Lilian Amann: „KOSTELEC KAŽDOROČNĚ PATŘÍ K MÉMU LÉTU!“

„Domov není místo, kde bydlíš, ale kde ti rozumějí,“ všiml si německý básník Christian Morgenstern. Výtvarnice, psycholožka a spisovatelka Lilian Amann je vzhledem ke své povaze doma téměř po celém světě. Narodila se v Brně, trvale žije v Německu, se svým britským manželem se chystají přestěhovat do Anglie a navštívili spolu řadu míst rozesetých různě po planetě Zemi. Navzdory tomu všemu už několik let patří mezi nejznámější osobnosti Prostějovska. Přispěl k tomu nejen fakt, že se pravidelně vrací do Kostelce na Hané, kde již jako dítě trávila prázdniny, ale zejména její kulturní činnost. Nejenže třináct let po sobě vystavovala své obrazy na plumlovském zámku, ale místní patrioti určitě ocenili také její knihu „Pohádky a povídání z dávné Hané“, kterou vydala před pěti lety. S mnohostrannou osobností si Večerník povídal nejen o výše uvedeném, ale třeba i o tyrkysových očích její babičky, o zmařených talentech a řadě dalších věcí...

* Vaše návraty svědčí o tom, že k našemu kraji máte neobyčejně silný vztah. Díky čemu jste si ho vybudovala?

„Máte pravdu. Osud mi umožnil vidět mnoho krajin i kontinentů a poznat hodně zajímavých lidí a situací. Můj vztah k Hané mi byl dán do vínku zřejmě již geneticky. Oba rodiče i prarodiče pocházejí právě z tohohle regionu a tak se přirozeně cítím být jeho součástí. Duší jsem však kosmopolita.“

* Výrazně vás ovlivnily návštěvy u babičky v Kostelci na Hané. Co se vám z tohoto období nejsilněji vrylo do paměti?

„Kostelec u mě vždy patřil neodlučně k letním měsícům. Chodila jsem ráda na procházky kolem vlnících se zlatých lánů úrodných polí, podél cestičky rostly chrpy i rudé vlčí máky a vše nádherně vonělo. Babička mě brávala, abych viděla, jak se hospodaří na polích, která jim kdysi byla znárodněna. Dívčím jménem jsem Čelechovská a tak není divu, že když jsem četla na značkách Čelechovice, nebo čelechovská Kaple, cítila jsem se jako doma.“ (úsměv)

* Dokážete si představit, že byste už neměla příležitost se na Hanou vrátit?

„Vracím se pravidelně a není důvod, aby tomu bylo jinak... Imponuje mi hanácká mentalita. Mám teorii, že Hanáci jsou klidní a nebojácní, protože jim na rovině nestojí v cestě ani ve výhledu žádná hora, nebo skála. Svět mají, kam jen dohlédnou, jako na dlani.“

* Máte v Kostelci na Hané z dětských dob nějaké své oblíbené místo? A jaké zážitky si s ním spojujete?

„Místa, která mi hluboce utkvěla v paměti z dětství, jsou zpracována v mých deseti pohádkách z Kostelce na Hané. Již jako malou mě okouzlila městská radnice. Dodnes na mě působí pohádkově. Kostelecký hřbitov se rovněž vyskytuje v jedné z pohádek a zůstal pro mě tajemným místem. Obdivuhodné sochy mistra Otáhala z něj činily galerii umění pod širým nebem. Jednou z nich je i busta významné kostelecké poetky Ludmily Losíkové. Moje nejoblíbenější místo však byla prastará hradba kolem Lichtenštejnské sýpky. Její barevnost mě inspirovala k nejrůznějším představám. Vyrůstaly kolem ní fialky a dlouhá jemná tráva vypadající jako lidské vlasy.“

* Myslíte na tato místa i někdy, když jste třeba na opačné straně zeměkoule?

„Některá místa jsou si podobná svojí specifickou atmosférou nebo pocitem, který v člověku vyvolávají. Tak se mi někdy stane, že se někde, kde jsem nikdy předtím nebyla, najednou cítím jako doma.“

* Jak často se do Kostelce vracíte?

„V dětství jsem přijížděla každý rok o prázdninách a v současnosti jsme s mým anglickým manželem tuhle milou tradici obnovili. Také se mu u nás líbí, a i když Angličanům cizí jazyky moc nejdou. Naučil se ale za pětadvacet let hezky říct ´modrý vlak, pět piv a rouska´, což je kombinace rohlíku a housky. (smích) Rozumí ale docela hodně a často mě překvapí, když reaguje anglicky na můj rozhovor v češtině a opravdu ví, o čem je řeč.“

* Tyrkysové oči vaší babičky se dostaly i na řadu vašich obrazů. Čím byla pro vás výjimečná?

„Moje babička byla zajímavá žena. Vyzařovala z ní úžasná síla osobnosti, stabilita a bezpodmínečné dobro. Vyprávěla mi dávné příběhy a některé se staly základem pro moje pohádky jako třeba Muzikantské příběhy, Kostelecké hody a Šperechta.“

* Před pěti lety jste vydala knihu Pohádky a povídání z dávné Hané. Obsahuje deset příběhů vztahujících se ke Kostelci na Hané a deset k Plumlovu. Proč jste se do psaní tohoto díla pustila?

„Příběhy se u mě od dětství kumulovaly, dotvářely a skládaly se do obrazů jako barevná mozaika. Vyprávění, vlastní zážitky a pocity z dětství, k tomu notná dávka fantazie - to všechno pak vyústilo do konečné podoby pohádkové knížky.“

* Jak dlouho vám práce na ní zabrala?

„Pohádky vycházely kdysi jednotlivě v tisku. Pro zájem čtenářů jsem psala postupně další. Doslova mě dojalo, když na mojí výstavě v Muzeu Prostějovska za mnou přišli někteří moji příznivci s pohádkami vystřiženými z novin. Nejprve bylo vydáno deset pohádek z Plumlova určených návštěvníkům zámku. Později jsem napsala deset pohádek z Kostelce na Hané, které vyšly pouze v malém sběratelském nákladu. Nakonec s pomocí Okrašlovacího spolku města Prostějova uzřela světlo světa knížka s dvaceti pohádkami pod již známým názvem. Druhé vydání této knížky publikovalo pražské nakladatelství Jalna a prodává je v současnosti po celé republice. Nabízí ho portály také v Polsku a na Slovensku.“

* V úvodu své knihy doporučujete, aby si čtenář představil, že se ocitl v dávné minulosti. Čím vás historie tak přitahuje?

„Aby se člověk mohl hezky ponořit do příběhu, musí se napřed v představách přenést do doby, ve které se odehrává. Jinak by se u pohádek mohlo očekávat, že skřítek bude mobilním telefonem varovat princeznu, že zpozoroval na internetu, jak čarodějnice na koštěti letí jejím směrem.“

* V jaké době byste chtěla žít?

„Za nejatraktivnější považuji éru doznívající secese poznamenanou mnohými vynálezy a bezstarostnou radostí ze života. Jeden z Murphyho zákonů praví: ´Jestliže jde všechno opravdu dobře, znamená to, že jsi něco nepostřehnul.´ Tak se stalo, že po oné zlaté éře vypukla ničivá druhá světová válka.“

* A čím byste se v této době živila?

„No, když si mohu vybrat, tak asi samými dobrotami. (smích) A jakou profesi bych si zvolila? Zajisté opět spojenou s lidmi, uměním a tvorbou.“

* Čím myslíte, že dávná minulost může v době plné tabletů a Facebooku oslovit nejmladší generaci?

„Právě významnou, i když v současnosti téměř neuvěřitelnou informací, že život existoval také před internetem a nebyla to zdaleka taková nuda, jak by si někdo myslel. V psychologii vznikla nedávno nová diagnóza: Nomophobie - No Mobile Phone Phobia - což volně přeloženo znamená strach z toho, že nebude člověk dosažitelný mobilním telefonem. Projevuje se neklidem a třeba i tím, že musí být telefon neustále nabitý a v bezprostřední blízkosti. Někteří lidé dokonce spí s telefonem v ruce a berou si ho s sebou také na záchod a do sprchy.“

* Svoji knihu jste věnovala všem dětem z Hané i odjinud. Vy sama máte děti?

„Pohádky jsem opravdu věnovala všem dětem. Četla jsem je českým i německým dětem a čtou si je školáčci na Floridě či v Chicagu. Mám jednoho syna. Když kniha vyšla, byl z něj už dospělý muž. Pohádky jsem mu však v dětství vyprávěla.“

* Známá jste zejména jako výtvarnice. Před třinácti lety se konala vaše první výstava na plumlovském zámku. Čekala jste tehdy, že půjde o počátek tak dlouhé tradice?

„To jsem opravdu nečekala a mám radost, že se tato hezká tradice vyvinula. Spolupracuji na zámku se skvělými lidmi. S kastelánem Pavlem Zástěrou a nenahraditelnou Kateřinkou Jenešovou organizujeme všechno po internetu. Můj vděk patří také mnohým dalším, co za ta léta přiložili ruku k dílu. Díky tomu instalace a vernisáže probíhají pokaždé bez stresu, což je velmi příjemné.“

* Nebylo obtížné připravit každý rok obrazy na novou expozici?

„Náročné to rozhodně bylo. Ale na druhé straně mě nikdo k tomu nenutí, a dokud je touha vdechnout obrazu život dostatečně naléhavá, nebudu se jí bránit. Každý rok organizuji několik samostatných a vícero společných výstav v České republice a v zahraničí. Byly doby, kdy jsem kromě společných připravila za rok třeba pět samostatných výstav v různých krajinách. Tehdy jsem se však věnovala výstavní činnosti naplno a všechno ostatní zůstávalo v pozadí. Letos se to opět trošinku rozběhlo, podílím na čtyřech společných výstavách v Německu.“

* Z vašich obrazů byla z počátku cítit zejména touha po harmonii. Máte ji i ve svém životě, nebo o ni spíše jen sníte jako o určitém ideálu, který si prostřednictvím tvorby naplňujete?

„Harmonie je pro mne opravdu důležitá, a to nejen v umění, ale i v koexistenci s přírodou a v mezilidských vztazích. Je to můj životní styl. V hudbě se tomu říká souzvuk.“

* Později se ve vašich dílech objevily i iracionální a znepokojivé prvky vycházející zřejmě z podvědomí. Jak si sama vysvětlujete tento vývoj?

„Nemohu popřít fascinaci iracionálními a surrealními prvky, které k umění patří v rámci kontrastu a vyrovnání sil. Kdysi jsem namalovala sérii dlouhých horizontálních pustých krajin. Byl o ně tehdy překvapivý zájem. Pro mě však zůstává centrálním tématem živá bytost, živočich a člověk. Do obrazů vkládám pomocí štětce a barev pohled ze svého subjektivního úhlu a komunikuji beze slov jejich prostřednictvím se svým okolím.“

* Plumlovský zámek, na kterém jste vystavovala, má neobyčejně pěknou polohu a je skutečnou turistickou dominantou celého regionu. Objevila jste na svých toulkách světem něco podobného?

„Je to skutečný architektonický unikát! Proto také přitahuje čím dál víc návštěvníků. Má ještě jednu podivuhodnou vlastnost: Vyzařuje pozitivní energii. Všimněte si příště, že lidé ze zámku odcházejí s mnohem hezčím držením těla.“

* Psaní a malování zůstává hlavně vaším koníčkem. Jinak jste vystudovaná psycholožka, o psychologii chování vedete i řadu seminářů. Jakým způsobem znalost klasické psychologie ovlivnila vaši tvorbu?

„Psychologie a umění mají společného jmenovatele - obojí se zabývá působením na náš vnitřní svět. Psychologie vědomě a cíleně, kdežto umění působí na naše podvědomí a instinkty, které jsou přímo propojeny s emocemi.“

* Naše chování nepochybně ovlivňuje spousta faktorů. Vybaví se vám některý, o němž se v „chytrých knihách“ člověk nedozví, ale kterého jste si všimla a může být podle vás v některých ohledech i určující?

„Vzorce chovaní, motivační prvky a emocionální reakce jsou často důsledkem vlivu bezprostředního okolí a společenského prostředí v širším slova smyslu. Mě však zajímá člověk jako takový se všemi danostmi, talenty a schopnostmi, o kterých často sám vůbec neví, protože nedostal příležitost je v sobě objevit a rozvinout. Tím myslím sklony, které přináší pozitivní efekt a užitek druhým. Dobrým příkladem je světoznámý český skladatel Antonín Dvořák, který vyrůstal v rodině řezníka a sám jím byl vyučen. V jeho nitru však existoval geniální skladatel, který svojí hudbou fascinuje celé dlouhé generace milovníků klasiky. Představte si, že by na své nadání nikdy nepřišel! A nyní si zkuste představit, kolik talentů takhle zaniklo a zaniká bez toho, aby byly vůbec objeveny. Často apeluji na své studenty, aby nahlédli do zákoutí svého vnitřního světa, aby vyzkoušeli různé činnosti a aktivity. Možná se jim otevře zcela nový obzor a najdou klíč ke svému štěstí.“

* Co si myslíte, že bylo v tomto ohledu zásadní pro vás?

„Já jsem v tomto smyslu měla štěstí na rodiče, kteří mě neomezovali a nechávali mi prostor pro rozvoj a tím i možnost v sobě najít onen správný směr. Cesta totiž vzniká tím, že po ní jdeme.“

* Co považujete v životě za nejdůležitější?

„Vzít do úvahy, co máme k dispozici a udělat z toho to nejlepší. Slovy finanční terminologie každý

člověk oplývá vnitřním bohatstvím, což je kapitál, který lze investovat do budoucna.”

* Jaké máte sama nejbližší plány?

„Za necelé dva měsíce připravuji další výstavu v Německu a mám zde nabídku pro obrazový kalendář. Do konce července jsem odevzdávala příběh do knihy vícero autorů, která bude přeložena do angličtiny. Každé dva týdny publikuji ve slovenském humoristickém periodiku ´Bumernag´ básničky a kresby. Čeká mě množství seminářů a workshopů se zajímavými tituly, z čehož vyplývá příprava skript v němčině pro mé studenty. Také plán výstav na příští rok se již rýsuje a mnoho dalších aktivit, na které se moc těším.“

* A jak myslíte, že bude váš život vypadat za deset let?

„V životě je dobře mít i nějaká překvapení. Důležité je, aby dával život smysl, pro který to všechno stojí za to.“