„NEJŠŤASTNĚJŠÍ JSEM, KDYŽ ZAJEDU, CO UMÍM“

28. listopad 2016

1287x

Devatenáct let, ten krásný čas, kdy je člověk čerstvě dospělý, může se ohlížet za úspěšně zvládnutým středoškolským studiem, má prakticky celý produktivní život před sebou a vstupuje do něj pln optimismu i elánu.

V některých sportovních odvětvích se ovšem také v už tak raném věku jedná o období před odchodem „do důchodu“, kdy kombinací časové i objemové náročnosti přípravy, zdravotních důvodů či dalšími povinnostmi nastává čas opustit nejvyšší kategorii. A právě do tohoto stádia se blíží členka KRASO-bruslení Prostějov a dlouhodobě jedna z nejlepších domácích krasobruslařek Eliška Hubáčková. Čerstvá studentka Univerzity Palackého stále touží po účasti na mistrovství republiky a potvrzení své pozice, pohybem na ledě se ale chce zejména bavit a relaxovat.

Sezóna 2016/2017 je na svém začátku, jak se aktuálně cítíte?

„Je to pro mě nyní náročnější, protože jsem začala chodit na univerzitu a přeci jen v Olomouci jsou časy tréninků zrovna v době, kdy mám vyučování, takže musím dojíždět do Prostějova. Krasobruslení mi ale pořád určitým způsobem pomáhá zrelaxovat a dát se do psychické pohody, takže se jím kompenzuje náročnost školy.“

Jak často se tedy připravujete?

„Teď se na led dostanu asi čtyřikrát až pětkrát týdně, k tomu si sama dělám posilování a jako průpravu mohu využít i výuku ve škole, studuji totiž Fakultu tělesné kultury v Olomouci, dvouobor tělesná výchova a biologie. Třeba věci, jimž se věnujeme v atletice, jsou výborné na odraz, v plavání zase na fyzičku.“

Při trénincích máte led sama pro sebe, nebo se o něj musíte dělit s více bruslaři?

„Na trénincích nejsem sama. V Prostějově chodím na klubové tréninky a strašně si vážím toho, že mi v oddíle umožňují bruslit. Monika Tanečková zařizuje vše, o co poprosím, v tom se mi snaží vyhovět. Toho si strašně moc vážím. Občas mohu na led už půl hodiny před tréninkem, abych ho měla sama pro sebe, v klidu si zajela volnou, dala si velké nájezdy na skoky, aniž bych se musela bát, že srazím nějakou bruslařku. V Olomouci také chodím většinou jednou týdně s tamějším oddílem. Chtěla bych také poděkovat městu Prostějov a Olomouckému kraji za podporu i své bývalé zlínské trenérce Martě Havlové, která mě asi nejvíce ovlivnila a naučila. Nyní už trénuji sama, protože poznám, co dělám špatně, pod jejím vedením jsem se ale připravovala asi osm let a neskutečně mi pomohla v krasobruslení i osobním životě. Byla výborným psychologem, za to jsem jí strašně vděčná.“

Bere vám nyní škola více času než dříve?

„Je to rozdíl. Na gymnáziu je studium odlišné od vysokoškolského, stačilo dávat pozor, spousta úkolů se dala stihnout ve škole a nemusela jsem se doma tolik učit. Nyní se musím přizpůsobit časově náročnější přípravě, tvořit spoustu protokolů, seminárních prací a to mi samozřejmě bere čas. V podstatě se nevěnuji ničemu jinému než škole a bruslení. Střídám jen tyto dva obory, zabírají celý můj volný čas.“

Jak dlouho ještě plánujete tuto kombinaci na špičkové úrovni?

„No, právě už jsem přemýšlela nad tím, že v současné době začínající sezóna bude moje poslední závodní... (povzdechne si) Uvidíme, jak to budu zvládat ve zkouškovém období, kdy mě současně čeká vrchol sezóny, chtěla bych totiž obstát ve škole i ve sportu a to není jednoduché. Navíc cítím na těle, že už je určitým způsobem opotřebované. V devatenácti letech to asi zní trochu zvláštně, ale před čtyřmi roky mi stačila desetiminutová rozcvička a po strečinku jsem druhý den necítila nic, zatímco nyní se už každé ráno ozývá páteř, všechny klouby. Kdyby nebyla rehabilitace, tak vůbec nevím, jestli bych ještě byla schopna bruslit. Co bude dál, se tak teprve uvidí...“ (lehký úsměv)

Dokážete si vůbec tuto obrovskou změnu představit?

„Trochu se toho obávám, protože i když mám třeba špatnou náladu, tak jdu na trénink a vrátím se z něj v úplně jiném rozpoložení. Pročistí se mi hlava, určitým způsobem se vybiju z přebytečné energie, abych se mohla soustředit například právě na školu. Uvědomuji si, že sport na vrcholové úrovni se nedá dělat věčně, a i proto jsem si zvolila školu se sportovním zaměřením, abych byla aktivnímu životnímu stylu vždy na blízku. Zároveň už asi druhým rokem trénuji malé děti, když mám čas, tak předpokládám, že se třeba začnu ubírat právě tímto směrem.“

Čím si čistíte hlavu, když není led a nemůžete bruslit?

„Běhám. Mám ráda vytrvalostní běhy, takže se vydám třeba na deset kilometrů do přírody, to mi pomáhá. Většinou běhám sama. Vezmu si sluchátka, uzavřu se do pomyslné bubliny a vydám se mezi pole nebo do lesa. Jednou jsem zkoušela orientační běh, ale je tam riziko zvrtnutí si kotníku na nerovném terénu, proto dávám přednost přehledným trasám.“

Sport vás baví, našlo by se přesto nějaké odvětví, které vás neoslovilo?

„Celkově jsou pro mě dost náročné týmové sporty. Celý život se věnuji bruslení a jedu si sama za sebe, takže se mimo jiné musím dívat, kde kdo je, hlídat si všechny přihrávky. Snažím se s tím ale popasovat. Dále jsme měli zakázané lyžování, proto poznám až nyní na lyžařském kurzu, jak mi půjde, protože jsem tímto sportem úplně nepolíbená.“ (úsměv)

Pro letošní zimu jste si sama připravila novou volnou jízdu. Co byste k ní řekla?

„Poskládání choreografie od profesionála je poměrně nákladné a moje hlavní trenérka Marta Havlová mi vždycky vštěpovala do hlavy, že je to moje krasobruslení, ať si to udělám tak, jak by mi to vyhovovalo. Nasměrovala mě, abych si vytvořila celou volnou jízdu přesně na míru, aby mě bavila. Asi před třemi lety jsem se skládáním jízd začala, několikrát jsem si musela sestavu předělávat, ale když jsem zjistila, jak na to a že by mě to i baví, začala jsem skládat jízdy i jiným bruslařům. Od té doby jsem už ani nepřemýšlela, že by ji měl pro mě skládat někdo jiný.“

Obnášelo to jistě spoustu úkolů, o jak náročnou činnost se jednalo?

„Začíná se výběrem hudby. Musí se líbit mně i paní trenérce, která ví, jestli by mi právě taková skladba buď seděla, nebo ne. Třeba u sebe vím, že bych nedokázala ztvárnit třeba tango. Pak jsem se naučila sestříhat hudbu, abych si ji zkrátila na požadovaný limit, poté si ji pustím do sluchátek, zavřu oči a jen si ji naposlouchávám. Vznikne mi v hlavě určitá představa, kterou si pak nahrubo poskládám, jdu na led a za hodinu, hodinu a půl mám hotovo.“

Pro jakou hudbu jste se rozhodla tentokrát?

„Vybrala jsem si skladbu od tria The Piano Guys, cover na písničku od Elvise Presleyho Can't Help Falling In Love v kombinaci se skladbou Moonlight – Electric cello od stejných autorů. Před několika týdny jsem ji jela při exhibici na hokeji v Prostějově.“

Jaká je vlastně konkurence v českém ženském krasobruslení?

„Vzhledem k tomu, že v České republice je jen velmi málo seniorských závodnic, konkurence klesá... Třeba oproti žákovské kategorii, kde nás bylo kolem sedmdesáti, jde o znatelný rozdíl. Nastávají tak občas problémy, že se závod ani nekoná, protože je málo účastnic. V současné době naši republiku reprezentuje za seniorskou kategorii jen Eliška Březinová. Ostatní seniorky včetně mě závodí na republikové úrovni.“

Představila jste se v minulosti jak na mistrovství republiky, tak na přeboru České republiky. Jaký je mezi těmito soutěžemi rozdíl?

„Pro start na domácím šampionátu musíte splnit určitá kritéria, pak dostanete pozvánku. Třeba loni se mi je nepodařilo splnit, tak jsem jela pouze na přebor a na šampionátu byly jen dvě seniorské holky. Zbylá tři děvčata včetně mě jela na přebor. Ten vyhrála Američanka, která závodila v Česku jen minulou sezónu, já jsem obhájila druhé místo. Navíc jsem ještě skončila třetí v žebříčku Českého poháru, který vyhodnotí pořadí podle bodů, jež získáme za závody během sezóny. Mimo jiné jsem vyhrála celorepublikový závod v Břeclavi.“

Jak vysoké jsou aktuálně vaše ambice?

„Nerada si dávám konkrétní cíle, protože když jsem si nějaké vytyčila, tak jsem se vždycky nešťastně zranila a tím se vyřadila na zbytek ročníku. Chtěla bych hlavně odjet celou sezónu ve zdraví, protože těch úrazů už bylo dost. Nejšťastnější budu, když se mi podaří zajet, co umím. Krasobruslení je sport hodně na hlavu, někteří jsou mistři v tréninku, ale pak zajedou špatnou jízdu, protože jsou nervóznější, než by měli být. Kdybych se ale dostala na mistrovství republiky, bylo by to samozřejmě úžasné.“

Která zranění vás už postihla?

„Měla jsem třikrát přetrhané vazy v kotníku, na jedné noze dvakrát, na druhé jednou. Jednou k tomu současně přišlo i koleno. Stalo se mi to tři sezóny po sobě, takže přišla i malá ‚krizovka', jestli mám pokračovat dál, nebo ne. Začínat stále od znova, to je pro člověka poměrně demotivující. Můžu jen děkovat Michalu Polákovi za rehabilitace, díky nimž jsem se vždy co nejdříve vrátila do sportovního tréninku. Musím zaklepat, v tuto chvíli je vše v pořádku.“