Milan Benda: „ZMIZÍ-LI UM STARÝCH MISTRŮ, SKONČÍME V PRDELI“

„Malování je snadné, když neumíte malovat. Jakmile malovat umíte, je tomu právě naopak,“ říká skvělý malíř Edgar Degas. Pro devětatřicetiletého Milana Bendu tedy nebude malování ničím snadným. On totiž toto řemeslo ovládá skutečně velmi dobře. Ostatně přesvědčit se o tom můžete na jeho aktuální výstavě ve Špalíčku prostějovského muzea, kde vystavuje zejména výstižné portréty a melancholická městská zákoutí často tonoucí v mlze či záplavách deště. Tato díla sice zachycují lidi i místa z naší současnosti, ale jejich precizní provedení svádí diváka k myšlence, že vznikla před staletími.

* Jste samouk, přitom však malujete hodně klasickým způsobem. Měl jste někdy pocit, že vám chybí klasické malířské vzdělání?

„Jsem sice samouk, jak se tomu říká, ale já si myslím, že to není tak výstižné označení. (pousměje se) Člověk si na této cestě vybere stejně nějakého učitele a ten nemusí být třeba i tři sta let mezi živými. Učíte se od těch, co vás vnitřně přitahují, pozorně pozorujete strukturu, výraz těch děl a to je teprve ta pravá škola. Na úplném začátku vás to formuje, bez toho to nejde. Klasické malířské vzdělání vám může dát titul, což není podle mě mnoho, ale zato vám vezme dost času, který potřebujete k tomu, abyste ho získali.“ (úsměv)

* Kdy jste si uvědomil, že byste se malováním mohl i živit?

„Víte, já jsem nezačínal malovat proto, abych za to bral honorář. Na začátku byla ničím nezatížená touha prožívat tento druh dobrodružství. Finanční ocenění začalo přicházet až po letech, kdy se výraz a styl malby staly rozpoznatelnými. V současnosti už dělám i komerční projekty pro firmy a také realizuji malby do dětských pokojů. Jsou to velkoplošné nástěnné malby, které navrhuji na míru a sám realizuji.“

* Vaše obrazy jsou hodně klasické. Nemáte někdy chuť si někdy namalovat moderní experiment či prostě nějaký úlet, kde byste naplno projevil svoji fantazii?

„Na začátku své tvorby, když jsem se hledal, tak jsem experimentoval s různými formami vyjádření jako například s kubismem, ale nenacházel jsem tam sám sebe. Některé obrazy mám ještě schované, či lépe řečeno srolované, za skříní... Když se na ně podívám, tak mně to připadá, jako kdyby to maloval jiný člověk.“ (smích)

* Co si myslíte o současném „akademickém“ výtvarném umění, které je často pro běžné lidi naprosto nečitelné?

„Já nerozděluji umění na akademické a neakademické. Současné moderní umění má v sobě čas od času zajímavé prvky, ale obecně mi připadá, že jeho tvůrci chtějí primárně šokovat, aby vešli do povědomí. Často tomu chybí hloubka. Samostatná kapitola je srozumitelnost díla. Víte, umění tu není proto, aby bylo srozumitelné, je to jiný druh vnímání, není to matematika. V umění může být jedna plus jedna třeba milion. Podívejte se na Pabla Picassa! Pro většinu lidí je to hodně nesrozumitelné dodnes.“ (usměje se)

* Pro vaše obrazy prostějovských i jiných zákoutí je charakteristická melancholická nálada. Čím vás přitahuje?

„Ano, v mých obrazech, kterým pracovně říkám městské krajiny, můžeme pociťovat určitou melancholii, ale nejenom tu. Často jsou malována v atmosféře soumraku nebo v deštivém podvečeru. Jsou to vlastně moje vzpomínky, jisté fragmenty pocitů z dětství. Třeba v obraze Stromy v zimě je zachycena cesta, kudy jsem chodil ze školy domů. Když už byl skoro večer, tak ořezané pahýly stromů trčely ze země jako ruce stařeny.“

* Jste i vy sám spíše melancholik, nebo spíše naopak?

„Myslím, že člověk je utkán z nejrůznějších pocitů. Ale jako člověk mám rád srandu, moc rád...“

* Váš malířský projev odkazuje zejména na dobu baroka. Čím vás tato doba přitahuje?

„Barokní epocha nám může z dnešního pohledu do značné míry připadat nabubřelá a monstrózní, což je při prvním povrchním pohledu asi pravda. Nicméně je to vzrušující epocha, která shrnula zkušenosti renesance a vyvrcholila v tomto způsobu pohledu na svět. Mně se na tom libí touha člověka znovu porozumět světu a vesmírnému řadu. Přírodní vědy a technika zaznamenaly velký pokrok. Lidé nahlíželi na svět jako na cenné umělecké dílo. Sbírali drahocenné nebeské a zemské globusy, existovaly kabinety přírodních kuriozit a podobně.“

* Co současné době ve srovnání s obdobím baroka chybí?

„Asi větší podpora kultury a vědy. Vždyť mi nejsme ani schopni pro našeho slavného secesního malíře Alfonse Muchu postavit pevný pavilon pro jeho Slovanskou epopej, kterou daroval českému státu! Co se týče malířského projevu, tak z období baroka mě přitahuje hra světla a stínu, modelování světlem, kdy právě světlo má stejnou důležitost jako stín. Jde také o filozofický pohled na život, napětí mezi dobrem a zlem, projeveným a skrytým. Této mezifázi říkám život.“

* Kteří autoři vás při hledání vlastního výrazu nejvíce inspirovali a čím?

„Oblíbených malířů mám celou řadu, ale jako první mě napadne řecko-italský malíř Giorgio de Chirico, který je považován za předchůdce surrealismu. V mnohých obrazech se snažil zachytit tajuplným způsobem antickou architekturu, do které vkládal různé předměty a filozofické hádanky.“

* Vytváříte úžasné portréty, ve kterých je velmi jemně zachycena i mimika. Malujete je podle fotografií, nebo vám portrétovaní „sedí“?

„Portrétování lidí je vlastně taková psychologie. Já to nechápu jenom jako podobiznu, ale sondu do duše člověka. Mým cílem je zachytit člověka takového, jaký je, ne takového, jaký by chtěl být. Někdy maluji podle fotek, které si sám zhotovím a z těch pak modeluji obraz. Je to taková psychologická skládačka z několika výrazů. Portrét není jen hlava. Také postavení těla hovoří o portrétované osobě a třeba i o jejím egu ve vztahu ke společenskému postavení. Maluji i podle živého modelu, ale většinou lidé nemají čas ani chuť tak dlouho nehybně sedět...“ (úsměv)

* Čím si myslíte, že může malba obohatit dobře provedený fotografický portrét?

„Cíle malby a fotografie jsou rozdílné. Moje portréty jsou složené z více poloh objektu. Z technologické stránky je to docela zdlouhavé, protože každá vrstva musí vyschnout, pak se na ni nanáší další... A na těch obrazech je těch promalovaných vrstev zhruba deset, někdy i patnáct.“

* Kdo se vám kreslil nejhůře?

„Nejhůře se malují děti mladší tří let. To skoro nejde, protože v jejich tvářích dosud není vepsaný život. A to, že jsou roztomilé, to opravdu nestačí.“ (úsměv)

* Kolik času vám tvorba jednoho portrétu zabere?

„Asi týden. Jde taky o to, jak je obraz velký a co vše na něm je.“

* A jak dlouhou denní pasáž vlastně denně trávíte malováním?

„Na to se špatně odpovídá, protože nemaluji každý den, to se aninedá. Obvykle jsou to čtyři dny v týdnu, začínám brzy ráno a končím někdy pozdě odpoledne. Čas nesleduji, to jde v tu chvíli zcela mimo mě...“

* Musíte být jistě hodně trpělivý. Měl jste někdy chuť zlámat tužky a štětce a rozmalovaný obraz spálit?

„Jo, to jsem měl a párkrát jsem to taky udělal! (smích) Je to už dávno, ale myslím, že to bylo nutné. Dnes už to nedělám, protože už se tak často nedostávám mimo svůj záměr. Buď jsem s tím spokojený více či méně. Nic neničím.“

* Co provází vaše malování? Posloucháte třeba u této činnosti nějakou hudbu?

„Potřebuji k němu velké množství kávy. Jsem nekuřák, káva je však moje droga. Hudbu u malování poslouchám rád. Často jde o dost odlišné styly, mám rád jazz ale i rap. Ten mi připadá někdy dost vtipný. Ale úplné ticho častokrát zní taky dost dobře.“

* Je něco, do čeho byste se moc rád pustil, ale zatím jste se k tomu nedostal?

„Do budoucna chystám cyklus figurativních obrazů, kde bude stěžejní člověk v jistém mýtickém příběhu, který si vymyslím.Sám přesně nevím, jak to bude vypadat, nechám se překvapit... (úsměv) Plánovat tyhle věci přesně dopředu nemá smysl...“

* A co se budoucnosti týče, tak se musím zrovna vás zeptat, zda si myslíte, že se umění starých mistrů podaří zachovat i pro příští generace?

„Chci věřit, že se pro příští generace podaří uchovat nejen umění starých mistrů, ale i lidský um jako spirituální prožitek. Protože jinak je lidstvo v prdeli.“