Jindřich Vedmoch: „Z MAMUTÍHO MŮSTKU BYCH NESKOČIL. NIKDY!“

Zabalil to na vrcholu. Příští rok padesátiletý parašutista Jindřich Vedmoch uzavřel na sklonku loňského roku svou přebohatou kariéru. Během čtvrtstoletí své aktivní závodní činnosti by ve svém sportovním životopise nenašel rok, ve kterém by nezískal cenný kov světového či evropského lesku. Rodák z Moravské Třebové, jenž zapustil natrvalo své kořeny na Hané, se na závěr své kariéry dočkal dalšího velkého ocenění. Při tradičním vyhlašování ankety Sportovec města Prostějova byl po boku tenisové legendy Jiřího Nováka uveden do Síně slávy prostějovského sportu. Při této příležitosti vznikl také zárodek exkluzivního rozhovoru s touto legendou světového parašutismu, který byl následně doplněn.

* Začátkem letošního roku jste byl uveden do Síně slávy prostějovského sportu. Co to pro vás znamená?

„Jde o velmi příjemný pocit! Beru to jako takovou třešničku na dortu. V prosinci minulého roku jsem ukončil kariéru. Bylo to na mistrovství světa v Dubaji, kde jsme s týmem vybojovali stříbrnou medaili. Beru to jako krásnou tečku za svou sportovní kariérou.“

* Být druhý na světě znamená, že končíte na vrcholu?

„Se sportem až tak úplně nekončím, parašutismus ještě na hřebíček nevěsím. Věnuji se ale více paraglidingu a také motorovému paraglidingu.“

* Čeho si v bohaté kariéře ceníte nejvíce?

„Za ty roky, co se parašutismu věnuji, se zrodila spousta úspěchů a medailí. Ony by ale nebyly bez odpovídajícího zázemí, dobré party a kvalitního vedení. Medaile jsou pak výsledkem toho všeho. Já si samozřejmě nejvíce cením úspěchů z mistrovství světa.“

* Máte vůbec přehled, kolik jste za život absolvoval seskoků?

„Zaokrouhleně je to dvanáct a půl tisíce seskoků.“

* Pocházíte z Moravské Třebové, ale v Prostějově jste zapustil kořeny. Jak se to událo?

„V šestaosmdesátém roce minulého století jsem dostal šanci jít na vojnu do Dukly. Narukoval jsem do Liberce, pak jsem se v podstatě náhodou přesunul do Prostějova. Po dvou letech základní služby jsem podepsal a zůstal v prostějovské Dukle až do minulého roku.“

* Považujete se už za ty roky za Prostějovana?

„Dá se říci, že ano. Když přijedu do Moravské Třebové, pohledy některých mých kamarádů jsou dost vyčítavé...“ (úsměv)

* Při uvádění do Síně slávy jste byl označen jako trochu bohém...

(smích) „Trochu tuším, kdo to tam přidal. Vyplývá to asi z toho, že vedle skákání jsem se věnoval i spoustě dalších sportovních aktivit. Od lezení přes cyklistiku až po ten paragliding, jenž je moje velká srdeční záležitost. Chytil mě i motorový paragliding a tak si s dobrou partou lidí poletujeme po okolí.“

* Kdo vás zná, ví, že jste hodně společenský. Našel jste v parašutismu tu pravou partu?

„Procestovali jsme spolu celý svět, táhli to spolu strašně dlouhé roky. V současnosti už se všechno trochu rozpadá. V tom starším základu jsme hodně vyhrávali a to přátelství mezi námi opravdu bylo. Jedná se o výjimečný sport, ve kterém nebezpečí je. Během pár posledních roků jsem například přišel o několik dobrých kamarádů z celého světa. K tomu sportu to bohužel patří... Zanevřít ale kvůli tomu na parašutismus ale nejde. Jakmile vám skákání vleze pod kůži, už se ho nezbavíte!“

* Jak vás vnímali ve světě, když jste prakticky z každého šampionátu odváželi medaile. Věděli soupeři, kde vůbec Prostějov je?

„Ano, vědí moc dobře, kde Prostějov leží. Kamkoliv jsme přijeli, hned jsme byli v centru pozornosti. Všichni hned věděli, že přijeli největší kandidáti medailí ať v jednotlivcích, nebo družstvech.“ (úsměv)

* Prozradil byste recept na vaši sportovní dlouhověkost?

(zamyslí se) „Parašutismus se dá dělat dlouho, třeba i v těch padesáti. Já se ale odmala věnoval gymnastice a dalším sportům. Ono se to asi na té výkonnosti projevilo. Myslím, že kdybych přestal cvičit a vůbec dělat ty své aktivity, asi by moje tělo dopadlo špatně...“

* Máte spoustu známých a kamarádů z jiných sportovních odvětví. Který sport je vám nejbližší?

„Teď jsem se například dostal do větší party, která se věnuje florbalu. Scházíme se pravidelně, hrajeme sice jen rekreačně, ale je to velká zátěž. Rád lezu po skalách a v létě jezdím na kole.“

* Na sportovce máte sice pokročilý věk, ale stále jste ve výtečné formě. Nebylo předčasné ukončit závodní kariéru?

„Zkrátka jsem to tak cítil. Na mistrovství Evropy jsem skončil o centimetr čtvrtý, v týmech vyhráli. Pak jsme byli stříbrní na světovém šampionátu, tudíž myslím, že celý rok byl úžasný. Moje rozhodnutí se odvíjí i od rodiny. Přece jenom nejen těch posledních deset let bylo náročných. Byl jsem prakticky sedm měsíců v roce pryč. Mám děti a přijet s taškou domů, vyprat a zase jet pryč, to už pro mě nebylo.“ (úsměv)

* Zcestoval jste skutečně celý svět, kde se vám líbilo nejvíce?

„Pravdou je, že jsem byl asi všude. Na druhé straně znám dobře jen letiště a hotely. Moc volného času na poznávání místního prostředí nemáme. Já mám projetou celou Evropu se ženou a dětmi. Největší zážitky mám z posledních pěti let, kdy jsem jezdil po světě s padákem glidem. Obrovský dojem ve mně zanechala Brazílie a Mexiko, viděl jsem tam opravdu kouzelné věci. Tam jsem si hodně užil.“

* Do Síně slávy byli v minulosti vždy uváděni sportovci pokročilejšího věku. Letos jste s Jirkou Novákem byli prakticky dva borci na vrcholu sil...

„Ono to má něco do sebe, takhle si to ještě dokážeme užít. (smích) Tenis i parašutismus jsou sporty, které se dají dělat dlouho.“

* Vraťme se k úplným začátkům. V době totality jezdit ven byla událost...

„Dostat tehdy vízum byl velký problém. Jako záklaďákovi se mi podařilo vyjet do Vídně. Vzpomínám na to dodnes, byl to taky jedinečný zážitek.“

* Jak vás tehdy na západě brali, jako vyslance socialistického tábora?

(úsměv) „Prvních pár let jsme závodili pod takovou jakoby pomyslnou čárou východ - západ. My jsme jako východ, společně s Rusákama, ty zápaďáky přebíjeli. Od třiadevadesátého už nás začali brát jako sobě rovné.“

* Parašutisté jsou zkrátka jedna velká rodina?

„Nemohu posuzovat podle jiných sportů, ale my to tak nějak máme. Během závodů si dost pokecáme. Velmi dobře vycházíme se Slovinci nebo Němci. Sedneme na pivo a kecáme bez ohledu na to, jestli spolu soupeříme o zlato.“

* Sdružuje vás i to nebezpečí, že vlastně každý skok může být tím posledním?

„Myslím, že to má velký vliv. Ten adrenalin během závodů je velký, ale v tom počtu tisíců skoků, to už ani nevnímáte. Nebezpečí tam je, zvláště v posledních letech se riziko zvyšuje a lidí umírá hodně.“

* Máte rád adrenalinové sporty. Troufnul byste si skočit například z mamutího můstku na lyžích?

„To vím naprosto jistě - ne! Nahoře na můstcích už jsem byl několikrát a opakuji důrazně, že nikdy!“