Historie Dechového orchestru ZUŠ Vladimíra Ambrose v Prostějově a působení dirigenta Rudolfa Proseckého jsou spjaty takřka pupeční šňůrou. V současnosti již všeobecně známé hudební seskupení spatřilo světlo světa v roce 2003 a jeho vedoucím byl ustanoven právě tento bodrý chlapík, který ve funkci vydržel až dodnes. V průběhu třinácti let si orchestr vydobyl slušné renomé, když získal řadu umístění na mezinárodních festivalech a objevil se také v České televizi. Osmapadesátiletý hudebník každým coulem má přitom za sebou i vojenskou minulost, tudíž jsou jeho životní zkušenosti tuze bohaté a o zajímavosti tak nebyla v následujícím rozhovoru nouze.

* Od útlého věku se věnujete hudbě. Co vás k ní přitáhlo?

„V rodné Bystřici má dechovka velkou tradici, byla čest hrát v orchestru. Já toho však dělal opravdu hodně, nejen šerm, ale i atletiku a fotbal. Vždycky ale vyhrála hudba. Nevím, ale čím to bylo, zkrátka jsem v sobě měl nějakou zodpovědnost, touhu hrát.“ (úsměv)

* Většina hudebníků má základ z rodiny. Jak tomu bylo ve vašem případě?

„Přímo od rodičů svoji lásku k muzice nemám. Hudbě se ale věnoval děda, který hrál na kontrabas, byl to takový vesnický muzikant. Našel jsem po něm nějaké noty a podědil jsem i ty basové nástroje. Bohužel se mého profesionálního působení nedožil, zemřel v roce mého nástupu na konzervatoř...“ (povzdechne si)

* Co pro vás hudba znamená?

„Těžká otázka... Od druhé třídy, kdy jsem začal chodit do ´lidušky´ na trumpetu, se stala mým koníčkem. Měli jsme tam výborného učitele, který nás držel hodně zkrátka. Například hned dvakrát třikrát týdně byly zkoušky od šesti hodin ráno. To si dnes nedovedu představit...“ (úsměv)

* Hudební život jste následně přímo spojil i s armádou...

„Doma jsem viděl koncert vojenské hudby a zaujalo mě to. Přihlásil jsem se tak na vojenskou konzervatoř v Roudnici nad Labem, kde mi ale místo trumpety přidělili tubu... (smích) Každopádně ty čtyři roky byly zajímavé, teď už se na to vzpomíná v dobrém.“

* Jak je časově náročné dostat se v hudbě na určitou úroveň?

„V dětství to až tolik náročné není. Jen výjimečné talenty cvičí například šest hodin denně na klavír. Já jsem vše dokázal i se sportem, šermoval jsem na krajské úrovni. Přišel ale turnaj a zároveň jsme měli někde hrát, to pak vždycky vyhrála hudba. Měl jsem k tomuto odvětví od počátku větší zodpovědnost než ke sportu.“

* Musí mít hudebník velkou vnitřní zodpovědnost?

„Rozhodně. Když rodiče dají dítě do hudební školy, i když nechce, je to znát. Srovnávat současnost a dobu mého mládí ale nejde. Já měl školu kousek od baráku a chodil jsem tam rád...“

* Věnujete se dechovým nástrojům. Která hudba je ale vašemu srdci vůbec nejbližší, co si rád poslechnete?

„Hlavně jazz a big bandy, hrával si i v kapele. Já bych chtěl při této příležitosti upozornit, že dechová hudba je něco jiného než klasická dechovka. Lidé, co nás znají, už vědí, co hrajeme. Jedná se o symfonickou dechovou hudbu, která se líbí členům orchestru, nakonec snad i posluchačům. Tím ovšem nechci říci, že se mi dechovka nelíbí. Konec konců jsem hrával v Krumsíňance. Nejvíc mě ale opravdu táhne jazz.“

* Dirigent je otočený zády do hlediště. Vnímá vůbec reakce publika?

„Nevím, jestli to vnímám přímo při tom hraní. Samozřejmě po hraní ano. Musím se věnovat především orchestru, soustředím se proto na muziku. Mezi skladbami diváky pochopitelně registruji i při nástupu, když vidím plný sál, je to příjemné.

* Pro laika je samotná postava dirigenta záhadou. Stojí před orchestrem, jen mává rukama a prakticky „nic moc“ nedělá. Pak ale sklidí největší potlesk...

„Ještě když jsem byl výkonný hráč, tak platilo nedívat se hlavně na dirigenta! (smích) Dirigent to musí ale všechno dát dohromady. Hlavní práce je v přípravě a na zkouškách. Při samotném koncertu je tam pravda asi opravdu trochu zbytečný... Nakopne to a ono už to jede prakticky samo.“

* Hlavní porce činnosti tedy visí při zkouškách?

„Ano. Nejsme profesionální orchestr a zkoušky jsou důležité. U profiorchestru stačí nahodit a jede se. V našem případě třeba vůbec nevím, kdo po prázdninách přijde... (úsměv) Máme v roce dva stěžejní koncerty - Vánoční a Jarní, na které nacvičujeme tři měsíce. Důležitá je i příprava repertoáru, to dělám já. Musím vybírat tak, aby se to líbilo nejen divákům, ale i muzikantům.“

* Máte nějaký nezapomenutelný zážitek z vystoupení?

„Těch bylo samozřejmě víc. Například nikdy nezapomenu na náš koncert v Přemyslovicích. Přišlo tam sedm lidí a z toho jich pět patřilo k rodinným příslušníkům... Tak jsme to ale odehráli jako vždycky a bylo.“ (úsměv)

* Kolik členů má orchestr ZUŠ Vladimíra Ambrose?

„Okolo šedesáti členů. Zvládnout tolik lidí není jednoduché. Navíc jsem už od nich i věkově trochu dál.“ (úsměv)

* Znáte všechny členy jménem?

„Jistě, i když se někdy taky zadrhnu. (smích) Pravdou ale je, že u těch mladších už je to obtížnější. Zvláště když zrovna některého žáka neučím, ale zvládnout se to dá.“

* Máte nějaký nezapomenutelný zážitek z vystoupení?

„Těch bylo víc... Například nikdy nezapomenu na náš koncert v Přemyslovicích. Přišlo tam sedm lidí a z toho jich pět patřilo k rodinným příslušníkům... Tak jsme to ale odehráli jako vždycky a bylo.“ (úsměv)

* Jak reagujete při koncertu, když někdo vypadne z rytmu?

„Zaprvé se leknu! Musím ale přiznat, že se nám ještě nestalo, že bychom se rozpadli úplně. Stane se, že někdo hraje špatně. Oni ale netuší, kdo zrovna hraje špatně. Nějaké zásadní chyby se nám naštěstí ještě nestaly. Nemůžu koulet očima, poslouchám, kdo je vedle, a přemýšlím, kde se můžeme zpátky sejít.“

* Hodně lidí si představuje dirigenta jako nějakou extravagantní figuru. Vy tak ale nevypadáte...

„Já nikdy neměl dlouhé vlasy, u vojáků to ostatně ani nešlo. Nedělá mi však problém mít na hlavě třeba labuť. (úsměv) V rámci programu dokážu snést všechno, hráli jsme i v převlecích.“

* Jak se člověk vlastně stane dirigentem?

„Já vlastně ani dirigentem nejsem! Původním povoláním jsem učitel hudby, dirigentství jsem nestudoval. Důležitá je psychologie, navíc jsem hrával dlouhé roky v orchestru. Myslím, že vím, co má a nemá muzikant rád.“

* S hudbou jste procestoval kus světa. Kde se vám nejvíce líbilo?

„Před rokem 1989 jsme necestovali nikam, ani v Sovětském svazu jsme nebyli. To přišlo až s orchestrem. Byli jsme ve Francii nebo ve Španělsku. Museli jsme tam ale pochodovat...“

* A hrát za pochodu vás baví?

„Myslím, že jsem toho napochodoval dost a nebaví to ani mě, ani muzikanty! Hezky se na to možná dívá, ale nehraje se dobře. Hudba se v chůzi dělat nedá...“

* Muzikanti a umělci všeobecně si moc nepotrpí na dochvilnost. Platí to i ve vašem orchestru?

„Samozřejmě. Prakticky od založení máme zkoušku jasně danou na půl pátou odpoledne. Normálně se ale začíná vždycky až okolo páté, na půl jsem tam většinou jen já. (úsměv)

Dovedl bych si představit lepší kázeň, ale budiž...“

* Jak je náročný takový přesun orchestru na logistiku?

„Hodně! O chod se starám já a ředitelka Eliška Kunčíková. Nejdůležitější je sehnat peníze. A to musím pochválit právě paní ředitelku. Jezdíme na různé festivaly, naštěstí se vejdeme do jednoho autobusu. Musí být ale velký, zvláště bicí zaberou hromadu místa.“

* Zajímavostí jistě je, že Dechový orchestr prostějovské ZUŠ nemá prakticky žádnou velkou historii. Jak to?

„Já vždycky říkám, že jsme rarita. Orchestry zanikají a my vznikli. (úsměv) Navázali jsme na tradici Big bandu a Malého dechového orchestru. Zpočátku jsme neměli plné obsazení, ale dnes už ano. Opravdu nevím, že by v takovém rozsahu nějaký orchestr někde vznikl. V republice jej obecně drží právě základní umělecké školy.“

* Co myslíte, na jaké úrovni v celorepublikovém srovnání jste?

„Řekl bych, že se můžeme řadit jako dobrý nadprůměr. Nejlepší rozhodně nejsme, i když nějaká umístění z festivalů také máme. Řekl bych, že jsme ve stříbrném pásmu.“

* Co vám chybí do toho zlatého?

(úsměv) „Dobrá otázka... Hlavně asi věnovat větší čas nácviku skladeb. Zkoušíme dvě hodiny týdně a to je dost na hraně. Je to ale ovlivněno tím, že dost muzikantů se v pátek vrací ze škol a místní mají v týdnu další vzdělávací nebo sportovní vyžití. On není problém si půjčit profesionální muzikanty a jet na nějakou soutěž, ale to něco stojí. Někdo to tak dělá. Důležité je ale, aby se to i sešlo. To je jak ve sportu.“

* V regionu fungují dva dechové orchestry. Panuje mezi vámi a Němčickými rivalita?

„Myslím, že ne. Naopak spolupracujeme spolu, když potřebujeme půjčit nějakého hráče nebo oni, dokážeme se domluvit. Něco tam je, ale není to jako ve fotbale. Samozřejmě že chceme zahrát lépe, ale je to v přátelské rovině.“

* V Prostějově žijete přes třicet let, považujete se za Prostějovana?

„Samozřejmě. Mám místní manželku a zapustil jsem zde kořeny. Rodiště je vždycky rodiště, ale žiju tady a cítím se ´Prostějovákem´.“

* Máte nějaký nesplněný hudební sen?

„Až budu úplně končit, chtěl bych udělat společný koncert s Michalem Pavlíčkem. Strašně se mi líbilo jeho společné rockování s pražskou konzervatoří. A nebo by bylo moc pěkné dirigovat třeba v Rudolfínu, to bych byl naplněn pocitem štěstí!“ (úsměv)