„NEJDE O DAVY VĚŘÍCÍCH, ALE O KVALITU KŘESŤANSTVÍ“

Jeho startovní pozice v Určicích nebyla jednoduchá. Zdejší farníci se ještě nestačili vzpamatovat ze šoku, který jim způsobil nečekaný odchod dlouholetého oblíbeného kněze P. Jana Jiříčka, když do farnosti přišel první zahraniční duchovní. Pro salvatoriána P. Leszka Rackowiaka jsou však životní výzvy naplněním odkazu zakladatele jeho řádu. Nedávno se svým farníkům představil v nové roli, když vydal sbírku svých básní (Večerník informoval v čísle 46 - pozn.red.). Nejen o psaní poezie, ale především o svém životě zasvěceném službě svým bližním, ať už jsou kdekoliv, pár dnů nato před Večerníkem rozprávěl P. Leszek Rackowiak. A byl to hovor vskutku zajímavý až poučný...

●● Druhou listopadovou sobotu proběhlo v Určicích scénické čtení vašich veršů. Jak se kněz dostane k psaní poezie?
„Určitě se nepovažuji za nějakého renomovaného básníka. Prostě jsem během svého života cítil potřebu vyjádřit pocity básněmi, které končily v šuplíku. Pokládal jsem si otázku, jestli je má smysl zveřejňovat a dávat do tisku. Za jejich vydání vděčím zaujetí našeho varhaníka Tomáše Dittmanna, který s mými básničkami seznámil širší okruh svých známých.
V rodném Polsku o tyto verše nebyl výraznější zájem, tady se setkaly s větším pochopením, přijetím a uznáním. Pozitivní ohlasy vyjadřují, jak je dobře, že knížka v šuplíku nezůstala.“ (úsměv)
●● Kde jste bral inspiraci?
„Kněz musí být obyčejný muž, správný muž, který ví, co život přináší, umí něco prožít a rozhodovat se. Tak jsou ve sbírce básničky týkající se vztahu mezi mužem a ženou, ty z pozdějšího období jsou více nábožensky laděné. Jistě je v nich obsažena vize života, kterou přijímám po náboženské stránce. Učit se člověka je potřeba od začátku až na věčnost. Některé z nich ukazují smysl věčného života, člověka nejen v biologickém či fyzickém smyslu, ale také z vnitřního pohledu, co prožívá. Každý člověk má různé schopnosti, dary, vlohy, někdo je v sobě skrývá. Já se s nimi díky Tomáši Dittmannovi podělil s čtenáři.“
●● Každá báseň je na dvojstránce, česky i polsky. Jak toto aranžmá vzniklo?
„Samozřejmě jsem psal v polštině, na české verzi pak spolupracovalo mnoho leckdy i mně neznámých lidí. Tady z Určic mohu jmenovat Kamilu Sedláčkovou. Překlady vznikaly postupně a nemohu samozřejmě do detailu posoudit, nakolik jsou zdařilé. Ne všechno se dá přesně přeložit z jednoho jazyka do druhého, o to obtížnější jsou překlady poezie.“
●● Jak to vidíte s pokračováním? Zůstane pouze u této jediné prezentace v „domovských“ Určicích?
„Jestli tohle scénické čtení bylo premiérou a zároveň derniérou, nebo uspořádáme další čtení, teď opravdu nevím. Zatím jsem se s negativními ohlasy nesetkal.“ (úsměv)
●● Vraťme se na počátek vaší životní dráhy. Co vás přivedlo k vašemu celoživotnímu poslání?
„Na střední škole jsem se seznámil s řádem salvatoriánů, do kterého patřím. V létě pořádal chlapecké tábory, které měly za cíl se seznámit s křesťanským i řeholním životem. Myšlenka zakladatele řádu Františka Jordana, tedy udělat vše možné, aby lidé mohli poznat Ježíše Krista, mě oslovila. Řád je orientován univerzalisticky, nezaměřuje se pouze na mládež či misie, i když mimochodem to byl v mládí můj velký sen odjet na misii do africké Tanzanie...“
●● A splnil jste si jej?
„Ne, zabránil mi v tom můj tehdejší zdravotní stav. Na tábory jsem jezdil pravidelně a po maturitě jsem se rozhodl vstoupit do řádového semináře v Bagně blízko Vratislavi. Po ročním noviciátu následuje šest let vysoké školy, kdy se dva roky studuje filozofie a čtyři roky teologie. Protože tento seminář tehdy nebyl považován za vysokou školu, dodělal jsem si později studia na Papežské teologické akademii v Krakově. Později jsem absolvoval také obor oligofrenopedagogiku, což je nauka o výchově mentálně postižených, opravňující k vyučování na speciální škole. Momentálně nikde neučím, na určické škole máme paní katechetku. Ale to neznamená, že by nebylo možné nabyté znalosti aplikovat jinde, třeba při svátosti smíření.“
●● Co zapříčinilo váš příchod do České republiky?
„Lákalo mě poznat křesťanství také v jiném prostředí než v rodné zemi. Navíc bylo třeba podpořit českou provincii salvatoriánů, která postupně vymírala, tehdy v řádu zůstávali pouze tři nejstarší Češi. Momentálně je zde osm řeholních bratří, pouze v Javorníku je jediný český člen, ostatní jsou polské národnosti...“ (pousměje se)
●● Kdy jste vlastně přišel působit na Moravu?
„Stalo se tomu v roce 2002 a první moje působiště bylo v salvatoriánské farnosti v Bílé Vodě v prostředí Jeseníků. Za těch čtrnáct let jsem působil v několika farnostech spravovaných salvatoriány v Olomoucké a Ostravsko-opavské diecézi.“
●● Do Určic jste přišel jako nástupce oblíbeného kněze P. Jana Jiříčka. Jak jste se s touto situací vyrovnával?
„Po smrti P. Jana Jiříčka jsem přijal možnost převzít jeho farnost jako další životní výzvu. Navíc jsem byl v této farnosti prvním cizincem a přece jen jsem ještě neovládal češtinu tak jako dnes. Přijetí zdejších lidí ale bylo pro mě úžasné. Pochopili, že situace je prostě taková, že domácích kněží ubývá. Snažil jsem se dávat do pořádku to, co ve farnosti v posledním roce vzhledem k nemoci P. Jiříčka scházelo. Odměnou a známkou toho, jak mě lidé přijali, byl navázaný pevný vztah se zdejšími farníky, kteří mě navštěvovali v mé nové farnosti v Jeseníku, kam jsem byl po dvou letech v Určicích řádem povolán, a kde toužili po mém návratu.“
●● Po třech letech v Jeseníku jste se opravdu vrátil zpět...
„Ano, nakonec se to podařilo, protože vzhledem k malému počtu řádových bratří jsme byli nuceni se vzdát farností v Bílé Vodě a právě v Jeseníku. V pohraničí byla práce úplně jiná a mnohem těžší. Stále tam ještě převažuje určité vykořenění, když byla oblast nově osídlována.“
●● Jak jste prožíval návrat do Určic?
„Cítím se na Hané jako doma. Tato rovina mi připomíná můj rodný kraj u Poznaně ve Velkopolském vojvodství. Jsem teplomilný člověk a zimní sporty mě nelákají, i proto mi zdejší podmínky lépe vyhovují. S radostí jsem se tedy po třech letech vrátil zpět a navazuji nové kontakty. Nedávno jsem byl třeba přijat do spolku dobrovolných hasičů. Žehnal jsem totiž zdejší sochu sv. Floriána, u níž pořádáme mše svaté, a počet hasičů z celého okresu na nich stále roste. Konečně u kořenů zdejšího sboru byl také jeden z kněží, který tak reagoval na požár v Alojzově.“
●● Přál byste si tady zůstat?
„Víte, život nás, kněží, je život tuláků, už ani nespočítám, kolikrát v životě jsem se stěhoval. S postupujícím věkem člověku záleží čím dál víc na tom, aby na jednom místě sloužil delší dobu. Jenže život řeholníka se liší od života diecézních kněží tím, že působí na různých místech. V Polsku mají salvatoriáni na čtyřicet farností, takže jsem působil od Gdaňska na severu až po Zakopane na jihu. Když jedu domů, mohu se s trochou nadsázky kdekoli po cestě zastavit a všude mám přátele, počínaje ještě před hranicí v Jeseníku.“ (úsměv)
●● Dá se říci, že jste už v Určicích do jisté míry zapustil kořeny?
„Čím déle jsem tady, tím bližší vztahy se navazují. Věřících je totiž obecně poměrně málo a o to bližší, osobnější vznikají vztahy. Je v nich přátelství a důvěra. Za každých okolností chci vidět v člověku člověka. S většinou farníků si tykáme, abychom překlenuli tu přirozenou propast. Jestli řeknou nikoli ´pan farář´, ale ´náš Leszek´, to je pro mě úžasné!“
●● Při pontifikátu současného papeže Františka se hovoří o mnoha nových věcech v životě církve, jak tyto trendy vnímáte?
„Každá doba je trochu jiná a reflektováním těchto vnějších vlivů se zabýval už II. vatikánský koncil. Církev v teologii v průběhu staletí přijímá vědecké poznání. Každý kněz, který úspěšně absolvoval teologii, může říci, co je možné v církvi měnit. Jsou věci z Božského ustanovení, které se nikdy nemění. Při pohledu do dějin církve jako Božsko-lidské organizace je právě i ten prvek lidský, který se mění podle doby. To, co je podstatné, zůstává stejné. V církvi je na všechno čas, čas na zkoumání, nakolik daná změna bude prospěšná, jestli je v souladu s neměnnou základní myšlenkou.“
●● Jak se to konkrétně promítá do vaší praxe?
„Každá doba vyžaduje od nás kněží jiné působení. Zakladatel našeho řádu v podstatě předběhl dobu po II. vatikánském koncilu. Byl totiž proti zakládání dalších řádů a spíše viděl budoucnost v institutech, kde spolu žijí jak světští lidé, tak kněží. Třeba v Bílé Vodě je Institut Krista Velekněze. Hodně se mluví o větší nutnosti zapojovat věřící do života církve. Proto vzrůstá význam farní rady.“
●● Jaké jsou rozdíly mezi oběma zeměmi v náboženské sféře?
„Tady v České republice je práce s věřícími úplně jiná než v Polsku, a to se mně právě zalíbilo. Nejedná se přitom o velké davy, ale o kvalitu křesťanství. S čím jsem se třeba v Polsku nesetkal, je křest dospělých, tam se automaticky křtí malé děti. Zde se mi každý rok někdo z dospělých lidí přihlásí a já jej připravuji k přijetí svátosti křtu a dalších svátostí. Víra je dar a v těchto případech je to obzvláště patrné.“
●● Jak vidíte budoucnost římskokatolické církve v současném turbulentním světě?
„Celosvětově má církev budoucnost, třeba v našem řádu studují v Polsku černí spolubratři z Afriky a připravují se na práci v Evropě. Z mého bývalého semináře se stala mezinárodní vysoká škola s angličtinou jako jedním z vyučovacích jazyků. Samozřejmě role jednotlivých kontinentů se postupně vyvíjí a mění.“
●● Na závěr ještě jeden prozaický dotaz. Dříve měli kněží na farách hospodyně, které se jim staraly o domácnost. Jak máte zajištěný domácí servis dnes?
„Jak jsem zmínil, doba se mění, a je to znát i v této oblasti. Kněží jsou v neustálém pohybu, proto máme od biskupství zajištěny stravenky. Mohu o sobě říci, že jsem docela obstojný kuchař. Každý pátek máme setkání s farníky a jejich součástí je i ochutnávka kulinářského umění. S jistou nadsázkou to můžeme nazvat setkávání u farního stolu.“ (smích)

Kdo je P. Mgr. LESZEK RACKOWIAK SDS
✓ narodil se 18. prosince 1962v obci Pleszew v Polsku
✓ vystudoval vyšší duchovní seminář salvatoriánů v Bagně
✓ titul magistr teologie získal na Papežské teologické akademii v Krakově
✓ na kněze byl vysvěcen v roce 1988, na Moravě působí od roku 2002
✓ v určické farnosti působil v letech 2007-2009 a opět od roku 2012
✓ je superior České fundace Polské provincie salvatoriánů
✓ celý život píše poezii, která vyšla ve sbírce „Učím se Tě, člověče“
zajímavost: jako jeden z mála duchovních je řádným členem sboru dobrovolných hasičů