- 11. leden 2017
- 36986x
Je nejúspěšnější blogerkou z prostějovského regionu. Pohledná a sympatická Tereza Furiel vyrůstala v Plumlově, avšak v současné době žije v norském Oslu. Deník si začala pravidelně psát v jedenácti, na internetu souvisle publikuje od svých sedmnácti let. Její blog nazvaný Sweet Melange čili Sladká všehochuť sleduje jen na Facebooku tři a půl tisíce lidí. Nedávno byla již podruhé nominovaná do prestižní ankety Blogerka roku. A přestože žádnou cenu nezískala, byl to dobrý odrazový můstek pro rozhovor s touto křehce působící mladou ženou, pro kterou se psaní, fotografování a originální přemýšlení o jídle, světě, druhých lidech i jí samé stalo nedílnou součástí jejího života.
Ve svém blogu mixujete recepty na jídla a postřehy z běžného života či úvahy. Nepřemýšlela jste, že byste dělala pouze čistý food blog?
„Když jsem svůj blog před čtyřmi a půl lety začala psát, tak to v podstatě byl ´čistý´ food blog. I když jsem už tak nějak od začátku tušila, že jen u receptů a jídla nevydržím, proto jsem ho pojmenovala Sweet Melange, tedy sladká všehochuť. Prostě mi ta kategorie postupně začala být těsná, přičemž já chtěla psát a sdílet víc. Navíc jsou pro mě nejlepší food blogy ty, které se fakt drží striktně jídla a receptů, mají dopodrobna vysvětlené postupy, kolikrát i tu chemii za tím. A to jsem já nikdy nedělala a ani dělat nechtěla. Nejsem takto precizní a nemám takový cit pro detail. Vyhovuje mi tento můj koncept ´otevřeného deníku´, kam píšu o tom, co je pro mě právě aktuální.“
Svůj blog píšete česky, ale z Osla. Jak jste se v hlavním městě Norska ocitla?
„Před pěti a půl lety jsem na Slovensku poznala jistého Radana, který už tou dobou v Oslu rok žil. Zamilovali jsme se do sebe, začali se navštěvovat, a když jsem před více jak třemi lety dokončila bakaláře v Praze, rozhodla jsem se za ním přestěhovat. Ten jistý Radan je už půl roku můj manžel.“ (smích)
Kdy a proč jste s psaním blogu Sweet Melange začala a za jakých okolností?
„Před čtyřmi a půl lety, když jsem trávila léto v Oslu. Radan byl pořád v práci, já tu nikoho neznala a po týdnu už jsem měla prochozené všechny atrakce minimálně třikrát. Trochu jsem se nudila, tak mě napadlo, že bych mohla něco upéct. Už nevím, jestli to byla bublanina nebo cookies, ale vím, že mě to bavilo. A tak jsem další den zkusila upéct čokoládový dort a ten den mě napadlo, že bych mohla zase začít psát blog. A tak jsem začala. Před Sweet Melange jsem psala blog z Ameriky, kde jsem rok studovala v rámci výměnného programu a ještě předtím jsem psala blogy o různých celebritách a tak. Vlastně jsem ´blogerka´ už pěkně dlouho.“ (úsměv)
Baví vás víc manuální práce při přípravě a aranžování jídla, nebo formulování myšlenek během psaní?
„Baví mě to všechno dohromady. Už jen samotné hledání inspirace, ze které pak často vymýšlím svůj recept. Baví mě, jak se jednotlivé suroviny postupně mění v těsto, baví mě i aranžovat, i když mi často dochází nápady, baví mě pak o tom i psát, i když zrovna u receptů nad tím moc nepřemýšlím, protože ten je prostě daný.“
Deník jste si začala psát už v jedenácti letech. Pokud byste si jej stále vedla, v čem by se lišil od vašeho blogu a co by měly naopak společného?
„Myslím, že můj ´osobní deník´ by neměl podrobně vypsanou každou restauraci, kterou jsem navštívila v Paříži nebo Amsterdamu, ale jinak by si byly dost podobné. Deníky jsem si psala téměř denně skoro devět let v kuse a jsou plné toho, co jsem zrovna prožívala - škola, platonické lásky, poruchy příjmu potravy, taneční workshopy a znovu hlavně ta láska. Můj blog odráží různé fáze, ve kterých se nacházím - objevení pečení a obrovskou zálibu v něm, stěhování do Norska, lásku k mému manželovi, rodině a k životu, přípravy na naši svatbu, je plný mých každodenních myšlenek..., a když si představím, jakým stylem bych psala svůj soukromý deník, bylo by to dost podobně, jako tento ´veřejný´. Píšu tak, jak to naskakuje a probíhá.“
Vaše cesta k jídlu a pečení nebyla jednoduchá a vedla přes poruchy příjmu potravy. Můžete na to zavzpomínat?
„Můžu, ale nevím, jestli se to dá shrnout do několika vět... S jídlem jsem začala ´experimentovat´ v necelých čtrnácti letech, kdy jsem díky různým okolnostem přestala jíst sladké a postupně svůj život na několik let smrskla do počítání kalorií, cvičení a čtení si o zdravé výživě. O tom mám popsané desítky papírů ve svých denících. Upřímně se už neumím úplně vžít do pocitů, které jsem měla, přestože si pamatuji, že jsem si neuměla představit, že to někdy skončí a že někdy zase budu ´normální´. Vzpomínám si ale dobře na moment, kdy mi došlo, že hraji oběť své mysli a to byla ta chvíle, kdy jsem se poprvé opravdu a vědomě podívala do sebe a zjistila, že už ji nemusím hrát. Teď ani nikdy jindy. Seděla jsem zrovna sama v nějaké kavárně a jedla mrkvový dort, který u mě poprvé po několika letech neodstartoval přejídací záchvat. Brzo to už bude šest let...“ (s úlevou)
Co vám psaní blogu dává a co naopak bere?
„Když píšu blog, cítím se dobře a produktivně. Taky jsem díky blogu poznala spoustu nových lidí, se kterýma se nejradši potkávám osobně, kdykoliv to jde. Blog mi určitým způsobem dává i ´náplň´ do mých dní, třeba když někam kráčím a napadne mě nějaké téma, o kterém bych chtěla psát, což by mě pravděpodobně nenapadalo, kdybych nepsala. Nenapadá mě ale nic, co by mi psaní blogu bralo, protože ho prostě píšu, když mám chuť, náladu, inspiraci. Blog píšu z radosti, z chuti sdílet a povídat si s lidmi, nemám ho provázaný žádnými povinnostmi.“
Kolik času vám průměrně zabere během jednoho týdne?
„Hodně to záleží na okolnostech, ale jeden článek mi může zabrat hodinu až pět, podle toho, o čem je, kolik je v něm fotek a tak. Například recepty mi trvají zhruba tu hodinu, ´úvahové´ články tak dvě až tři a cestovní těch pět šest hodin, protože upravit desítky fotek a vypsat všechna místa prostě chvilku trvá.“ (úsměv)
Váš blog doplňujete právě o poměrně velké množství fotografií. Uvažujete už dopředu s tím, že přemýšlíte, které své postřehy zveřejníte na blogu?
„To je super otázka, protože jsem si díky ní uvědomila svůj vývoj. (smích) Když jsem blog začínala psát a pak hlavně, jakmile jsem si pořídila foťák, jsem na spoustu akcí chodila hlavně proto, abych to tam mohla nafotit, pak o tom napsat. A některé akce jsem vymýšlela ze stejného důvodu.
Přišlo mi to jako dobrá věc, potenciální článek na blogu mě motivoval k tomu někam jít, něco zkusit. Pomáhalo mi to. I když... Já dřív fotila fakt všechno. (úsměv) Každé jídlo, každou kávu, na každé procházce městem. Foťák pořád nosím každý den v kabelce. Je skladný, lehký a líbí se mi, že ho můžu kdykoliv vytáhnout, protože mě baví fotit. Ale můj ´postup´ už se změnil. Víc žiji a prožívám či zkouším, aniž bych dopředu plánovala, jestli o tom napíšu nebo ne. Nepřijde mi ale, že by jedna „metoda“ měla být lepší nebo horší. Prožívání a motivy se neustále mění a já se jen pořád snažím být pravdivá a upřímná, hlavně sama k sobě.“
Jak by se změnilo vaše prožívání, pokud byste s psaním blogu sekla?
„Prožívání by pravděpodobně bylo pořád stejné, ale myslím, že bych cítila ´prázdno´ a začala bych si znovu psát deník.“ (úsměv)
Na Facebooku vás sleduje tři a půl tisíce lidí. Co to pro vás znamená?
„Když jsem začala Sweet Melange psát, první rok mě vlastně sledoval jen můj manžel a moje maminka... (směje se) Postupně ho začali sledovat další kamarádi a kamarádi kamarádů, pak třeba někdo ještě z dalšího ´okruhu´, což mě přišlo fascinující. Když třeba koukám na statistiky a vidím, že blog zrovna čte někdo z měst, kde jsem ani nikdy nebyla, mám z toho obrovskou radost. Tři a půl tisíce, to je velké číslo. Cítím vděčnost. Ne nutně za to číslo, jako spíš proto, že za tím je spoustu úžasných lidí, se kterými si navzájem něco předáváme.“
Přemýšlíte při psaní o tom, čím byste své odběratele zaujala?
„Moje maminka, která je vystudovaná novinářka, mi kdysi dávno dala radu, ať píšu tak, jako kdybych si povídala se svou kamarádkou. A držím se toho. Někdy možná až moc, protože můj blog je fakt osobní a konkrétní, někdy zapomenu na to, že to píšu i pro ´cizí´ lidi. Používám hodně uvozovek, závorek a dlouhých vět, občas si vymýšlím slova, někdy nedopíšu závěr. V hlavě si nedržím žádný konkrétní plán, jak čtenáře zaujmout, ale když si povídám s kamarádkou, taky se snažím, aby ji bavilo mě poslouchat. A taky se snažím psát tak, aby mě samotnou bavilo to číst.“
V současné době se rozšiřuje fenomén takzvaných youtuberů. Neláká vás, že byste své obrázky rozpohybovala a z psaného slova přešla na slovo mluvené?
„Zatím mě to neláká, i když před pár měsíci jsem chtěla jedno video natočit, ale cítila jsem se nepřirozeně, strojeně a hloupě jsem se chichotala. Na některé youtubery ale koukám ráda, takže nikdy neříkej nikdy...“ (úsměv)
Nepřemýšlela jste o tom, že byste blog začala psát v angličtině?
„Asi před třemi lety jsem o tom přemýšlela a pár týdnů až měsíců jsem blog psala česky i anglicky. Brzo jsem od toho ale upustila, protože mi to zabíralo obrovské množství času. Dvojjazyčný blog může fungovat u krátkých textů, což ty mé moc často nebývají. Někteří moji kolegové tady v Norsku se mě ptají, proč nezačnu psát anglicky, a vím, že by to z určitého úhlu bylo logické, jenže když píšete přes čtyři roky blog česky, nemůžete ho z ničeho nic začít psát anglicky. Mám angličtinu dobrou, ale stejně bych asi nebyla schopná plně vyjádřit, co chci, včetně všech svých uvozovek a závorek. (úsměv) Anglicky psaných blogů jsou miliony, těch českých a slovenských je sice taky pořád víc a víc, ale stejně... Jestli někdy začnu psát anglicky, pravděpodobně to nebude na adrese sweetmelange.cz.“
Co vám v Norsku chybí z České republiky?
„Maminka, tatínek, babička, děda, nejlepší kamarádka a tak... Jo, a takový ten pocit ´doma´, přestože nejsem nějak nostalgický typ.“
A co by vám v Česku chybělo z Norska?
„Čistý vzduch, dokonalá voda z kohoutku, voda a všude lesy.“
Letos jste se vdala. Pustíte manžela někdy k plotně?
„Vaříme zhruba tak padesát na padesát. Radan by se teda hádal a řekl, že minimálně šedesát na čtyřicet s tím, že on vaří víc. Ale já pořád trvám na tom, že je to tak půl na půl. (úsměv) Každý den ale teplou večeři nevaříme, většinou děláme jídlo tak na dva tři dny dopředu. Hodně jsme si teď oblíbili curry na milion způsobů, většinou bezmasá.“
Přemýšlíte někdy o tom, že byste si otevřeli vlastní kavárnu?
„Momentálně si to myslím, i když koncept té kavárny se postupně mění. Dřív jsem chtěla hlavně péct, péct, péct, dnes mě na tom víc láká i ta káva a věci kolem. Moje představa kavárny je taková, že budu péct sezónní koláče, veganské i neveganské, budu podávat vynikající kávu, hrát pohodovou hudbu, pořádat různé workshopy a povídat si se zákazníky. Chceme do toho jít s Radanem a jeho na tom zase láká ta organizace, praktičnost, starání se o peníze a tak. Brání mi v tom to, že jsem z toho ještě nevytvořila konkrétní představu, jen tento vágní sen, když se k tomu přidá navíc má nekonečná lenost a pohodlnost, je to jasné.“ (úsměv)
V mládí jste vyzkoušela spoustu aktivit. Snad kromě baletu jste většinu z nich relativně brzy opustila. Sama mluvíte o tom, že jste stále otevřená všem podnětům. Myslíte, že vám láska k jídlu a k vaření vydrží? „Nehrozí“, že se časem vrhnete na něco docela jiného?
„To nevím, možná, že to ´hrozí´. (smích) Ale pokud to vždycky bude znamenat, že mě začne bavit něco nového, čemu se budu věnovat, je to v pořádku.“
Myslíte, že svůj blog budete psát i za deset let?
„Jo. Ale nevím to jistě.“ (úsměv)
O čem si myslíte, že bude váš první příspěvek v novém roce 2026?
„O tom, jaký je život se dvěma až třemi dětmi a manželem v domečku za Bratislavou, který má ve vedlejším vchodě kavárnu, kde mi děti pomáhají s pečením a potají jim dávám ochutnávat kávu. Bude o lásce. A o vděčnosti.“
Vizitka
TEREZA FURIEL
* narodila se v říjnu 1990 v Prostějově jako Tereza Sehnalová
* s rodiči žila v Plumlově
* je vdaná, na konci léta si vzala svého dlouholetého přítele Radana Furiel, který pochází ze Slovenska
* vystudovala střední školu podnikání a služeb, absolvovala i vysokoškolské studium hotelového managementu
* v současné době pracuje v jedné norské pekárně jako baristka. V práci se stará o vše, co se týká kávy, občas chodí v noci vypomáhat pekaři. Své výrobky zejména cupcaky a dorty také prodává dalším lidem
* mezi její koníčky patří vysedávání po kavárnách, sledování seriálů, blog, procházky městem, cestování, jóga, vaření a pečení, fotografování
zajímavost: v dospívání si prošla obdobím poruch příjmu potravy, které dnes vnímá jako velmi užitečnou zkušenost. Pomohla jí uvědomit si, že se nemusí nechat ovládat svými emocemi či myšlenkami a postupně ji naučila milovat jídlo
Další chyba na Vápenici.