Eva Pluskalová : „SAMA SOBĚ BYCH ŠÉFA DĚLAT NECHTĚLA!“

Rozený dirigent? Ve funkci ředitelky olšanské „základky“ je v posledních čtyřech letech Eva Pluskalová. Charismatická osobnost, ze které srší energie na první pohled. Do své funkce se vrhla s elánem sobě vlastním, zavedla nové vyučovací metody, nebála se jít, jak se říká, proti proudu a za svými názory si pevně stojí. Její škola je v širokém okolí vyhlášená vyučovací metodou splývavého čtení a spoustou dalších zcela originálních věcí, které staví pozici pedagoga úplně do jiného světla. S paní ředitelkou Evou si Večerník povídal více než hodinu, to nejzajímavější vám právě přinášíme...

* Celý život se pohybujete ve školství, byla pozice ředitelky logickým vývojem?

„Všechno má nějaký vývoj... (úsměv) Jako začínající pedagog jsem ještě jako studentka vyučovala angličtinu na Vzdělávacím institutu v Oděvním podniku Prostějov. Následovaly pozice pedagoga v Bedihošti, RG, SOŠPO a na ZŠ v ulici Rejskova. Právě na poslední jmenované jsem se cítila nejlépe, vynikající škola a dodnes těžce nesu, že už neexistuje. Nechtěla jsem začínat zase někde jinde, proto jsem se přihlásila do konkurzu k České školní inspekci. Uspěla jsem a čtyři roky dělala školní inspektorku. To mi dalo nejvíce. Tam jsem se rozhodla, že už nechci být běžným učitelem, ale že chci něčemu šéfovat.“ (smích)

* Vzhledem k vaší předchozí kariéře, byl tedy post ředitele školy dalším cílem?

„Jsem narozená ve znamení Váhy a takoví lidé dospívají později. Jako inspektorka jsem asi dospěla, pobrala více rozumu a poučila se ze svých chyb. U školní inspekce nebyl žádný prostor pro kreativitu a já vždy ke všemu přistupovala kreativně, samostatně. Vždy jsem věděla, co mám udělat, ale jak to udělám, bylo na mně. U inspekce nemůžete improvizovat. Tam je přesně a jasně dáno, co a jak máte udělat. Přiznávám, že jsem první týdny opravdu trpěla a mnohdy si i pobrečela. Já jsem ale člověk, který umí sám sobě vysvětlit, že je to nějaká cesta dál. Získala jsem přehled o zákonech, vyhláškách, nařízeních a předpisech. Pořád mě to ale táhlo zpět k učení. Řekla jsem si tedy, že budu ředitelkou školy.“ (úsměv)

* Proč padla vaše volba právě na Olšany?

„Ze dvou důvodů, prvním byla poloha, druhým velikost školy. Nechtěla jsem velkou školu, kde bych pomalu ani neznala učitelský sbor. Nemotivovala mě ale malotřídka, protože si myslím, že tam je ředitelování náročnější. Zkusila jsem Olšany a vyšlo to.“

* Věděla jste vůbec předem, co funkce obnáší?

„Myslela jsem si to... Jakmile jsem do toho ale spadla, zjistila jsem, že se realita od mé představy hodně liší. Bylo toho asi tak dvacetkrát víc, než jsem čekala.“ (pousměje se)

* Vypadá to ale, že jste si velmi rychle poradila...

„Nejsem typ zaměstnanec. Možná jsem právě tím štvala některé mé předchozí šéfy, ale já nejsem osoba, které by se dalo šéfovat. Vždycky jsem byla svá, ale než jsem na to přišla, trvalo to poměrně dlouhou dobu. Musím mít samostatnou práci a tohle mi vyhovuje. Mohu vyučovat, jsem mezi dětmi a můžu vymýšlet různé projekty, aktivity. Mám zde tým, se kterým můžu svoje představy realizovat. Dovolím si říci, že je to práce, pro kterou jsem se narodila.“

* Čím myslíte, že jste v konkurzu na ředitelku zaujala?

„Ředitel nemůže být leklá ryba! Musí to být dominantní člověk. Na komisi musí samozřejmě zapůsobit vědomostmi, hlavně by měl ale mít jasný záměr, kam chce školu nasměrovat. Zřizovatel se s tím musí ztotožnit, aby se šlo stejným směrem.“

* Litovala jste někdy toho, že jste ředitelkou v Olšanech?

(smích) „Určitě ano. Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Ta práce je strašně náročná, navíc není navenek tolik vidět. Já s dětmi nechodím po obci. Občas se stane, že mi někdo hodí klacky pod nohy. Za ty čtyři roky už vím, že mě nikdo plácat po zádech nebude. Jednodušší by bylo nechat toho a stoupnout si za katedru. Na druhou stranu ale něco buduji a přece to nevzdám. Ředitelé jsou terčem, jsme sledovaní veřejností i rodiči. Určitý stres cítíte pořád, často jste pod velkým tlakem a není asi náhoda, že jsem v uplynulém období pochovala tři kamarády. Dva z nich byli ředitelé škol, třetí také z oboru...“ (pokrčí rameny)

* Střední a starší generace si pamatují ředitele školy jako nějakou nadpřirozenou bytost. Opřádala je taková aura nepřístupnosti. Když někdy zavítali do třídy, bylo slyšet spadnout špendlík...

„S tím špendlíkem máte pravdu. Živě si to pamatuji i já. Ono je to ale podobné i tady. Já když vejdu do třídy, tak by ten špendlík byl slyšet taky. (smích) Samozřejmě uděluji ředitelské důtky, ale předávám i diplomy a účastním se společných akcí. U srdce mě ale zahřeje, když mě do třídy pozvou samy kantorky. Slyší klapat na chodbě moje podpatky, otevřou dveře a pozvou mě do třídy. Vím, že to není běžné...“

* Slyšel jsem, že vaši učitelé žákům hrozí paní ředitelkou. Co je na tom pravdy?

(úsměv) „Pokud nějaký žák opravdu zlobí, tak jsme domluvení, že ho dovedou ke mně do kanceláře. Já už si ho porychtuju! Vím, že kantorům stačí říct: ´Půjdeme za paní ředitelkou!´, a je klid.“

* Máte nějaké učitelské krédo?

„Vždycky ta hodina musí bavit mě. Pokud mě nebaví, tak nebaví ani žáky. Jsou pak unavení, otrávení. Přestože musím být manažer, psycholog, ekonom a bůhvíco ještě, pořád se považuji především za kantora.“

* Olšanská škola je sice vesnická, ale na nedostatek žáků si stěžovat nemůžete. Čím to je?

„Do Olšan se stěhuje hodně mladých a přibývají nám i silné ročníky. Před mým nástupem odešlo šest žáků na městské školy. Tento odliv se nám podařilo zastavit. Naopak k nám přicházejí žáci například z Bystročic, Vrbátek a dalších obcí. Dojíždí k nám okolo dvaceti žáků. Na důvod byste se měl zeptat spíše rodičů. Já osobně si myslím, že hodně dělá rodinná atmosféra. Jsme sice vesnickou školou, ale zároveň jsme dostatečně velcí a dobře vybavení.“

* Definovala byste rodinnou atmosféru?

„Učitelé jsou oslovování jménem, stejně tak i já. Takže já jsem sice paní ředitelka, ale Eva. Žáci tak oslovují kantory jmény, například paní učitelko Renato. Známe se tedy jmény.“ (úsměv)

* Ve vaší škole je i originální výuka čtení...

„Jedná se o metodu Sfumato - splývavé čtení. Jde o opravdu revoluční metodu, kterou jsem na škole zavedla já. Stále se jedná o alternativu, proto se jí mnohé školy bojí. Setkala jsem se s ní v době mého inspektorování. Bylo to v kožušanské malotřídce, kde byli žáci spojení v jedné skupině. V hodině čtení nebylo poznat, kdo je druhák nebo čtvrťák. Všichni četli krásně. Proto jsem se o to začala zajímat a řekla si, že až jednou budu ředitelkou, tak to na své škole zavedu. Je to o kantorovi, on musí být tím dirigentem, který děti strhne a vede.“

* Z vás přímo sálá zápal pro školu. Máte vůbec čas na nějaké koníčky?

„To jste trefil přesně - nemám. (úsměv) Já se za to ale nestydím, na školu myslím pořád. Hrozně ráda ale jezdím autem, dokonale si tak pročistím hlavu. A nebudu říkat, jestli dodržuji nebo nedodržuji předepsanou rychlost. (smích) Jsem také fanynkou Dechového orchestru ZUŠ Vladimíra Ambrose v Prostějově a sama jsem zkoušela hrát na tubu, ale ne příliš úspěšně. Dalším relaxem je pes. Pořídili jsme si boloňáčka, je to plnohodnotný člen naší rodiny. Když otevřu dveře a on přiběhne, tak jsem úplně jinde. Hlavním koníčkem je pro mě ale práce, pořád něco vymýšlím.“

* Veřejnost hodně poukazuje na to, že učitelé mají v roce tři měsíce prázdnin...

„My nemáme prázdniny, ale dovolenou, a to čtyřicet dní. Řeknu vám ale, jak to je. V průběhu dovolené si kantoři oběhají doktory a vyřizují spoustu dalších věcí, na které není během roku čas. Nikdo také nevidí, jak psychicky náročná kantořina je. Znám hodně případů, kdy učitel po příchodu domů třeba půlhodiny vůbec nekomunikuje. Lidi nám závidí dovolenou, ale nevidí, že si ji nemůžeme vzít, kdy chceme, ale jen ve vymezených měsících.“

* Traduje se, že poslední generace dětí jsou mírně řečeno nezvladatelné. Je to pravda?

„Změna tam je, ale neřekla bych, že je to až tak katastrofické. Spíše jde o nedostatek respektu. Bohužel to vychází z rodin. Pokud rodiče nenaučí své dítě respektu k autoritě, pak nebude mít ani v dospělosti respekt ke svému šéfovi. Každý přece nemá to štěstí, aby pracoval na vedoucí pozici, a nějakého šéfa mít bude. Trochu to má na svědomí i doba, kdy spousta rodičů nemá na své děti čas. Naše škola se snaží žákům nabízet různé kroužky, aby děti trávily svůj volný čas aktivně, ale není možné pokrýt veškeré zájmy našich žáků. Někdy se jich přihlásí málo a potom takový kroužek nemá význam.“

* Necuká vám někdy ruka?

„Přiznám se, že ano. (smích) Velké sebeovládání stojí drzost přímo do obličeje. Starší žáci si občas dovolují na některé kantorky a takové projevy já netoleruji a vždycky je okamžitě řeším. Často nám rodiče říkají: ´Však mu dejte zprava zleva, já mu doma ještě přidám, na mě to platilo´. Ano, i na mě to platilo, když jsem dostala na výběr, jestli facka nebo poznámka, tak jsem vždy volila facku. Teď je jiná doba, na dítě se nemůžete ani zamračit, hned je zle. Nejsem zastánce trestů obecně, ale v některých případech prostě musíte zakročit, aby se situace neopakovala.“

* Nenahrávají dětem i kantoři tím, že se bojí radikálnějších řešení?

„Něco na tom bude. Za sebe mohu říci, že se mi nikdy nestalo, aby mě žák přímo konfrontoval. Mám to asi dané, ale zkrátka když vejdu do třídy, musí být všem jasné, že tady velím já! Musíte mít sebevědomí a děti to vycítí. Těch dobrých, dominantních kantorů je strašně málo. Žáci a lidé všeobecně uznávají mantinely. Musí mít jasně vymezené hranice a to je věc kantora.“

* Dovedete si představit učitelský sbor složený ze samých Pluskalových?

„Zajímavá otázka, počítala jsem s ní. Já osobně bych sama sobě šéfku dělat nechtěla. Navíc si myslím, že pár Pluskalových tady v Olšanech mám. Uznávám samostatnost, osobnost a zodpovědnost. Zpět k otázce, dvě až tři Pluskalové bych zvládla, ale to je maximum!“

* Po dobu vašeho působení v Olšanech došlo k celé řadě změn v personálním obsazení sboru...

„Možná je to způsobeno tím, že jsem hodně náročná. Nemohu pracovat s někým, na koho se nemůžu stoprocentně spolehnout. Řetěz je tak pevný, jak pevný je jeho nejslabší článek. Snažím se tady ty slabé články nemít. Možná mám trochu zvláštní způsob řízení, cítím se však jako součást týmu a o většině záležitostí rozhodujeme společně, ale v ředitelně sedím já. Nikdy bych ale nešla proti názoru svého týmu.“

* Jaký kantor u vás má šanci?

„Potřebuji lidi, kteří jsou ochotní dělat něco navíc. Pokud mi sem přijde uchazečka a první její otázka je: ´Dokdy tu musím být?´, tak rozhovor prakticky skončil... Sehnat opravdu dobrého zaměstnance je neskutečný problém. Ale to platí všeobecně, nejen ve školství.“

* Znamená to, že v současnosti máte už kolektiv hotový?

„Neříkám, že je to stoprocentní, ale blíží se ideálu. Mohu si tak dovolit odjet v klidu na několikadenní seminář nebo nedej bože onemocnět a vím, že bude vše stoprocentně fungovat. V počátcích jsem odjela na čtyři dny služebně do Belgie kvůli projektu a i během takto krátkého období jsem i na dálku musela řešit řadu situací. Teď už každý ví, co má dělat. Řídím školu jako orchestr, všichni hrajeme podle stejných not a dirigentem jsem já.“