AKTUALIZOVÁNO: Z "Přemek" do Londýna...

FOTOGALERIE: Budete jistě souhlasit, že tuzemské dívky a ženy jsou nejkrásnější na světě. O tom prostě nemůže být sporu. Spousta z nich už ovládla přehlídková mola a okupuje titulní stránky módních, lifestylových či dalších časopisů. Že k této invazi přispívá i prostějovský region, nás může jen těšit. Asi všichni známe Pavlínu Pořízkovou, která se po dobrodružném dětství stala nakonec topmodelkou. Dnes vám přinášíme rozhovor se slečnou Erin, která z rodných Přemyslovic pronikla až do světa velkého fotomodelingového byznysu a dnes pracuje v kosmopolitním Londýně. Její snímky si už našly fanoušky nejen po celé Evropě, ale také až v daleké Jižní Americe. Jedná se o akty nesoucí podtitul skutečného umění, přičemž nepředstavují žádné porno, kterého je všude plno. Jak můžete sami posoudit, je to vskutku nádherné umění...

●● Jak se to tak semele, že se dívka z prostějovského regionu dostane do Londýna a stane se fotomodelkou, kterou obdivují až v zámoří?
„Tak abych začala pěkně popořádku.
V České republice jsem nikdy zůstat nechtěla, vždy mne to táhlo někam ven. (úsměv) Když jsem v roce 2004 přijela do Londýna, začala jsem pracovat jako umývačka aut u bohatých lidí. Jeden Slovák si dal na česko-slovenské webové stránky ve Velké Británii inzerát, že hledá někoho k sobě na umývání aut. Jednalo se v podstatě o dojíždění na dané adresy, tam umývat auta, a to jak exteriér, tak i interiér. Já umývala okna a vysávala. Ale tuto práci jsem dělala jen čtrnáct dní, jelikož mi na měsíc přijela kamarádka. Byla to 172 cm vysoká blondýnka, s dlouhými vlasy po pas. Ta našla v novinách zase jiný inzerát, prostřednictvím něhož hledali nové tváře do modelingu. A ona se tam strašně chtěla dostat, byla tím až posedlá. (směje se) Poprosila mne, abychom tam zašly spolu. Tak jsme se druhý den vydaly na casting...“

●● Jak to probíhalo?
„Asi tři hodiny jsme stály v dlouhé řadě, protože jsme byly poslední. A když jsme se konečně dostaly na řadu, tak šla moje kamarádka dovnitř a za půl hodiny vyšla s brekem, že ji kvůli jejímu orlímu nosu nevzali. (velký smích) Jenže s ní vyšla i šéfka agentury a pobízela mne, ať jdu dál. Tak jsem se jí snažila vysvětlit, že nechci být nikdy modelkou a tento svět jde mimo moji osobu. Ale bohužel nebo bohudík se nedala odbýt, tak jsem šla. Ptala se, co dělám, odkud jsem, kolik měřím, vážím. Jelikož jsem dopředu nevypisovala žádný dotazník, tak si to vše zapisovala do počítače. Byla moc příjemná, takže můj strach se začal vytrácet. Musela jsem se ještě zvážit a jejich fotograf udělal pár snímků, které pak promítali na stěně. Chvíli jsem čekala, pak přede mě položila smlouvu na půl roku s tím, že mi budou financovat portfolio.
A takto jsem tedy přišla k této práci.“ (úsměv)

* Jaké byly vaše začátky?

„Než jsem se vůbec dostala k focení aktů, začala jsem s oblečením pro dvanáctileté děti, pak pro dospělé, následovaly bikiny, spodní prádlo a společenské šaty. Měla jsem ale třikrát mentální anorexii a skončila na půldruhého měsíce v nemocnici s osmatřiceti kilogramy, museli mě učit jíst... Z modelingu jsem tak na jednu chvíli odešla a pracovala v restauraci jako servírka, pak jako manažer v jedné kavárně. Ale moje šéfová z agentury byla se mnou stále v kontaktu, nabídla mi jako práci fotit akty do pánských časopisů pro Brazílii. Podepsaly jsme spolu nový kontrakt a začala jsem. Teď už jsem zdravá a nemám žádné problémy, takže tuhle práci dělám nepřetržitě sedm let.“

* Co na vaše povolání říká rodina?

„Fandí mi, co víc k tomu říct...“ (směje se)

* Práce fotomodelky je jistě řehole, popište nám takový jeden pracovní den...

„Vstávám o půl šesté ráno, abych se dostala na sedm do své agentury. Když fotíme v atelierech, tak přijdu do práce, udělám si kávu a můj vizážista Matthew mne začne líčit, pak mi udělá vlasy. To trvá tak půl hodiny, načež se jde fotit. Když je to mimo atelier, tak se sejdeme na místě, kde se má fotit, a je to v podstatě to samé. Make-up, vlasy a fotograf, který mi říká, jak se mám postavit, položit a převlékám se do různých šatů nebo spodního prádla a podobně. Konec je podle toho, jak se vše povede.“

* Tělo fotomodelky je vlastně pracovní nástroj, jak se udržujete ve formě a co životospráva?

„Tak abych se přiznala, já se stravuji úplně normálně, jako to dělají všichni ostatní. (úsměv) Bohužel jsem líná cvičit, takže někdy potřebuji shodit na zakázku třeba za dva dny až pět kilogramů. Naštěstí teď už mi stačí opravdu právě ty dva dny nejíst, jsem jen na vodě a kávě, za chvíli to mám dole. Díky anorexii moje tělo shazuje a přibírá souměrně. Někdo má problém s různými partiemi, ale já ne. V tomto mám štěstí.“

* Prostředí modelingu a agentur je dle laických informací velmi drsné, skoro džungle. Dá se v tomto prostředí najít kamarády, přátele, případně partnera?

„Jak se to vezme. Například moje šéfka Margaret je moje dobrá kamarádka. Je opravdu skvělá, někdy si s námi zajde i na skleničku a je hodně pozitivní. A můj vizážista Matthew? Je to gay a je super. S ním chodím nakupovat, má srdce na dlani. Pár kamarádek mám i mezi modelkami, se kterými jsem často fotila, ale ne všechny. Většina tu práci bere opravdu strašně moc vážně a většinou tam bývá rivalita. Avšak ten kdo je v pohodě a bere to všechno s nadhledem, s ním se kamarádství se rozhodně nebráním.“

* Jste de facto v Londýně cizinka. Jak cítíte současnou atmosféru vůči cizincům po schválení Brexitu v referendu?

„Nevím proč, ale já se jako cizinka v Anglii necítím. V podstatě nás cizinců je tam více než Angličanů. (smích) Aktuálně je tam velké nepřátelství vůči Polákům, ale to bylo hned po odhlasování Brexitu, postupně se ale situace přece jen uklidňuje. Je to spíše v lidech. Angličané si už uvědomili, že udělali chybu, jelikož vědí, že by přišli o pracovní sílu. Ale do roku 2019, než opravdu odejde Anglie z Evropské unie, tak to ještě může byt tisíckrát jinak...“

* Jak na vás působí Londýn jako město?

„Je to v podstatě můj druhý domov. Nádherné město, lidé jsou úžasní, není tam žádný rasismus jako tady, je tam více možností pro smysluplný život. Zkrátka to člověk musí zažít, aby to pochopil.“ (zasněný úsměv)

* Často zde debatujeme o britských ženách a britské kuchyni. Je obojí opravdu tak hrozné, jak se u nás traduje?

„Tak nevím, co se tady traduje o britských ženách nebo jídle, ale je pravda, že většina Angličanek je více méně obézních, ale nejsou to samozřejmě všechny. To je jak s muži. O nich se říká, že jsou studení. Je to spíše o charakteru a jak ten člověk vyrůstal. Takže já žádné výjimky nevidím. A co se týče jídla, tak pravá anglická snídaně je úžasná a hlavně jsou velké porce. (smích) Slanina, dvě volská oka, klobása, fazole a nějaká zelenina. Ale jinak abych vyhledávala anglickou kuchyni, tak to tedy opravdu ne.“ (pobavený úsměv)

* Život modelky je podobně krátký jako ten vrcholového sportovce. Co se chystáte dělat až s fotomodelingem skončíte?

„Půjdu do důchodu a budu si užívat život naplno. (smích) To znamená s rodinou, přáteli, budu cestovat a chtěla bych se pokusit o nějakou oblast podnikání.“

* Jistě o vás jako o atraktivní ženu projevují zájem muži, máte nějaký ideální typ muže, a co naopak na mužích nesnášíte?

„Tak to je velice dobrá otázka... (úsměv) Nemám žádný ideál. Pro mne není důležitý obal, i když trošku tam tu roli hraje, to si řekněme na rovinu, ale jinak je pro mne nejdůležitější, jaký je ten chlap je uvnitř. Prioritou je komunikace, loajalita, důvěra, která se samozřejmě buduje pomalu od základu, ale také stačí sekunda a důvěra se rozpadne jak domeček z karet, podstatná je samozřejmě věrnost. A hlavně aby mě upřímně miloval, takovou jaká jsem, ne jen moje konto a jak vypadám. (smích) Hlavně abych měla svůj prostor a svoji svobodu. Nepotřebuji být s mužem čtyřiadvacet hodin denně, nebo si s ním půl dne vypisovat na telefonu. Když se budu chtít sejít s kamarády, tak se s nimi prostě sejdu. Nebude volat, dávat ultimáta a žárlit. Tohle opravdu nepotřebuji. Jsem velice pozitivní člověk a nepotřebuji nějakého mrzouta. Co na mužích nesnáším? Je to lhaní, podvádění a žárlivost...“

* Momentálně se nacházíte doma, jak vnímáte vánoční atmosféru u nás a v Anglii?

„Je to velký rozdíl. Ale porovnávat se to nedá, ani vlastně nemůže, jelikož každá vánoční atmosféra je zkrátka ta vánoční a každé město si to dělá po svém.“

* Můžete také obecně srovnat tamní a zdejší atmosféru, náladu lidí? Jsme tady hodně jiní než lidé tam?

„Tato otázka, co jste mi nyní dal, se mi velice líbí, jelikož Angličané jsou opravdu jiní. Když jdu po ulici nebo jedu metrem, každý se tváří strašně důležitě až naštvaně. Nikdy jsem tomu nevěřila, ale je to tak. A když se na ty lidi díváte každý den, tak je to kolikrát až za trest. (úsměv) Hned se pozná Angličan a cizinec... Tady v Česku jsou lidé více pozitivní, alespoň já to tak vidím.“

* Co byste popřála našim čtenářům k Vánocům a do nového roku?

„Přeji vám všem šťastné a veselé, ale hlavně se mějte rádi po celý rok, nejen o Vánocích. Jelikož nejde o to, co dostanete pod stromkem, ale jde o to, že můžete byt v tento čas s milovanou osobou ať už s dětmi, manželkou/manželem, partnerkou či partnerem, rodinou, prostě zkrátka s těmi, které máte moc rádi, někteří to štěstí nemají. Chtěla bych, aby si tohle lidi uvědomili a vážili si jeden druhého. Protože obyčejný úsměv potěší každého a je zadarmo. Takže hodně štěstí, lásky a v tom novém roce 2017 jen to nej...“