Slavný český herec Miroslav Donutil odmítá, že by kolegyním sahal na prsa...

JESENEC Naposledy se jeden z nejuznávanějších českých herců současnosti představil na Prostějovsku v říjnu předloňského roku, kdy na prknech prostějovského divadla exceloval po boku svého syna v roli Salieriho ve hře Amadeus. Tentokrát Miroslav Donutil zavítal do nedalekého Jesence, kde předvedl pro změnu své vypravěčské a pěvecké dovednosti. Jeho historky o Františku Kocourkovi či dalších kolezích, zážitky z cest i natáčení, zná v tuzemsku snad každý napříč všemi generacemi. Večerník vám jako jediné periodikum přináší bezprostřední dojmy charismatického herce, moderátora či baviče těsně předtím, než se svojí talk show Cestou necestou zanechal další výraznou stopu v prostějovském regionu.

v rámci

exkluzivního

interview

pro Večerník

se ptal

Josef POPELKA

* Vraťme se úvodem zpět do vašeho dětství. Měl jste nějakou přezdívku, o kterou se s našimi čtenáři můžete podělit? A jaký jste vůbec byl typ žáka?

„Neměl jsem žádnou významnou přezdívku, pouze si pamatuji, že mi tu a tam někdo zkomolil jméno, takže to bylo třeba Doňa, Doncva, Donys a podobně. Občas někdo obrátil mé jméno, když z Mirka udělal Kerima, takže to znělo spíše turecky. (smích) Ve škole jsem se nesnažil ani pořád něco vyvádět, ani se permanentně dobře učit. Byl jsem průměrný žák, který se snažil vyjít s učivem tak, aby z toho doma nebyl binec. Střídavě se mi to dařilo a střídavě se mi to nedařilo...“

* Které sportovní náčiní jste dostal poprvé do rukou jako malý kluk?

„Myslím, že to byla hokejka, protože my jsme s kluky hokej hrávali celoročně na ulici nebo v zimě na nějaké zamrzlé ploše jen tak bez bruslí. Jinak jsem provozoval snad všechny druhy míčových her.“

* Pocházíte z Vysočiny, která je známá spíše pro zimní sporty. Změnilo se něco na tom, že tento druh odvětví pro vás nehraje příliš prim?

„Zimní sporty jsou pro mě již zapovězená kapitola, protože mám levé koleno nachystané na operaci. Ani bruslit, ani lyžovat už na tom stejně nemůžu, i kdybych se to ještě byl býval naučil, jako že ne.“ (úsměv)

* Zajdete i v dnešní době na nějaké sportovní klání? Máte nějaký oblíbený klub?

„Já miluju sport a sleduju v televizi téměř všechno, co se něj týče. Někdy, i když jsem doma třeba jen na den a v televizi je zrovna Světový pohár v lyžování nebo biatlonu, tak jakkoliv to neovládám, strašně rád přenosy sleduji. Strašně tomu totiž rozumím. (smích) A moje žena říká: ´Chvilku jsi doma a hned se díváš na sport!´. Musím se na to ale dívat. Jednak se znám se spoustou sportovců, kamarádím s nimi, fandím jim, a jak jsem již zmínil, hrozně tomu rozumím. Já vím, jak má ten svah sjet, kdy má běžet, kde přidat, kdy zvolnit. Všechno to teoreticky zvládám. (smích) A na sportovní klání jdu, pokud můžu. Naposledy to bylo v Brně na mistrovství světa v nohejbale, kde jsem dokonce předával klukům medaile, měl jsem z toho velikou radost. Pokud mám čas, zajdu pak na fotbal, na hokej.“

* Když se potřebujete odreagovat chodíte ku příkladu na ryby. Jaký byl váš největší úlovek?

„Pamatuju si, že jsem třeba chytl štiku asi metr a tři centimetry dlouhou, kterou jsme si s kolegy v divadle před vánočními svátky vychutnali. Jinak rybu domů neberu, vždy ji pouštím. Pro mě úlovek nemá tu hodnotu největšího tím, že má nejvíce centimetrů, pro mě má vždycky tu osobní. Velice rád také chodím na golf, když to jde, zajdu do lesa na houby, v podstatě co nejvíce do přírody.“

* Ptal jsem se trochu záměrně, nebyla tím největším úlovkem vaše žena?

„Tak to určitě, ale když jste se ptal na ryby, tak do toho nebudu plést ženu. (úsměv) Moje žena byla odjakživa, a rád to říkám, tím nejšťastnějším úlovkem v mém dosavadním životě a na tom se už asi nic nezmění.“

* Vzhledem k vašemu povolání trávíte spoustu času na cestách. Necháte se vozit nebo jedete po vlastní ose?

„Nechávám se vozit, ono už to ani nijak jinak nejde. Dlouho jsem nesměl mít řidičský průkaz, a když mi to povolili, tak už jsem ho nedělal. V podstatě je to výhodné v tom, že mám spolehlivého řidiče, který mě doveze vždy včas na místo, kam zrovna jedu. Já si mohu vzadu pospat nebo si počíst nějakou knihu, text, scénář a podobně. Má to zkrátka své výhody.“

* Z posledních filmových či seriálových rolí zmiňme Deset pravidel jak sbalit holku. Pamatujete si pravidlo číslo tři?

„Ne, já si nepamatuju ani jedno to pravidlo. Je to stejné jako s každým jiným scénářem. Jakmile scénu natočím, už o ní nevím. (úsměv) Kdyby měl člověk držet v hlavě všechny texty, které hraje v současné době, tak by mu ta hlava praskla.“

* Ve stejném filmu se snažíte svému synovi, jehož hraje Matouš Ruml, vštípit znalosti a dovednosti, které by se mu mohly v budoucnu hodit. Snažil se o něco podobného váš otec a vy pak následně u svých synů?

„Můj otec se o to nesnažil a já se o to také nesnažím, protože vím, že je to hloupost. Každý si musí projít svou vlastní cestou, se svým vlastním uvažováním. Když mě požádá o nějakou radu, chce něco vědět, jeden či druhý syn, tak to rád udělám.“

* Úspěšný byl seriál Doktor Martin. Jak jste se vžil do lékařského povolání, troufl byste si na tuto profesi? A jaký vůbec máte vztah s lékaři?

„Můj vztah k lékařům je velmi vřelý a s nastupujícím věkem čím dál vřelejší, protože vím, že se bez nich neobejdu. (úsměv) A to je nejenom proto, že mi už mockrát v životě pomohli, ale jako studenti jsme se nejvíce kamarádili právě s lékaři. Medicínská fakulta byla přímo naproti JAMU, takže logicky se nám líbila jejich děvčata a jim zase ta naše. Taková velmi úspěšná výměna probíhala. (smích) Že bych se tomu věnoval, tomu se můžeme jen pousmát, protože když chce být člověk kvalitním lékařem, tak nejenže musí vystudovat fakultu medicíny, ale neustále se zdokonalovat v praxi a publikovat, aby mohl jít dál a dál a studovat a studovat a stále na sebe nabalovat ty zkušenosti. Na to už mi čas nezbývá.“

* Také to s vámi při pohledu na krev sekne?

„Se mnou rozhodně ne. (úsměv) Bylo to ale jedno z témat, o kterém jsem uvažoval, je-li to vůbec možné, aby měl lékař problém s krví. Ale jeden významný doktor mi pověděl, že naviguje sestřičku přesně kam vpíchnout injekci a až ji navede, tak omdlí. (smích) Takže je to možné.“

* Zde jste si také zahrál po boku mužského idolu Jitky Čvančarové, o jejíchž přednostech není třeba hovořit. Použiju vaši jednu vzpomínku z dabingu s panem Maryškou, kdy jste svou kamarádku Silvu spolu osahávali a ta si stěžovala: Donutil a Maryška mi sahají na kozy. A odpověď pana Maryšky byla, tak si je nemáš brát do dabingu. Stalo se něco podobného třeba i na tomto natáčení?

„Podezíráte mě, že ještě v tomto pozdním věku jsem schopen osahávat kolegyni? (smích) Tak to se určitě nestalo! S Jitkou vycházíme velmi dobře a rozhodně za celou dobu natáčení nic takového neproběhlo. Je to výborná herečka, bezvadná partnerka a ta práce s ní byla příjemná.“

* Jaký je vlastně váš ideál ženské krásy?

„Každý chlap má rozdílný ideál ženské krásy a nemá cenu vnucovat někomu jinému svůj ideál krásy. Ale když se nad tím zamyslím, tak musím říct, že jsem si to vlastně nikdy takto nespecifikoval. Měla by být vysoká, dlouhonohá, že by měla mít krásné poprsí a nádherně tvarované nohy? Ono vlastně o to nejde. Najednou potkáte dívku, tak jako jsem já potkal svou ženu, podíváte se jeden druhému do očí, něco přeskočí a teprve později začnete doceňovat to, co jste si vlastně vybral. U mě to tak funguje. Nikdy jsem neměl žádná kritéria, kterými bych se řídil.“

* Jaký máte vztah ke zvířatům, vlastníte nějaké?

„Měli jsme doma, dokonce současně, dva pejsky a pak také kocoura, který odešel zároveň s tím jedním pejskem. Můj mladší syn má kocoura, kterého občas přiveze.“

* Mluvili jsme o filmových rolích, můžeme se v blízké době zase těšit na nějaký další povedený snímek?

„Teď zrovna jeden dokončujeme. Jmenuje se ´Můj strýček Archimedes´, a pojedeme jej dotáčet na Krétu. Je to příběh řeckého migranta, který sem přišel v padesátých letech. Hraje ho Ondra Vetchý, já jsem jeho český kamarád. Pracujeme na husí farmě a to téma těch migrantů je zde zpracováno s nadhledem i humorem. Myslím si, že to bude velice hezké a v televizi se má promítat někdy na podzim. Brzy začnu točit mezinárodní, koprodukční film ´Marie Terezie´, kde budu hrát postavu hraběte Harracha a také točit šestnáctidílný seriál, který se jmenuje ´Druhá šance´, což je právnicko-krimi thriller. Ještě v tomto roce budeme na devětadevadesát procent dotáčet film Doktor Martin, který celý tento seriál uzavře.“

* V mnoha vašich vyprávěních napodobujete cizí jazyky. Kolik z nich opravdu ovládáte alespoň na komunikativní úrovni?

„Češtinu, slovenštinu, polštinu, ruštinu, angličtinu a francouzštinu. Ale když říkáte na komunikativní úrovni, tak to slovo podtrhuji, protože nemá cenu se holedbat tím, že umíte ten jazyk dokonale. Já je skutečně používám na dorozumění se.“

* Povětšinou hovoříte o zahraničních dovolených, na kterých zažíváte opravdu neuvěřitelné situace. Ale co takhle dovolená u nás, na které se vám přihodila nějaká veselá příhoda?

„Já dovolenou u nás chápu dvěma směry. Jedna část, ta podstatnější, probíhá na Českomoravské vysočině, tam jezdím nejraději ze všeho. Tam zažíváte to nejlepší, co můžete - příroda, les, voda, rodina, všecko to krásné, co se tam dá zažít, to tam je. Druhý směr vede do Třeboně, kam jezdím do lázní už několik let. Vždy mě tam o prázdninách zrekonstruují, abych mohl nabrat síly a pokračovat v té intenzivní činnosti.“ (smích)

* Nejen ve filmu, ale také při vašich představeních často zpíváte. Zdědil jste tento talent po vašich předcích či jste jej rozvinul při studiu JAMU a následném využití v herectví?

„Jak maminka, tak tatínek zpívali moc hezky, takže já ty geny pochopitelně podědil po nich. Co se týče hudební výchovy, studoval jsem dokonce muzikálovou katedru na JAMU. Byla to jediná, ne-li vůbec první otevřená muzikálová katedra, a tam ten zpěv do nás samozřejmě také cpali horem, spodem. (úsměv) Navíc zpívám rád, a když se to všechno propojí, tak se to i někdy zdaří.“

FOTO Pepe + CITACE:

Jakmile scénu natočím, už o ní

nevím. Kdybych měl držet v hlavě

všechny texty, které v současnosti

hraju, tak by mi ta hlava praskla....

DO MUSTRU:

VIZITKA

Miroslav DONUTIL