AKTUALIZACE: Téměř devětadvacet let se na hudební scéně objevuje folkrocková, svitavsko-pražská hudební skupina hrající české, moravské, slezské a slovenské lidové písně. Poslední listopadový pátek loňského roku se na prostějovském náměstí rozzářil vánoční strom, současně se také nedaleko ve Společenském domě rozezněly tóny koncertu v rámci turné skupiny Čechomor Vánoční Kooperativa Tour 2016. Kapela si ke svému startu pro letošní turné zvolila právě prostějovské „Kasko“. Ostatně jeden ze členů současného hudebního seskupení pochází právě z Prostějova. Byla to pouhá náhoda, nebo krásné gesto? Nejen na tuto otázku odpovídal v exkluzivním rozhovoru Večerníku frontman František Černý.

Vánoční tour jste započali v Prostějově. Může za tento výběr Lukáš Pavlík, který je právě prostějovským rodákem?

„Spíše se jedná o otázku pro naši produkci, ale je to milá náhoda. My řekneme, že chceme hrát tam a tam, zbytek toho plánu dodělá naše produkce, náš booking manažer. Vůbec to tedy nebyl žádný záměr.“

V Prostějově jste již několikrát vystupovali. Jak na toto koncertování vzpomínáte?

„Já to tady znám moc dobře, tuto šatnu, a to nejen z hraní s Čechomorem, ale hráli jsme tu i s Jarkem Nohavicou a dalšími. Takže si to tady moc dobře pamatujeme a libí se nám tady. Vůbec tady ten prostor, je to celé takové příjemné.“ (úsměv)

Vánoční tour jste započali v Prostějově. Může za tento výběr Lukáš Pavlík, který je právě prostějovským rodákem?

„Spíše se jedná o otázku pro naši produkci, ale je to milá náhoda. My řekneme, že chceme hrát tam a tam, zbytek toho plánu dodělá naše produkce, náš booking manažer. Vůbec to tedy nebyl žádný záměr.“

V Prostějově jste již několikrát vystupovali. Jak na toto koncertování vzpomínáte?

„Já to tady znám moc dobře, tuto šatnu, a to nejen z hraní s Čechomorem, ale hráli jsme tu i s Jarkem Nohavicou a dalšími. Takže si to tady moc dobře pamatujeme a libí se nám tady. Vůbec tady ten prostor, je to celé takové příjemné.“ (úsměv)

Na pódiu se s vámi objevila nová hostující zpěvačka Martina Pártlová. Jak vlastně k této spolupráci došlo a jak byste Martinu charakterizovali?

„My jsme si říkali, že pokaždé vezmeme nějakou zpěvačku nebo zkrátka hostujícího zpěváka ať je to na letní, či vánoční turné. Máme totiž spoustu písniček, které zpívají ženy, babské texty. (smích) My je občas zpíváme také, to nám ale přijde takové přiměřeně úchylné, ale přece jen ty písničky nemůžeme zpívat sami. Dříve jsme hodně spolupracovali s Lenkou Dusilovou nebo s Ivou Marešovou. To jsou osvědčené zpěvačky, o kterých každý ví. Potom jsou takové typy, které jsou víceméně zpívající herečky, proto jsme se rozhodli, že letos oslovíme Martinu, protože je pro nás zajímavá. Nikdy jsme s ní nespolupracovali, společně jsme to nazkoušeli, moc se nám to líbí a těšíme se na turné.“

Jak jste vlastně na Martinu Pártlovou přišli?

„Máme vždy porady a každý přijde s nějakým návrhem. Různě jsme o tom přemýšleli, až z toho vypadl jeden kandidát a to byla právě Martina. Chtěli jsme nějakého hosta, aby byl něčím zajímavý a nám seděl.“

Jaká byla její reakce?

„Byla hned pro. A já mám z toho radost.“ (úsměv)

Na scéně jste od roku 1988. Několikrát se kapela obměnila. Liší se za tu dobu něčím, nebo se snažíte udržet si stále svůj nezaměnitelný styl?

„Ono to je o tom, že my děláme jednu věc. Bereme písničky, které byly zapomenuté, a snažíme se je vrátit zpět lidem. Důležité je pro nás, aby tam byla ta láska a úcta k hudbě, k té písni, neporušit tam nic, co na ní bylo dobré, a nedávat tam vlivy, které tam nepatří. Snažíme se zkrátka těm písničkám moc neubližovat.“

Zůstaňme ještě u této dlouhověkosti. Jaká věková sorta, vzhledem k této skutečnosti, posluchačů navštěvuje vaše koncerty?

„Zjišťujeme, že jsme vlastně taková rodinná kapela. Poznáte to na dětech. Děti, jak neumí lhát, tak buď tam zůstanou a tančí, anebo odejdou. Máme tak návštěvníky od dvou let do těch osmdesáti, kdy ty lidi ještě slyší.“ (úsměv)

A jací vůbec jsou?

„Jsou různí posluchači. Někteří jezdí třicet let a ani je nevidíte, ale cítíte, že tam jsou. Někteří nemají tu tendenci jít za vámi o podpis, ale pak po dvaceti letech dostanete od takového člověka třeba dopis a je to úžasný pocit. Je to víc, než kdyby za mnou přišel po každém koncertě.“

Plánujete pro fanoušky další CD a kdy se na něj mohou těšit?

„Plánujeme v roce 2017, ale vzhledem k tomu, že jsem si dal zdravotní pauzu, tak jsme to posunuli na jaro. Už se na to moc těšíme. Bude to deska s dechovkou. My nemáme rádi dechovku, proto něco s tímto žánrem uděláme.“ (smích)

Můžete prozradit s jakou kapelou, nebo je to tajemství?

„Jsou to takoví střelci z Moravy a jsou vážně dobří. Jmenují se Kumpáni. Jsou to výborní hudebníci, zahrají opravdu všechno. Těšíme se, protože to bude zase úplně jiný zvuk a jiná show. Protože dechovku nemáme tolik rádi, tak se k ní vracíme jiným způsobem, aby nás zkrátka bavila.“ (úsměv)

Získali jste také spoustu ocenění. Kterého si ceníte nejvíce?

 „Nejvyšší ocenění, co pro mě je, že na nás pořád chodí lidi.“

Jakým tématem se vůbec prezentují vaše písně?

„Zamilovaných písniček jsou miliony, ty používáme samozřejmě také, ale už od začátku jsme tak trošku úchylní, ulítlí na morbidní texty... (smích) Písně o smrti, jež je součástí života, nás v jistém smyslu vzrušují, jsou tak podivné, neskutečné a připadá nám, že je to velké téma. Jeden velký projekt, který chystáme, je prevence proti válce. Vojenské písně, bojové chorály, kde se ukáže, jak to bylo. Dezertéři, markytánky, různá témata z té doby, to utrpení, bolesti nebo vůbec dopad toho, že nebyli chlapi a všechno dělaly ženy v té době.“

Vaše tvorba se objevila i v několika filmech. Jaký je rozdíl mezi koncertní písní a skládáním pro film?

„Obrovský. Je to úplně jiný vjem. Sedmdesát procent lidského vjemu na koncertech či ve filmu je zrak a tomu se musí člověk podřídit. Lidé si nepamatují, jak přesně po sobě šly písně, ale pamatují si, že jste třeba upadl. To stejné je při filmu. Hudba má na člověka nejrůznější dopady. V Americe při hrůzných scénách hraje symfonická hudba. Když stejný příběh natočí severský režisér, je tam klid. Je to hodně určené mentalitou, společenským zařazením toho filmu a také to, jak je ten film nákladný. Čím dražší, tím je hudba monumentálnější. Ono natočit hudbu jen s jednou kytarou anebo velkým sborem je náročnější jak finančně, tak i v samotné přípravě.“

Kdybyste si vyměnili nástroje v kapele, jaký byste si vybral?

„Tak já, když se trošku napiju, vezmu do ruky housle. Ale jinak ne. Jinak na ně neumím.“ (smích)

Vystupovali jste také v zahraničí, například v Polsku, Anglii, ale měli jste i velké turné v USA. Chystáte se opět o zahraničí? Nebo je nějaké místo, kde byste naopak vy sami rádi vystupovali?

„Na každý rok máme nachystán nějaký zahraniční koncert, i když letos to nějak nedopadlo. Chtěli jsme Japonsko. Chystáme se určitě příští rok - Anglie, Londýn - a pak se uvidí.“

Jaký je rozdíl mezi domácím a zahraničním publikem?

„Chodí tam převážně české publikum, takže to je vlastně stejné. Ale čím dál více se koncertů zúčastňuje i domácí publikum. Je to v podstatě to stejné, jako když našinec poslouchá hudbu, které nerozumí. Vnímá melodii, emoce, které dopadnou na člověka z té hudby. Ale většinou se pídí po tom, o čem zpíváme. A když jim říkám, že tam zapíchnem nějakou ženskou nebo ubijem polenem, tak je to pro ně docela zajímavé. (smích) Že bychom to pro ně zpívali třeba v angličtině, to neděláme. Když se člověk dostane ale do země, kde vám vůbec nerozumí, tak se použije angličtina. Spíše jen k tomu globálnímu, základní informace se jim sdělí. Je to asi, jako kdyby Eskymáci hráli české lidovky.“ (smích)