AKTUALIZACE: S výjimkou oddílového zlatého a reprezentačně bronzového ročníku 2010/2011 strávil Lukáš Krajíček veškerá svá hokejová léta od roku 1999 až do současnosti v zahraničí. Prostějovský rodák si nejprve vytvořil domov za mořem v Severní Americe, po krátké a úspěšné anabázi v Třinci se pro změnu vydal na východ, kde byl po více než pět let věrný barvám Dynama Minsk. S běloruským oddílem sice na velký týmový úspěch nedosáhl, na druhou stranu se ho ani nijak nedotkly finanční starosti, které trápí řadu oddílů KHL. Ve třiatřiceti letech dal prý definitivní sbohem ledovým kluzištím v cizině a svou budoucnost už vidí jen v domácích soutěžích. Destinací trojnásobného medailisty z mistrovství světa se stalo opět slezské město, kam by se rád z Hané dokonce přestěhoval.

Po pěti letech jste se vrátil do extraligy, co převážilo právě pro nabídku Třince?

„Hlavně to, že jsem tam už dříve hrál a věděl tak, do čeho jdu. Jedná se po všech stránkách o výbornou organizaci, mám na zdejší působení jen dobré vzpomínky. Navíc je to pouze hodina cesty autem od Prostějova. To vše hrálo svou roli, a proto jsem se rozhodl pro Třinec.“

Šlo tedy využít znalosti prostředí z ročníku 2010/2011?

„Stoprocentně. Management tu zůstal stejný a je tu spousta kluků, s nimiž jsem hrál během roku, co jsem tady byl, takže to bylo jednoduché. S dalšími kluky jsem se potkal buď v nároďáku, nebo jsem hrál proti nim. Celkem se zhruba devadesáti procenty se znám, takže přechod byl jednoduchý.“

Zvažoval jste reálně i jiné varianty?

„Možnosti tu byly, to ano, ale nemá cenu se o nich podrobněji bavit. Na prvním místě pro mě vždy byl Třinec a jsem rád, že jednání dopadla právě takto, můžu hrát tady a pokračovat v kariéře. Jsem doma a zatím vyhráváme, takže si nemám nač stěžovat.“

S jakými ambicemi přicházíte mezi Oceláře?

„Moje ambice jsou spjaty s týmovými ambicemi, jimiž je samozřejmě opět vyhrát titul. Kdyby se nám to povedlo, bylo by to krásné. Sezóna je aktuálně výborně rozjetá, a když se bude dařit týmu, bude se dařit i mně. Takhle se na to dívám, tým na prvním místě.“

Třinecká soupiska je bohatá na zvučná jména. Neobáváte se, že by to mohlo být až na škodu, jako se tomu stalo v loňské sezóně?

„No, loni jim to nefungovalo celou sezónu, teď je vidět, že tým je semknutý a šlape. Kluci hráli výborně do teď a doufám, že jim mohu ještě trochu pomoct. Není náhodou, že jsme momentálně na prvním místě, kdyby tu byl nějaký problém, tak nejsme tolik vysoko. Sešla se tu dobrá parta kluků, všichni tahají za jeden provaz.“

Jaká je vaše nynější úloha v mužstvu?

„Stejná jako tenkrát. Já od sebe očekávám, že vždy budu hrát dobře do defenzivy, a co udělám do útoku, to je jen plus. Je tu nabitá soupiska, samí výborní hráči, a doufám, že je můžu doplnit a pomoct jim v obraně i útoku.“

Co rodina, jak ta uvítala tento nečekaný návrat domů?

„Manželka byla v Minsku celou dobu se mnou, takže v tom problém nebyl. Ale rodiče i kamarádi byli samozřejmě rádi, že se vracíme, i když to přišlo nečekaně a o trochu dřív, v plánu jsme to měli až o pár měsíců později. Ale všichni se na nás těšili a jsem rád, že po spoustě let konečně mohu doma strávit Vánoce, narozeniny a další věci, které mě vždy míjely.“

Nyní budete bydlet přímo v Třinci, nebo dojíždět z Prostějova?

„Letos to vypadá tak, že budu dojíždět. Když tam občas spím, tak na hotelu, jinak se snažím mezi tréninky jezdit do Prostějova, abych byl s rodinou. Syna jsme dali do školky v Prostějově a letos to budeme dělat takto. Ale chtěl bych, abychom se tam přestěhovali všichni.“

Půjde syn ve vašich hokejových stopách?

„Uvidíme. Jestli ho to bude bavit, jako ho to baví do teď, tak třeba jednou hokej hrát bude, ale já to nebudu nijak hrotit. Bude záležet, kde budu hrát já, tam bych chtěl, aby se mnou byla celá rodina a syn chodil trénovat.“

Sledujete dění v prostějovském hokeji?

„Ano, hovoříme o tom s bratrem, který pracuje na zimáku a trénuje dorostence i juniory. Ale absolutně dopodrobna situaci neznám.

 A chtěl byste se v budoucnu angažovat podobně jako jiní zdejší odchovanci Marek Černošek s Pavlem Kumstátem?

„Já vážně nevím... Doufám, že mám před sebou ještě spoustu let, kdy budu moci hrát hokej, pak se uvidí. Samozřejmě mě napadlo, co budu jednou dělat, až skončím s hraním, jestli budu trénovat, ale odpověď zatím nenajdu. Budu to řešit, až to bude aktuální.“

 Náš rozhovor vzniká po vašem dojezdu na půdu soupeře, jak si tady užíváte cestování ve srovnání třeba s KHL?

„Po Rusku jsme samozřejmě létali, byly to dlouhé přelety a strávili jsme spoustu hodin na letištích. Čekali jsme kolikrát dvě tři hodiny, než nám naložili batožinu a mohli jsme odletět. Navíc časové posuny, takže přiletíte ve dvě ve tři ráno a teprve o půl páté usínáte. Nebylo to vždy jednoduché.“

* Takže nyní zažíváte větší komfort?

„Tady sednete do autobusu, každý má pro sebe dvě sedačky, a jedete. Pokud zrovna dálnice kvůli nehodě nestojí, tak víte, v kolik dorazíte. Mám za sebou i delší trip a zrovna Plzeň a Litvínov, tedy jedny z nejvzdálenějších týmů, ale stěžovat si na to nebudu. Cestou zastavíme, pokecáme s klukama, zajdeme na české jídlo, takže zatím všechno dobré.“

 Je pravda, že v minulých letech jste dokonce hrál i na Štědrý den, něco takového tady nehrozí, hraje se „až“ na Štěpána...

„Ano, občas nám to tak vyšlo. Měl jsem alespoň štěstí, že jsme zrovna hráli doma, nemusel jsem nikam cestovat a mohli jsme si připravit večeři. Ale není nic příjemného hrát čtyřiadvacátého prosince zápas.“

 Pochopil jsem správně, že po sezóně jste se tak jako tak chtěl vracet domů?

„Jo, jo, bylo to v plánu. Končila mi smlouva a plánovali jsme už návrat do Česka, měli jsme žití v cizině už dost. V zahraničí jsem byl dlouhou dobu, tak jsme se rozhodli, že se vrátíme.“

 Takže i kdyby se vám v extralize extrémně dařilo, další zahraniční angažmá už neplánujete?

„Ne, už určitě ne.“

Jak byste se tedy mohl ohlédnout za svou bohatou kariérou v cizině?

„Bylo to krásné, občas trochu složité, ale hrozně rychle to uteklo. Nemám žádné výčitky a všude jsem měl štěstí na trenéry i města, a když se podívám dozadu, tak to byla spousta krásných let, na něž budu rád vzpomínat.“

 I přímo v Minsku se dalo žít jinak než hokejově?

„Určitě. To byla jedna z věcí, proč jsem tam vydržel tak dlouho. Jednak šlo o místo jednoduché na cestování pro mě i rodinu, protože pouze hodina a půl letadlem do Vídně a měl jsem tam i své auto, do něhož jsem mohl spoustu věcí naložit. A jednoznačně si myslím, že je to jedno z nejhezčích měst v celé KHL. Po životní stránce výborné a vřele doporučuju komukoliv aspoň na dovolenou, Minsk je krásné město.“

Přesto jak bývá právě Bělorusko vykreslováno?

„O politice se nechci bavit, ale město je krásné, čisté. Něco takového jsem nikde neviděl, na zemi neuvidíte nedopalek od cigarety. Žijí tam dobří lidé a mně se tam líbilo.“

Co se během podzimu stalo v Minsku, že jste se z pozice jednoho z nejvytíženějších hráčů stal nepotřebným?

„Hrál jsem dost, než jsem se zranil a na měsíc vypadl ze sestavy, měl jsem tehdy problémy s ramenem. A nastaly určité vnitřní záležitosti, které nechci rozebírat. To byl důvod, proč odcházím, nechci ale zacházet do detailů...“

 Rameno se vám podařilo vyléčit?

„Jo, už je ok. Je tedy po dvou operacích, takže na sto procent už asi nikdy nebude fungovat, ale cítím se dobře a nebolí mě. Můžu podávat výkony, které potřebuji, abych byl platný pro tým i pro sebe. Musím to zaklepat, zdraví je dobré.“

KHL jste hrál nepřetržitě od léta 2011, jak vidíte budoucnost této ambiciózní soutěže?

„Sám pořádně nevím. Když jsem přišel do ligy, tak tam některé týmy ještě nebyly a postupně se jejich počet rozšiřoval. Všechno je o financích, když budou, tak hokej bude prosperovat a bude hodně týmů, pokud ne, tak možná budou týmy odcházet. Jaká varianta nastane, to ale nevím. Čím víc týmů, tím pro hráče lepší, přináší to více práce i atraktivity, můžete se dostat i do Evropské unie a měst jako Záhřeb, Riga, Helsinky. Byla by škoda, kdyby tyto týmy vypadly, ale jak už jsem říkal, vše je o financích.“

 Pocítil jste i vy osobně finanční těžkosti oddílu?

„Ne, u nás v Minsku bylo po finanční stránce vždy všechno v pořádku.“

 Jak kvalitní soutěží je při tomto srovnání česká extraliga?

„Řekl bych, že extraliga má výbornou úroveň. I týmy, které se pohybují níže, jsou schopny konkurovat těm nahoře. V této době všichni umí bruslit, bránit, takže je to o srdíčku a o štěstí, ale práce je u všech stejná a úroveň dobrá. Zatím jsem odehrál jen pár zápasů, tak nemohu hodnotit celou ligu, ale vím, že na špici jsou dobré týmy a fungují i ostatní. Mají kvalitní hráče, kvalitní gólmany a každý zápas je těžký.“

Nemohu se nezeptat, zúčastnil jste se tří světových šampionátů a jedné olympiády. Je pro vás reprezentace stále ještě aktuální téma?

„Toto se odvíjí od spousty věcí. Jestli máte formu, jestli jste zdravý, jak se cítíte. Já osobně pak třeba v případě mistrovství světa musím myslet na to, že mám rodinu a dvě malé děti, s nimiž chci trávit čas. Nebudu říkat, že ne, sám nevím. Momentálně však myšlenky na reprezentaci žádné nemám a chci se věnovat Třinci. A co bude potom, to se uvidí...“

Při svém prvním třineckém angažmá jste jako jeden z mála hráčů otevřeně promluvil, kolik si vyděláte. Prozradíte to i nyní?

„V tu dobu jsem přišel z Ameriky, kde jsou všechny výše platů otevřené pro novináře, a dočtete se, kdo za kolik kde podepsal v NHL. Myslel jsem si, že je to normální i v Česku. Teď už částku neprozradím, ale určitě není tak dobrá jako tenkrát, nyní jsem o mnoho let starší.“ (smích)