Luboš Korhoň utekl do Anglie

Druhé prostějovské angažmá Lubomíra Korhoně nebylo natolik úspěšné jako to první o čtyři roky dříve. Tehdy měl na Hané před svým odchodem do Anglie průměr téměř dvou bodů na zápas a táhl druholigový soubor.

„Přicházím, abych dával góly, takže je chci dávat ideálně v každém zápase. Počítám, že bych měl vzhledem ke svému věku a zkušenostem plnit důležitou roli, a doufám, že to bude fungovat,“ vylíčil v létě Večerníku své představy krátce po doladění všech potřebných formalit. Jenže realita byla jiná. Tentokrát nedostal o úroveň výš tolik prostoru a přes třináct bodů ve čtyřiadvaceti zápasech si musel na počátku prosince balit kufry. Osmatřicetiletý útočník se tak po krátké české anabázi vrátil zpět do Anglie, konkrétně posílil suveréna English Ice Hockey Premier League Telford Tigers. A v čase krátkého vánočního setkání s rodinou si někdejší extraligový šampion s Pardubicemi udělal prostor i na spoustu otázek PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku.

* Před sezónou jste věřil, že se natrvalo vracíte domů, uběhlo ale pár měsíců a už jste opět v Anglii...
„Člověk míní a život mění. (pousměje se) Teď už je to ale za mnou a soustředím se na fakt, že hraji jinde. Když jsem ale končil, bylo to takové nepříjemné období. Co se dá dělat... Každé angažmá nevyjde ideálně.“
* Měl jste nějaké indicie, že to s vaším setrváním v Prostějově vypadá nahnutě?
„Ani ne, ale tak už to chodí.“
* Takže konec přišel nečekaně?
„Začalo to už výměnou trenérů, když jsme byli třetí. Pak se prohrálo pár zápasů a nastaly změny. Nejdříve šel Honza Káňa, pak Honza Půhoný a nakonec já.“
* Jak byste zhodnotil toto své prostějovské působení?
„Řeknu vám, že od prvního tréninku jsem byl pátá lajna... Necítil jsem až takovou důvěru a nebylo to ideální. Ale vyhrávalo se, byli jsme na špici, tak jsem chápal, že trenér nepotřebuje sahat do sestavy.“
* A pak se přestalo dařit a „Černý Petr“ vyšel i na vás...
„Pro hráče je nepříjemné, když necítí úplnou důvěru, že si může něco dovolit. Jeden zápas jsem hrál celý, v dalším jen dvě třetiny, z deseti zápasů jsem byl třikrát čtyřikrát v jiné lajně. To vám také nepřidá.“
* Podle tónu vašeho hlasu je patrné, že se vám o tom moc dobře nehovoří.
„Dobře by se to hodnotilo, kdybych v Prostějově vydržel celou sezónu a mančaft skončil třetí čtvrtý, hrálo se semifinále... Abych ale nemluvil jen negativně, Jwestřábům děkuju a jsem vděčný, že mi dali šanci. Mohl jsem se vrátit a být kousek od domu. Zázemí a vše fungovalo, nemůžu proti tomu říct ani půl slova, ale bohužel hokejově to nebylo ono.“
* Když jste zvažoval, co dál, tak Anglie byla jasná volba?
„Ano. Hrál jsem tam a dařilo se mi, udělal jsem si nějaké jméno. I v této soutěži se navíc ne všem daří a stalo se, že Telford zrovna hledal útočníka. Tak jsem se s nimi domluvil.“
* Jaké jsou vaše prvotní dojmy z nového týmu?
„Dobré. Přišel jsem do ligy, kterou jsem hrál tři a půl roku, takže znám prostředí velmi dobře. Celkem deset týmů hraje šestkrát každý s každým, v součtu to dělá čtyřiapadesát zápasů. Všichni se navzájem hodně znají a nepřišlo mi to ani ze začátku vůbec cizí. A teď už jsem úplně v pohodě.“ (úsměv)
* I bodově se vám daří, máte velice slušnou bilanci.
„To mi ještě dvě nahrávky nenapsali. (smích) Ale ano. Hrajeme na tři lajny, člověk má víc prostoru, je to jiné. Díky tomu snáze bodujete než tady v Česku a hlavně jako cizinec důvěru dostanete. A buď ji splácíte, nebo ne.“
* Přišel jste jako zahraniční posila, takže si od vás klub hodně slibuje?
„Asi jo. Na jednu stranu je to také tlak, musíte se ukazovat a hrát dobře, ale prostor dostanete a je to jen na vás, jak se prosadíte hokejově.“
* Máte v týmu i nějakého českého spoluhráče?
„To sice ne, je ale mezi námi jeden mladý Slovák. Jmenuje se Milan Kolena a má asi dvaadvacet, je celkem šikovný. Celkově je tam sorta starších i mladších hráčů.“
* A jaké jsou ambice vedení?
„Tento mančaft hraje na prvním místě a chce vyhrát. Čeká nás náročný úkol, ale zatím vše funguje, jak má, a ze čtyř zápasů jsme tři vyhráli. Každý vypadá takový spokojenější, a když to takto bude pokračovat, tak si myslím, že to dobře dopadne.“
* Nyní jste v Anglii sám a zbytek rodiny zůstal v Česku?
„Ano. Nejedná se o tak dlouhé období a navíc jsem domluvený, že jednou za dva tři týdny mohu letět na tři dny domů. Třeba teď jsem tam byl osm devět dní a přijel jsem i na Vánoce. Měl jsem šťastnou ruku a vybral si zrovna mužstvo, které předehrávalo několik zápasů a měli tak nejvíce volna. (usměv) Do Birminghamu navíc mohu letět z Katovic, Prahy i Bratislavy a pak mi téměř přímo z letiště jede zhruba hodinu vlak do Telfordu, takže i po této stránce je všechno fajn.“
* Jak velkou oporou vám vlastně v nejisté době byla rodina?
„Manželka je už velice zkušená, za chvíli spolu budeme plných dvacet let a byla se mnou všude. Od dvaceti jsem jen jednu sezónu hrál v Olomouci, jinak jsme pořád cestovali. Je taková světoběžnice a je mi vždy oporou. Podporovala mě, ať se rozhodnu jakkoliv, ale přikláněla se spíše k možnosti, abych šel do Anglie. Věděla, že tamější prostředí bude příjemnější, nebude tolik nervů, že se tam zase dám do kupy. Ale je fakt, že syna už mám ve druhé třídě a také hraje hokej, před čtyřmi měsíci se nám ještě narodila holčička, takže jsme už v Olomouci byli usazeni.“
* Pomýšlel jste už trochu i na dobu po skončení sezóny, kam dále by mohly vést vaše kroky?
„Tak daleko jsem se zatím ještě nedíval. Toto období bylo těžké, není pro hráče jednoduché skončit v klubu a hledat si nové angažmá. Musíte sebrat síly a začít zase něco nového. Kdyby pak přišla nabídka z Česka, tak bych se jí ale nebránil.“