„TURISTIKA NENÍ PUTOVANÍ OD HOSPODY K HOSPODĚ“

„Neznám myšlenky natolik tíživé, aby se z nich člověk nemohl vychodit,“ prohlásil dánský filosof Soren Kierkegaard. Chůze však není pouze lékem. Díky této činnosti aktivity můžete kolem sebe i v sobě objevit nezměrné množství přírodních krás či pocitů, které by k vám jinak samy nikdy nepřišly. Mnozí z nás však mají problém zvednout se ze židle a udělat za nimi první krok.

K tomu jim už řadu let vydatně pomáhá Smržické vandr, k němuž se později připojila i cyklistická Smržická šlapka. Obě akce, které letos zaznamenaly historicky nejvyšší účast, pořádá Klub českých turistů ze Smržic. S jeho předsedou Zdeňkem Balcaříkem si Večerník povídal nejen o zajímavých místech a lidech, jež během svých putování objevil, ale mimo jiné i o tom, proč čas od času od svých spoluobčanů slyšel doporučení: „tahni s tym někam...“
●● Jak jste se k pořádání turistických akcí vůbec dostal?
„Po pádu komunistického režimu, kdy se mohlo konečně svobodně cestovat, jsem se účastnil spousty turistických akcí pořádaných v zahraničí pod hlavičkou IVV, což je zkratka pro Mezinárodní organizaci pro lidový sport. Šlo o etapové pochody jako byly například dvakrát třicet kilometrů v anglickém Wellingborough, dvakrát čtyřicet kilometrů v lucemburském Diekirchu nebo čtyřikrát čtyřicet km v irském Castlebaru, kterých se účastnily tisíce turistů. Při této příležitosti jsem se rozhodl uspořádat i něco podobného tady u nás.“
●● Předpokládám, že tehdy se toho na Prostějovsku pro turisty moc nekonalo.
„To máte pravdu... První Prostějovské vandr jsem zorganizoval v květnu 1995 po dohodě s vedením města tak nějak soukromě za pomoci několika kamarádů. Hned po prvním ročníku bylo ale jasné, že taková akce se dá pořádat jedině pod hlavičkou některé organizace a rozhodl jsem se ve Smržicích založit odbor Klubu českých turistů. Tehdy mě samozřejmě ani ve snu nenapadlo, že budeme mít postupem času osmdesát členů, díky kterým přijdou také nové nápady. Jedním z příkladů je i vznik cyklistické sekce pod vedením místopředsedy klubu Pavla Copka, který má na svědomí také zrození Smržické šlapky.“
●● Klub vznikl před dvaceti lety, do znaku jste si vložili hlemýždě. Proč a čím je vám právě tento plž blízký?
„Symbol našeho oddílu vznikl rovněž na základě mých předchozích zkušeností. Když totiž jdete například výše zmíněný čtyřdenní pochod, tak při oněch čtvrtých čtyřiceti kilometrech se už plazíte opravdu jako šnek. Právě on se tedy objevil na titulní stránce pozvánky prvního Prostějovského vandru a teprve při druhém ročníku jsem mu místo ulity nechal v tiskárně implantovat znak organizace, do které jsme právě vstoupili.“
●● Říká se, že turista ze světa vidí jen to, co z něj stojí za vidění. Vybral byste něco, co podle vás stojí za vidění v místním regionu?
„Jako správný patriot bych měl asi říct, že na Prostějovsku jsou nejkrásnější Smržice. (úsměv) Vzhled naší obce se díky iniciativě jejího vedení v posledních letech opravdu výrazně zlepšil. Nás turisty to však kromě historických památek táhne hodně do přírody, která však bohužel díky komerci postupně ztrácí své romantické kouzlo. Jako příklad bych uvedl vrchol Velkého Kosíře, kde byla dříve radost v klidu posedět. Dnes tam k rozhledně vyveze ty pohodlnější turisty dokonce motorový vláček... Další překvapení nás čekalo letos při vyznačování Smržické šlapky v Rakovském údolí, přes které teď vede zbrusu nová široká asfaltka. Co by za to v některé z okolních obcí dali... Nádherně upravené jsou teď ale Čechy pod Kosířem se spoustou možností, ať už je to Muzeum kočárů, Hasičské muzeum nebo překrásný park se zámkem.“
●● Pravidelně také vyrážíte na výlety mimo region. Které místo vám v paměti nejvíce ulpělo a proč?
„Jednou z akcí našeho klubu je Putování kolem republiky, se kterým jsme, rovněž díky iniciativě mého kolegy Pavla Copka, začali v roce 2012 na soutoku Moravy a Dyje u rakouských hranic. Každoročně při něm postupujeme týdenním putováním ve směru hodinových ručiček po obvodu České republiky. Letos jsme dospěli až na Šumavu a při výstupu na její nejvyšší vrchol Plechý jsme procházeli přes horské sedlo Trojmezí. Toto místo, na kterém se setkávají hranice Česka, Rakouska a Německa, má své magické kouzlo a připomnělo mi mé někdejší pěší toulky po Evropě.“
●● Jaké jsou charakteristické rysy pravého turisty?
„Zmíním se raději o tom, jaké by být měly, protože každý o tom má jinou představu a někdo prezentuje turistiku dokonce jako putování od hospody k hospodě. (smích) Podle mě by měl být pravý turista především všímavý ke svému okolí, vytrvalý ve svých výkonech a odolný proti vrtochům počasí.“
●● Jste pečlivý statistik. Dá se říci, kolik kilometrů během roku ujdete a kolik jich ujedete na kole? A kam nejčastěji a nejraději míříte?
„Je fakt, že statistika je jedním z mých koníčků a veškeré své putování mám zaznamenané. V poslední době začala v mých aktivitách převažovat nad pěší turistikou jízda na kole a letos už mám na tachometru přes tři tisíce kilometrů. Těch pěších je v posledních letech už v uvozovkách jen kolem pěti stovek ročně. Ani při jedné z těchto aktivit se nevyhýbám kopcům, protože výhled do krajiny je jednou z největších odměn každého turisty. Opravdu parádní prověrkou bylo pro mě letos na jaře projíždění ostrovů Dalmácie na kole, kde vyjíždíte prakticky od nuly nadmořské výšky a během relativně krátké doby musíte vyšlapat pět až šest set metrů převýšení.“
●● Věkový průměr členů turistických klubů napříč republikou se podobně jako třeba u zahrádkářů či chovatelů drobného zvířectva zvyšuje. Potýkáte se s tím i ve Smržicích?
„U nás tento problém naštěstí nemáme a věkový průměr se v našem klubu naopak snižuje. Není to však bohužel tím, že by se k nám mladí hrnuli ze všech stran. Je to především zásluhou toho, že naši členové vedou k turistice také své děti, kterým se rodí zase jejich děti a po narození je okamžitě přihlašují za členy klubu. To dělá s věkovým průměrem opravdové zázraky.“ (úsměv)
●● Co může turistika nabídnout dnešním mladým lidem?
„Řekl bych, že mezi mladými zájem o turistiku celkem je. Docela mě překvapilo, kolik se jich při naší letošní akci Smržické vandr na startu objevilo. Dost se jich přihlašovalo také na pěší trasy. Motivací u nich zřejmě bude ověřit si vlastní kondici a poznat při tom něco nového. Mají však podle mě zájem o takovéto jednorázové akce a netouží po tom být někde organizovaní.“
●● Kromě práce v KČT jste byl dvacet let videokronikářem obce Smržice. Podobné záznamy asi žádná jiná obec široko daleko nemá. Jak jste se k tomu vlastně dostal?
„Fotografování a filmování bylo vždycky mým koníčkem číslo jedna. Ve snaze získat nějaké profesionální zkušenosti jsem se dokonce přihlásil na inzerát někdejší Prostějovské televize a dva roky jsem tam pracoval jako externí kameraman. Tato zkušenost mi dala hodně a když to konečně šlo, začal jsem v tomto oboru podnikat. V tomto směru však moje statistické vlohy selhaly, takže netuším, kolik svateb a různých oslav jsem tehdy natočil. Pro některé obce jsem natáčel různé jednorázové akce, celoroční ucelená videokronika plná záběrů z každodeního života však byla vždycky výsadou Smržic.“ (úsměv)
●● Co vám tato činnost dala a naopak vzala?
„Tato činnost mě nesmírně duševně obohatila. Poznal jsem spoustu nových lidí a díky natáčení se dostal na místa, kam bych jinak neměl šanci se dostat. Jako příklad uvedu Valdštejnský palác
v Praze, kde naše paní starostka přebírala v roce 2010 Zelenou stuhu ČR. Zároveň to však byl neuvěřitelný žrout času. Zejména potom každoroční zhotovení videokroniky obce, které jsem věnoval již zmíněných dvacet let svého života, bylo časově velice náročné. Spoustu času zabralo natáčení. Kromě obecních akcí a také akcí pořádaných místními spolky jsem se do filmu snažil zařadit i krátké reportáže z běžného života ve Smržicích. Zpracování záznamů včetně složení a namluvení komentáře k nim mně každoročně zabralo téměř celé první dva měsíce v roce. To má naštěstí zrovna turistická sezona svoji pauzu, takže po této stránce jsem o nic nepřicházel.“ (úsměv)
●● Člověk s kamerou se dobrovolně staví do pasivní role pozorovatele. Je vám v ní lépe, nebo jste ve společnosti raději aktivním činitelem?
„Při natáčení videa se musí člověk soustředit hlavně na to, aby pořízené záběry byly co nejkvalitnější. Ani tam jsem si ale pasivní nepřipadal. Jedním z hlavních atributů obecní videokroniky byl komentář. Ten vyplynul často rovnou
z natáčené situace a já okamžitě pořizoval takové záběry, aby se hodily k tomu, co v něm řeknu. Při samotném zpracování videa potom už jde pasivita naprosto stranou. Při mém působení v televizním studiu mi režisér vždy kladl na srdce, že každá i sebemenší reportáž musí obsahovat příběh. Snažil jsem se tohoto ponaučení držet a podle reakcí diváků bych řekl, že se to vyplatilo.“
●● Dá se vypíchnout jedna překvapivá vlastnost, kterou jste se o lidech ze Smržic a Hanácích obecně díky svým pozorováním dozvěděl?
„Já sám jsem Hanák jako poleno, narodil jsem se přímo v jednom ze smržických selských stavení za asistence porodní báby. (smích) Odmalička tak mluvím kromě spisovné češtiny také perfektní hanáčtinou a kromě některých, co se
k nám přistěhovali, znám v obci každého. Hanáci jsou lidé upřímní a bezelstní, se svým projevem před kamerou ale opatrní. Dost často jsem také při svém natáčení videokroniky uslyšel doporučení „tahni s tym někam“... (úsměv)
O to cennější jsou potom záběry, kdy se rozpovídají svojí rodnou řečí, která je bohužel stále větší vzácností.“
●● Relativně nedávno jste se oženil. Jak se vaše manželka dívá na vaše aktivity?
„Žil jsem posledních několik let sám, tak nějak smířený se svým osudem. Potom jsem potkal přesně takové děvče, o jakém jsem celý život snil. Poznali jsme se shodou okolností rovněž díky turistice a do roka a do dne byla svatba. Teď jsme už dva roky a tři měsíce manželé, což si nemůžeme vynachválit. Oba jsme sportovní typy, milujeme pěší túry i cykloturistiku a díky tomu mi Jana pomáhá jak může i se spoustou záležitostí kolem akcí pořádaných naším turistickým spolkem. Ona je sice o sedmnáct let mladší, ale na kole mi do kopce stačí, takže je to v pohodě. (úsměv) Občas spolu podnikneme i takový úlet jako třeba letos v červnu.
O půlnoci jsme si vyjeli na našich bicyklech ze Smržic a sluníčko jsme už vítali na vrcholku Pradědu.“
●● S KČT připravujete poměrně tradiční akce, kterých se však účastní stále více lidí. Chystáte i nějaké novinky?
„Naše dvě tradiční akce Smržické vandr i Smržická šlapka zůstanou zachovány, protože jsme je dotáhli na určitou úroveň a spousta turistů se na ně těší. Na jejich příští ročník však připravujeme nové trasy, protože změna je život. (úsměv) Určitá část turistů kopce moc nemusí, takže zkusíme tentokrát vymyslet rovinatější varianty. Kromě těchto dvou akcí máme ale novinky vlastně každým rokem. Naše jednodenní zájezdy za turistikou pořádané v průběhu celé turistické sezony směřujeme vždy do takových destinací, kde jsme ještě nebyli. Na rozdíl od některých jiných klubů to nejsou akce jen pro členy, ale může se na ně přihlásit každý. Novinkou je, že se můžete závazně přihlásit i přes e-mail a zaplatit až po nástupu do autobusu.“
●● Dokážete si představit, jakým způsobem vy osobně oslavíte třicáté narozeniny KČT Smržice? A co byste do té doby chtěl stihnout?
„Deset let dopředu jsem nikdy nic neplánoval... (smích) Teď už bych ale vlastně mohl, protože jsem své ženě slíbil shodou okolností také třicet let společného života. A protože jsme oba členy našeho spolku, určitě na 22. února 2026 naplánujeme nějakou moc hezkou procházku podle aktuálních podmínek buď pěšky, nebo běžky. Do té doby bych toho chtěl stihnout ještě tolik, že by se vám to do novin snad ani nevešlo. (úsměv) Co bych si ale přál ze všeho nejvíc je, aby všichni moji kamarádi, se kterými náš klub provozujeme, se na oslavě tohoto výročí zase ve zdraví sešli.“

Zdeněk Balcařík
✓ narodil se v neděli 7. května 1950
✓ je podruhé ženatý, má jednoho syna Pavla (37)
✓ vyučil se v roce 1968 jako automechanik, poté maturoval na SPŠ Strojnické v Prostějově
✓ po vyučení pracoval jako automechanik
v Mechanice Prostějov, později jako kontrolní technik STK v Prostějově. V letech 1990 až 1995 působil jako vedoucí STK Prostějov. Následně podnikal v oboru videonahrávek a opravy automobilů.
✓ mezi jeho koníčky patří cestování, turistika a cykloturistika, fotografování a filmová tvorba, práce na zahradě
zajímavost: díky svým pěším toulkám po Evropě získal titul European Walker neboli Evropský chodec a stříbrnou medaili. Pokud by chtěl získat zlatou, musel by ještě absolvovat pochod v Japonsku, což pro něj bylo finančně příliš náročné...