitelé zastupitelstvem kdykoli odvolaní? Na druhou stranu schopnost starosty vyjednat svou představu s radními a zastupiteli je ku prospěchu věci. Ukazuje se to i v prezidentské funkci, což Miloš Zeman dokáže využívat velmi efektivně. Je úsměvné, když někteří kolegové, snad zhrzeni volebním neúspěchem, se snaží omezovat pravomoci přímo zvoleného prezidenta, přestože trend by měl být přesně obrácený. Představitel se silným mandátem by měl mít větší možnost ovlivňovat skupinová rozhodnutí. Právě zjištění, kdo všechno v minulé volbě prezidenta kandidoval, se pro mě stalo výzvou. Proto jsem o své potenciální kandidatuře začal mluvit už před rokem a půl. Už jsem někde zmínil svá slova z dětství, kdy jsem chtěl být kosmonautem nebo prezidentem, a přiznejme si, že kosmonautem už asi nebudu. (úsměv) Naproti tomu funkce prezidenta je z hlediska věku, zdraví, zkušeností, kterými jsem prošel, i konzistentnosti názorů stále reálná.“

* Platí však vaše dřívější vyjádření, že proti Miloši Zemanovi byste nekandidoval?

„Zatímco všichni kandidují proti Miloši Zemanovi, já kandiduji s Milošem Zemanem. (pousměje se) Ovšem nechci být dalším Zemanem, protože jsem sám sebou. V okamžiku, kdy jeho výkon funkce skončí, chci být určitou alternativou. Jestli to osloví politické strany, oblast kultury a byznysu, protože si nemůžeme nalhávat, že takové volby bez finančního zázemí jsou nereálné, to je otázka. Financování samozřejmě musí být transparentní a musí jít o národní peníze, nikoli o skryté financování přes neziskovky ze zahraničí.“

* Po neúspěchu v obhajobě senátorského mandátu jste momentálně „pouze“ radním v domovské obci Rohatec. Není to příliš těsná košile pro politika vašeho formátu?

„Vždy jsem se snažil držet principu jedné funkce stranické a jedné veřejné. Naše kandidáty v obecních volbách jsem pokaždé jen podporoval, až mě tak říkajíc na stará kolena přesvědčili, abych kandidoval také. Vzhledem k tomu, že jsme ve volbách posílili, dali jsme možnost mladému starostovi i místostarostovi, kteří se funkcí úspěšně zhostili. Já spíš pomáhám svými zkušenostmí a kontakty. Na transparentních přímluvách tam, kde se rozhoduje, nevidím nic špatného. Kromě toho jsem byl nedávno jednou televizí dotazován, že prý bych měl dělat poradce paní ministryni práce a sociálních věcí, na čemž také nevidím nic špatného. Je běžné, že lidé se zkušenostmi jsou angažováni jako poradci, aniž by v tom byla spatřována nějaká trafika pro vysloužilé politiky.“

* Jaká je v současnosti situace ve vaší domovské straně ČSSD?

„Situace je nyní určitě složitější, dříve byla více transparentnější... Existovala takzvaná ´svatá trojice´ Zeman-Buzková-Gross, z nichž každý byl úplně jinak orientovaný. Přesto jsme volby vyhrávali, protože každý z nich oslovoval z voličstva někoho jiného. I dnes je přínosem, když se nabízí různé varianty, byť ta různost není tak patrná. Odráží se to na současném poklesu volebních preferencí, i když zde důležitou roli hraje volební cyklus. V minulosti jsme dosáhli téměř všeho, máme či měli jsme všechny významné funkce, takže lidově řečeno za každý problém může sociální demokracie. Dlouhodobě máme problém v otázce lídrů, kteří dokáží své názory potřebně rezonovat. Zjednodušeně řečeno nám chybí slovenský Fico. Ani v západní Evropě neslaví sociální demokracie zrovna úspěchy. Je to dáno tím, že proud orientovaný řekněme na atmosféru šedesátých let, doby hippies, nenachází odpovědi na problémy současné doby. Mimo otázky jistot vystupuje do popředí bezpečí lidí, zvlášť v globalizovaném světě. Zde je přístup slovenského Smeru výrazně úspěšnější. U nás se Miloši Zemanovi jak ve funkci předsedy strany, tak nyní prezidenta daří podchytit ´zdivočelé´ stoupence sociální demokracie, kteří by jinak inklinovali k extremistickým formacím. Velkým problémem je, jak se vyhranit proti Babišovu hnutí ANO i třeba Okamurovi, který stahuje dejme tomu extrémnější voliče sociální demokracie. Tohle je výzva a já doufám, že nové vedení bude reprezentovat názorovou pestrost, kterou vždy sociální demokracie měla. Sjezd strany musí odpovědět na otázky, které lidé kladou...“

* Po posledních volbách jste byl účastníkem proslulé „lánské schůzky“. Neberete to s odstupem jako chybu, po níž jste se s kolegy dostali ve vaší straně do defenzivy?

„To, že se sejdou ústavní činitelé s prezidentem v době těsně po volbách, není nic špatného, celá aféra byla účelová. Dodnes jsem nepochopil, proč se to tajilo, proč na tom výrazně trval Milan Chovanec... Rozdělení funkcí po třech letech napovídá, že vše sloužilo mocenskému boji uvnitř sociální demokracie. Do jisté míry panovala obava z předminulých voleb, kdy po vítězství ČSSD odstoupil Jiří Paroubek, což dodnes považuji za chybu. Vzal tím straně možnost jednat o vládě, čímž se vytvořil precedens, kdy vládu sestavovala jiná než vítězná strana. Pak vznikaly paradoxy, kdy jsem na Zlínsku dvakrát vyhrál volby nad Petrem Nečasem, přičemž jednou byl ministrem a jednou premiérem. (úsměv) V politice se prostě dělají určité kroky, ale puče vypadají jinak! Pravdou je, že iniciativa účastníků poté polevila a v rámci vnitrostranického souboje převážila jedna skupina. Pak je ale potřeba se zodpovídat i z výsledků a ty momentálně nejsou takové, na které jsem byl zvyklý, když jsem byl součástí vedení strany. Tehdy jsme volby vyhrávali a dokázali oslovit voliče. Pokud chceme získat zpět ty občany, kteří nás historicky volili, musíme jim nabídnout odpovědi na otázky, na něž teď odpovědět neumíme...“

* Jaké to jsou?

„Teď jsme až příliš vnímaní jako vstřícní vůči migrantům, globalizaci, evropskému centralismu. Evropa je dnes na půl cesty. Chce mít vlastní armádu, ale nejsou to ani Spojené státy evropské, ani pouhá oblast volného obchodu. A vládnou byrokrati. V době ohrožení přijdou s tím, že omezíme držení zbraní a budeme se otvírat světu. Přitom z hlediska migrantů je naše tolerance vnímána jako pouhá slabost. Pokud tato témata nezpracují klasické strany, hrozí nástup těch nových s radikálnějšími názory. Na Slovensku se vyčítalo Ficovi, že byl příliš agresivní a zdůrazňoval migrační kartu. Ale kdyby to neudělal, tak mohl vládnout Kotleba s jeho ľuďáky...“

* V Prostějově je nejpočetnější buňka Vlasteneckého sdružení antifašistů, které má za cíl udržovat v paměti události druhé světové války. Má vlastenectví a připomínání historie v naší době své místo?

„Vlastenectví a hrdost na kulturu, z níž vycházíme, jsou nezbytné. Snaha toto v multikulturalismu rozmělnit či dělat z lidí ctících vlastenectví a majících národní hrdost xenofoby, je přesně důkaz toho, že ti, kteří vyžadují toleranci, neumějí sami být k jiným názorům tolerantní. To je dobře vidět na nejrůznějších neziskovkách, jež vlastně šíří nenávist proti místní kultuře. Chtějí zakazovat pití nebo vepřové, ale do naší kultury víno nebo vepřové prostě patří. Pokud přijedu do arabské země, respektuji jejich tradice, ale recipročně to nefunguje právě proto, že naše tolerance je vnímána jako slabost! Oni s námi nemusí válčit, oni prostě přijdou. Náš životní prostor si musíme umět uhájit, stejně jako náš životní styl. Ať si doma žije každý po svém, ale pokud přijde k nám, musí respektovat naše obecná pravidla. A jestliže žádá o pomoc, nesmí být finančně, sociálně ani jinak zvýhodňován vůči našim lidem. Prostě nebát se říci: tady jsme doma. A nezapomínat na historii. Mnohdy je zneužíván fakt, že mladá generace už nemá přímé napojení na pamětníky událostí druhé světové války, a média v rámci takzvamé korektnosti vynechávají určité části historie. Při odsunu Němců jsme tak prezentováni div ne jako zločinci, ale už se nepřipomene, že náš národ byl systematicky vyvražďován! Excesy jistě byly, ale tenkrát lidé byli pod bezprostředním dojmem ztráty svých nejbližších. Někomu Němci zabili rodiče, jinému znásilnili dceru. Dějiny se opakují, pokud se z nich lidé nepoučí, proto je potřeba je připomínat. Staletá historie Evropy s různými konflikty, které se na její půdě odehrály, se těžko vymazává, a představa paní Merkelové, že toto vše přemostí milióny migrantů s jinou kulturou a tím pádem se vše zapomene, je podle mého názoru naprosto špatná. Pak se evropská kultura vytratí úplně. Tomu se stojí zato postavit!“