Je jedním z nejúspěšnějších odchovanců prostějovského hokeje. Možná však i vzhledem k jeho nekonfliktní povaze i vrozené slušnosti se o něm nikdy nepsalo tolik jako o jiných a mnohdy méně úspěšných hokejistech. Někdejší obránce Marek Černošek odehrál v extralize neskutečných osmnáct sezón a na svém kontě má téměř devět stovek startů v nejvyšší soutěži.

S pražskou Spartou také slavil dva tituly, přičemž celkem v tomto legendárním klubu strávil celých pět let, což se na něm už asi navždy podepsalo. Dvě sezóny figuroval také v reprezentačním kádru České republiky, avšak světový šampionát mu utekl doslova jen o vlásek. Po letech kočování a skončení hráčské kariéry se vrátil na rodnou hroudu a jako funkcionář se znovu „motá“ okolo hokeje. V současnosti působí jako předseda České asociace hokejistů, kterou před dvěma roky založil. Je také členem vedení nového oddílu s důrazem na mládež, který začal s dalšími kamarády od ledu provozovat pod názvem SK Prostějov 1913.

Celý život hrajete lední hokej. Co pro vás znamená?

„Hokej je alfou a omegou mého života. Táta mě k němu přivedl v pěti letech a zůstal jsem u něj dodnes. Dal mi spoustu věcí, které se dají použít i v běžném životě. Zaprvé kamarády, zadruhé úspěch, zatřetí pohled na svět. Jako sport je ideální k tomu, aby se mladí lidé nějak sociálně začlenili. Dal mi také disciplínu, morálku, touhu něčeho dosáhnout. Rád bych získané zkušenosti předával dál.“

Dosáhl jste hodně, nemáte ale pocit, že jste se mohl dostat ještě dál?

„Já si myslím, že jsem dosáhl svého maxima. Nikdy jsem nebyl talent, všechno co jsem měl, jsem vydřel. (úsměv) Vděčím za to rodině, která mě k tomu vedla, vlastní píli, trenérovi Beckovi. Nesmím opomenout ani pana Vyžrálka a další. Velkou roli sehrála i má cílevědomost, kvůli které jsem strávil nějaký pátek v extralize. Bez píle, ctižádosti a sebeobětování to v dnešní době totiž nejde!“

Vy jste se nikdy neobjevoval v žádných mládežnických výběrech. Nahoru jste šel pomalu...

„Nikdy jsem v žádném výběru nebyl, to je fakt. Jednou jsem byl na krajském výběru šestnáctek, pozval mě tehdy trenér Kokš z Komety Brno. Zlomili mi ruku a za účinkováním ve výběrech se zatáhla opona. Do extraligy jsem se dostal z druholigového Prostějova.“ (úsměv)

Zahrál jste si ale paradoxně za dospělý nároďák, což se zase spoustě mládežnických reprezentantů nepovedlo...

„Jak už jsem říkal, za vším je obrovská dřina a píle. Odehrál jsem osmnáct zápasů za reprezentaci, absolvoval čtyři turnaje Euro Hockey Tour. Dvakrát ve Švédsku, jednou ve Finsku a jednou v Rusku. Takže mám objeté všechno. (smích) Byl jsem blízko i mistrovství světa. V roce 2006 jsem byl prvním bekem, který byl takzvaně pod čárou a nejel. Rozhodovalo se mezi mnou a Vláďou Sičákem, volba padla na Vláďu.“ 

Jak vzpomínáte na své začátky v  Prostějově?

„Pěkně. (úsměv) Prošel jsem juniorkou a naskočil do první ligy. Musím říci, že to byl neskutečný rozdíl. Juniorský hokej, ať už extraligový, se nemohl s úrovní tehdejší mužské první ligy srovnávat. Měl jsem také štěstí na kvalitní hráče, kteří zde tehdy byli. Míra Venkrbec, táta Matouše, Luděk Konopčík, Rek... Ohromně mi pomohli a dali mi čichnout k tomu, co se v seniorech děje.“  

Přestože jste strávil téměř dvacet let mimo Prostějov, bylo možné vás tady vídat. Máte silný vztah k rodnému městu?

„Jsem patriot! V Prostějově jsem se narodil, zdejší hokej mě vychoval. Já zde budu žít. Uvažoval jsem s manželkou, že bychom zůstali v Praze. Já mám ale svoje město rád, i místní lidi. Rozhodli jsme se tedy vrátit. V roce 2014, kdy jsem ukončil hráčskou kariéru, jsme se ze dne na den sbalili a odstěhovali se z pražského bytu domů. Máme zde postavený domek a zůstaneme tady.“ (úsměv)

Prošel jste polovinou extraligových klubů, nikdy jste ale nehrál v zahraničí. Žádná nabídka nepřišla?

„Možnosti jít ven byly dvě. Jednu jsem plánoval, druhou ne. V Havířově jsme hráli s Honzou Peterkem a mohl jsem jít do KHL s ním. Tehdy to zarazil manažer, měl jsem přitom už podepsanou platnou smlouvu. Další nabídka přišla po účasti na Super six se Spartou v Petrohradě. Oslovili mě zástupci Jaroslavle a Hämenlimny. Já měl podepsanou smlouvu ve Spartě a byl tam spokojený. S tehdejším manažerem Petrem Břízou jsme se domluvili, že smlouvu dodržím a po sezóně mě pustí. Pak už se ale žádná nabídka neobjevila.“

Nemrzí vás, že jste si nikdy nevyzkoušel zahraniční ligu?

„Já nikdy nelituju ničeho, co se nestalo. Na Spartě jsem byl spokojený. Mohl jsem zkusit něco jiného, ale nemrzí mě to.“

Zmiňujete Spartu, je to pro vás top klub?

„Ano, Sparta mi zůstala v srdci. Prožil jsem tam nejdelší období, vyhráli jsme dva tituly, zažil jsem tam i nejlepší trenéry a spoluhráče své kariéry. Pod kůži se mi vryla Praha i jako město. Sparta a Praha, jsou pro mě druhým domovem.“ 

Významnou stopu jste zanechal i v Litvínově.

„Já bych řekl, že můj první rok v Litvínově byl zlomový. Přišel jsem tehdy z Plzně a trénoval tam Václav Sýkora. Měli jsme mladé mužstvo a já hrál v obraně s Karlem Pilařem. Ty dva roky, které jsem tam strávil, mi obrovsky pomohly. Musím zmínit jméno Radima Rulíka, jenž mi pomohl získat výbornou kondici. Tamní dva roky mi daly strašně moc. Potkal jsem se tam i s Martinem Ručinským, který je dodnes můj velmi dobrý kamarád.“ 

Dá se vůbec srovnávat Sparta a Litvínov?

„Jsou to dva rozdílné světy. Litvínov je extrémně hokejové město. Malé, ale hokejem žije. V Litvínově se vlastně dýchá pro hokej. V Praze je těch možností daleko více a žije se tam jinak.“

Nelitujete trochu, že jste nezažil tu předloňskou titulovou jízdu?

(úsměv) „Přiznám se, že jsem ji trochu zažil. Byl jsem s klukama na telefonu, zůstala mi tam spousta kamarádů. Já byl na tom posledním zápase v Třinci a tu jízdu s pohárem jsem absolvoval po telefonu. Strašně jsem jim ten titul přál, hlavně kvůli ´Růčovi´.“

Vy jste si titulové oslavy zažil na vlastní kůži také...

„Nikdo, kdo to neprožil, to nikdy nemůže pochopit! Vyhrát titul je něco neskutečného. Ten pocit jít na pivo s pohárem bych přál každému sportovci.“

Je pravda, že hokejisty po titulu týden manželky nevidí?

„Je to tak. Hokejistu po titulu vidí manželky tak nejdříve za tři čtyři dny. (smích) My jsme měli třeba ten první rok s manželkou naplánovanou svatbu na konec dubna. Se Spartou jsme někdy v listopadu byli předposlední. K týmu přišli trenéři Výborný a Jelínek, manažerem se stal pan Sivek. Oni absolutně změnili celou Spartu. Měli jsme za cíl dohrát sezónu se ctí. My se ale na Spengler Cupu tak semkli, že jsme po Novém roku vyhrávali jako na běžícím páse. V posledním kole jsme pak porazili Slavii 6:1 a poskočili na osmé místo. Pak jsme v play-off vyhráli titul. Svatbu jsme museli posunout, protože se finále hrálo na sedm zápasů. Ženil jsem se tak až v květnu.“ (úsměv)

Sparta je pojem, který však budí u soupeřů zvláštní averzi. Cítili jste to jako hráči?

„Stoprocentně! Viděl jsem spoustu extraligových zápasů, kdy hráli soupeři průměrný hokej. Kdokoliv ale nastoupil proti Spartě, bral to jako, že se musí vytáhnout. Pro každého hráče ve Spartě platí, že hraje dvaapadesát play-off zápasů v základní části. Každý, kdo tam hrál, musel dokázat, že si zaslouží nosit to velké ´S´ na prsou.“

Ve kterém městě měli na Spartu největší pifku?

„Velká rivalita byla cítit v Brně. Když tehdy Kometa postoupila, měla obrovskou podporu a kulisa tam bývala vynikající. Zcela samostatnou kapitolou jsou pak derby se Slavií. To bylo vždycky vyhrocené neskutečně. Obrovská rivalita. Zažil jsem Slavii plnou hvězd. Ať už to byli Růža, Hugo Beránek, Bedýnka nebo Petr Kadlec. To byli tehdy top hráči, na ledě jsme byli schopní se sežrat. Po zápase jsme si ale podali ruce. Tu atmosféru ale nikdo, kdo ji nezažil, nepochopí...“ (úsměv)  

Který zápas se vám vryl nesmazatelně do paměti?

„Nikdy nezapomenu na můj první extraligový gól. Bylo to za Olomouc v Jihlavě. Nahrával mi tehdy Michal Slavík a překonaným brankářem byl Čapek. Pak to je určitě semifinále v Litvínově, kdy jsme hráli se Spartou. Tam byla neskutečná atmosféra. Pak ještě další semifinále ve Vítkovicích, kdy byla stávka v NHL a tehdy tam hráli Pavel Kubina nebo Vláďa Vůjtek, za Spartu pak třeba David Výborný a další. My jsme je tehdy vycákli 4:1!“

Hodně Sparťanů mluví o specifické atmosféře v klubu...

„Sparta je něco jiného než ostatní kluby, to musíte opravdu zažít! Ty dva titulové roky, to bylo ještě o patro výš. Já to nazvu sparťanskou rodinou. Tam panovala taková atmosféra, že s námi žili všichni zaměstnanci klubu od uklízeček až k manažerům, fanoušci a každý, kdo ke Spartě patřil. Nechci být sentimentální, ale to je věc, která musí zůstat v srdci každému.“

Hráčskou kariéru jste ukončil ze dne na den. Neměl jste nabídku například z Prostějova?

„Měl. Přiznám se, že jsem ji velmi zvažoval. Zaprvé šlo o Prostějov, zadruhé se mi úplně končit nechtělo. Měl jsem ale vizi na práci v hráčské asociaci. Nabídka byla, že by se to dalo skloubit, mohl jsem mít určité ústupky. Z dlouhodobého hlediska by to ale nebylo dobře ani pro mě, ani pro mužstvo. První liga je tak kvalitní, že já bych to bez stoprocentní přípravy neodehrál.“

Kdyby tedy Prostějov nepostoupil do první ligy, ještě byste to zkusil?

„To nevím, protože i druhá liga má nějakou úroveň. (úsměv) Na druhou stranu se přiznám, že když vidím některé zápasy, tak cítím, že mi ten hokej chybí. Pořád si dovedu představit, že bych za Prostějov hrál. Je to ale jen myšlenka v hlavě, tělo už je někde jinde.“ 

Musíte tedy přemluvit Petra Muzikanta, aby obnovil plumlovský Grewis?...

„Asi tak nějak. (smích) Bylo by to dobré, kluci z Prostějova by se mohli rozehrávat a my staří ´blbci´, bychom měli možnost se vyvztekat.“

Založil jste Českou asociaci hokejistů. Měl jste o tom nějaké povědomí, co to obnáší?

„Já byl hráčem, který se staral jen o hokej a peníze, které za něj dostane. Myšlenky na to, co budu dělat, až skončím, se mi začaly honit hlavou až v posledním roce hraní. Byla to spontánní věc. Všechno jsem rozjel poslední rok mého působení na Kladně. S požehnáním majitele Jardy Jágra.“

Z pozice šéfa hráčské asociace máte dobrý přehled o tom, co se v kterém týmu děje. Je tomu tak? Nekontaktují vás sázkaři, abyste jim prozradil zákulisní věci?

„Je to pravda. Například jsem věděl, v jakém složení přijede Slavia do Prostějova... Já bych ale takových informací nikdy nezneužil. Navíc to žádnému klubu nepřeju, protože moc dobře vím, že se to může přihodit každému. Sázky jsou přidružená věc, která patří ke každému sportu. Mně se to ale absolutně netýká. I když ty informace nějaké mám, nikdy bych je nezneužil!“

Náhled klubů na Českou asociaci hokejistů asi nebyl hlavně v začátcích pozitivní…

„Zpočátku nebyl pohled klubů příjemný, viděly v tom odbory. Neměly radost, že něco takového vzniklo. V současné době ale myslím, že už pochopily, že asociace takzvaně nekope jen za hráče, ale i za kluby a celý český hokej. Situace se radikálně změnila a v současnosti jsme schopní se svazem a kluby komunikovat o věcech, které jsou ku prospěchu všech stran, celého hokeje.“

---

MAREK ČERNOŠEK

* narodil se 22. července 1976 v Prostějově

* v současnosti předseda České asociace hokejistů a člen výkonného výboru vedení SK Prostějov 1913

* ženatý, manželka Alena, syn Max (7), dcera Sofie (4)

* s hokejem začal na prostějovském ledě v 5 letech, kde působil do 19 let. V dresu HKC a později BHS nastoupil poprvé za „A“-tým ve druhé a první lize

* další kariéra: 1996/1997 Olomouc, 1997-1999 Karlovy Vary, 1999-2000 Plzeň, 2000-2001 Litvínov, 2001-2002 Havířov, 2002-2005 Vítkovice, 2005-2010 Sparta Praha, 2010-2012 Litvínov, 2012-2014 Kladno

* extraligová bilance: 877 utkání (102 play-off), 42 branek, 115 asistencí

* reprezentace ČR: 18 utkání (4x účast na Euro hockey tour)

* největší úspěchy: 2 x mistr republiky 2006, 2007 Sparta Praha, 1 x bronz EL 2009 Sparta Praha, 2. místo Super six 2008 Sparta Praha

zajímavost: v roce 2006 byl prvním obráncem „pod čarou“, který se nedostal do nominace na mistrovství světa v Torontu