Ladislav Gazdag: „PLNOHODNOTNÝM ŘEDITELEM JSEM SE STAL AŽ PO SEDMI LETECH“

V čele němčické „zušky“ stojí už plných šestadvacet roků. Za tuto dobu školu posunul do pozice jednoho z nejlépe fungujících hudebně-vzdělávacích ústavů nejen v rámci prostějovského regionu, ale celé České republiky. Zajímavé na tom je, že Ladislav Gazdag, kterému v širokém okolí nikdo neřekne jinak než „Laco“, nemá žádné manažerské vzdělání. V hloubi své duše zůstává stále ryzím muzikantem, k tomu se ale navíc dokáže vypořádat i se stále se zvyšujícími se nároky, které jsou kladeny na ředitele škol. Základní umělecká škola v Němčicích nad Hanou tak nejenže rok co rok potvrzuje svoji úroveň, ale dle odborníků dokonce stále roste. Ostatně sedm stovek žáků hovoří jasnou řečí. Jaké je tajemství úspěchu, to se Večerník snažil s Lacem poodkrýt v obsáhlém rozhovoru.

* Celý život se věnujete hudbě, co pro vás znamená?

„Ano, od svých šesti let pořád hraju, ale popravdě v posledních letech je toho aktivního muzicírování čím dál tím méně. Na druhé straně mě naplňuje, že mohu dělat s lidmi, kteří muziku provozují. Snažím se jim vytvářet odpovídající podmínky. Jinak je téma hudba na filozofickou debatu...“

* Najdete si tedy ještě čas na vlastní hraní?

„Hraji strašně rád, když chci a nemusím. (úsměv) Nedávno jsme vystupovali s kolegou v domově důchodců. Dalo by se říct takové nicneříkající hraní, ale pak to člověka pohltí, a pokud cítí zpětnou vazbu, tak by se rozdal. Přichází naplněnost a správný muzikantský adrenalin. Je to nádherný pocit a droga, která mě drží od deseti let, kdy jsem začal vystupovat.“ 

* Jaký je váš hlavní hudební nástroj?

„Odmalička hraju na akordeon. Podíl na tom měl můj první učitel, jenž pocházel mimochodem z Moravy. Krásně mě motivoval. V podobném duchu se snažím vést i naše žáky. Jinak umím hrát na všechno, co má klávesy. Amatérsky hraji i na kytaru, ale jen tak u táboráku. Hrával jsem v košickém orchestru i na tubu.“

* Jste ředitel, který rozumí tomu, co jeho podřízení dělají. Je to výhodou?

„Ano, celkem velká. Je nutné, aby byl člověk na mé pozici z oboru. Dnes je sice trend vychovávat manažery, kteří jsou dosazováni do ředitelských funkcí. Já jsem ale zastáncem toho, že ředitel by měl vyjít z prostředí, které má řídit. Na jedné straně je to výhoda, ale na druhé i obrovská nevýhoda...“

* Těšíte se pověsti vynikajícího manažera, to nebývá u umělecky založených lidí právě zvykem.

„Moje historie ředitelování je zajímavá. (úsměv) V těch devadesátých letech mi kolegové řekli: ´Běž do toho.´ Šel jsem... Vůbec jsem ale nevěděl do čeho! Navíc ta doba byla značně anarchistická. Že dělám plnohodnotného ředitele, jsem si uvědomil naplno až po takových sedmi letech.“ (smích)

* Po nástupu do funkce jste však všechno změnil...

„Já ani ne... Ono se měnilo všechno samo. Hrálo se na mších, dělaly se koncerty, všechno se otevřelo, bylo to příjemné. (úsměv) Nebyl čas dělat frajera a hrát si na ředitele. V té době jsem byl spíše muzikantem a dirigentem. Tato etapa byla taková pionýrská, ale velice příjemná. Postupně člověk dozrával a dnes už měním jenom to, co je potřebné měnit. Nejsem postižený ´změnátorstvím´ za každou cenu.“

* Jak jste se rval s účetnictvím a podobnými nutnostmi?

„My jsme v roce 1993 jako jedna z mála škol v republice získali právní subjektivitu. Tenkrát ani právníci a ekonomové nevěděli, co to vůbec je. (úsměv) Dovolím si to tvrdit, protože jsme nebyli schopni sehnat nikoho, kdo by nám fundovaně poradil. Opravdu hektická až tragikomická doba.“ 

* Po šestadvaceti letech ředitelování už vás asi nic nepřekvapí...

„Tak to bych neřekl... Fenomén legislativních změn je fascinující. Ten překvapí vždycky, i když jej člověk očekává. Když jsme před takovými deseti léty jeli s kolegy na školení, tak po něm jsme měli pocit, že venku na nás už čeká policie a hned nás zavřou, protože nenaplňujeme xxx... (smích) Dnes už si s kolegy říkáme, že to nebude až tak horké a třeba se nám podaří to všechno nějak rozumně uvést v život.“

* Němčická ZUŠ je skutečně unikátní. Na tak malém městě máte sedm set žáků. Jak to děláte?

(zamyslí se) „Ono to má přímou vazbu na zřizovatele, kterým je město. Já si to vzal jako životní cíl vytvořit z naší školy centrum uměleckého vzdělávání. Chtěl jsem, aby němčická ´zuška´ měla výsadní postavení. Základem bylo vytvoření sítě. My máme ve všech obcích v okolí, kde jsou základní školy, své pobočky. Obhospodařujeme část území od Otaslavic až po Klenovice a Bedihošť. Myslím, že to funguje. Jinak by to ani nešlo, když chceme mít fungující orchestr a velké soubory.“

* Zájem o hudební vzdělávání je tedy mezi mladou generací pořád?

„Nestěžujeme si. (úsměv) V posledních dvou letech se nám podařilo vyjednat navýšení cílové kapacity. Ta je opravdu sedm set žáků a my se pohybujeme těsně pod ní.“

* Co myslíte, že láká rodiče a děti ke vstupu právě do vaší školy?

„Myslím, že je to určitá přidaná hodnota, která je nad legislativní rámec. Správná motivace žáků i rodičů, vytváření sociálního prostřední, kde je normální být umělecky činným, respektive aktivně muzicírovat. Organizujeme například už dvacet roků letní hudební tábory, mezinárodní projekty, festival Svátek hudby a další akce. Děti musejí mít společné životní prožitky, což je základ naší filozofie.“ 

* Vytvoří si tedy žáci tak silné vazby, že se do školy rádi vracejí?

„Přesně tak. Lépe řečeno oni se nevracejí, ale rovnou tam zůstávají a to buď jako aktivní hráči v našich orchestrech, nebo jako rodiče našich žáků. Třeba složení dechového orchestru je převážně z absolventů školy. Dnes už jsou to dospělí lidé s rodinami a mnozí z nich byli právě účastníky letních hudebních táborů, projektových činností a dalších společných akcích. Našim dlouhodobým cílem je vytvoření vícegenerační školy.“

* Váš orchestr jezdí po Evropě a je hodně známý, čím to je?

„Naše historie sahá do roku 1984. Dnes je to již samozřejmostí, že tu orchestr je. V začátcích se vystupovalo po okolí, ale nikam se nejezdilo. V roce 1993 jsme poprvé vyjeli do Německa a najednou všechny ovládla euforie. Všichni nás obdivovali, chválili, jak je česká muzika hezká. My jsme si to do té doby vůbec neuvědomovali. (smích) V současnosti už máme svůj kredit a je to hlavně tím, že naši činnost garantuje škola. Řekl bych, že patříme mezi deset nejlepších amatérských orchestrů v rámci České republiky! A považuji to za velký úspěch.“

* V čem je odlišný koncert tady po okolí a v zahraničí?

„No, dnes bych řekl, že jsou pro nás důležitější koncerty doma, než v zahraničí. Náš divák je už hodně náročný a je velmi těžké vymýšlet pro něj pořád něco nového. Dbáme vždy na vyvážení umělecké náročnosti a divácké spokojeností. V zahraničí záleží hodně na tom jestli je to soutěž, tam je to vždy vážné, anebo jenom show program. Ale pozor! Žádný koncert, či vystoupení nelze ošidit. Děláme si přece jméno a s tím se nezahrává.“

* Němčice nad Hanou jste proslavili také festivalem Svátek hudby.

„Příští rok ho už budeme organizovat podvacáté... (úsměv) Jedná se o festival, na kterém se prezentují soubory a orchestry školy i jejich hosté. Festival měl svůj vývoj. V posledních letech střídáme cyklus takzvaných velkých a malých Svátků hudby. Je to přijatelné jak pro našeho zřizovatele, tak i pro nás.“

* Účastníte se i mezinárodních projektů. O co jde?

„Spíše je organizujeme a to již osm let. V rámci projektu Erasmus+ se setká na dobu deseti dnů šedesát mladých umělců, část je i z naší školy, ze čtyř států Evropské unie. Vytvoří se orchestr Youthband a ten spolu zkouší program, který pak předvede na koncertě v místě realizace projektu. Další rok se jej pak snažíme pozvat k nám, aby se program prezentoval v rámci takzvaného velkého Svátku hudby i našim divákům.“

* Musí být na muzikanty přísnost nebo je to spíš o volnějším režimu?

„Řekl bych, že je to taková neviditelná pevná ruka! Trendem je volnost, ale muzikant musí cvičit, chodit na zkoušky a to vše dělá dobrovolně, protože to dělat chce. V čele každého souboru musí být silná a moudře přísná osobnost. Přísný řád je potřeba, aby bylo z čeho ubírat. (smích) Dirigent musí přesně vědět, co po svých muzikantech chce, i když to někdy tak na první pohled nevypadá.“

* Představa, že učitelé hudby jsou s žáky kamarády, je tedy mylná?

„Mylná...?! Možná si to někdo namlouvá, že by to tak mohlo být, ale bylo by to z obou stran hodně falešné. Je to stejné jako v rodině. Já nejsem pro své děti kamarád, jsem jejich otec. To samé platí i ve vztahu učitel versus žák. Učitel odpovídá za svého žáka, tak jak rodič odpovídá za své dítě. V obou rolích chcete dát svým dětem, či žákům maximum toho co jsou schopní dát a co druhá strana je schopná přijmout. Tady není čas na nějaké falešné kamarádství. To však nevylučuje stav, že se časem dostanou do přátelského vztahu. To je moje životní krédo, které je možná mimo současné trendy, ale snažím se jej naplňovat.“

* Jak jste se vůbec vy srovnával s přechodem z učitelské do ředitelské role?

(úsměv) „Když jsem byl učitel, tak jsme byli všichni jedna parta, bylo to fajn. Pak jsem se stal ředitelem. Platím za to určitou daň, pořád už to bude vztah ředitel a učitel.“

* Který styl hudby je vašemu srdci nejbližší?

(dlouhé zamyšlení) „Mám rád monumenty, styl velkých symfonických děl. Mám rád plný zvuk, dechový nebo symfonický orchestr, rocková kapela s orchestrem. Jsem ale odchovancem lidovky. Ne zdejší, ale slovenské. Slovenský folklor, když mám možnost, si vždycky rád zahraju. Vyhraněný styl neprožívám. Nemám ani rád, když někdo na nějaký hudební styl řekne, tohle je blbost. Preferuji živé muzikanty a živou hudbu.“

* Když jste na nějakém koncertě, asi hned poznáte, jestli hrají muzikanti srdcem nebo pouze na kšeft?

„To myslím pozná kdekdo... (smích) Já se spíše zaměřuji na něco jiného, mám už určitou deformaci. Například nedávno jsem byl na koncertu Bryana Adamse a přemýšlel, proč je to udělané tak, co tam chybí a co ošidili. Barometrem dobrého koncertu je, když se vám zježí chlupy. Tak je to ono. Z pódia musí sršet energie.“

* Pocházíte z Košic, velkého města. Jaký pro vás byl přechod prakticky na vesnici?

„Já život beru, jak běží. Našel jsem si tady manželku a po vojně už zde zůstal, našel práci a narodily se mi tu děti. Muzikanti už asi mají takovou povahu... (smích) Vyloženě se mi nikdy nestýskalo. Vždycky, když ale přijíždím do Košic, je to takový velmi příjemný a zvláštní pocit. Po těch třiceti letech, co tu jsem, už ale beru cestu do Košic jako návštěvu. Doma jsem tady.“

* Nechybí vám ale na Němčicku lesy?

„Chybí a moc! Proto asi vždycky na dovolenou vyrážíme s manželkou do hor a lesů. Žádné moře, ale příroda.“