Dvacetiletý hokejový trenér Lukáš Majer opustil před rokem jestřábí hnízdo a nový domov našel v Kralupech nad Vltavou

V roli aktivního hráče to dopracoval nejdále do extraligy staršího dorostu a krátce po dosažení plnoletosti s touto částí sportovní kariéry skončil. O to slibněji se však vyvíjí jeho trenérská cesta. Po několika letech strávených na mládežnických střídačkách u prostějovských Jestřábů se totiž Lukáš Majer loni v létě odhodlal k přesunu do vzdálených Kralup nad Vltavou, aby se ve středních Čechách ujal mladšího dorostu i toho nejmladšího potěru. První rok jeho mise skončil úspěchem, načež se při dovolence na rodné hroudě rozpovídal o svých zážitcích, zkušenostech i představách, které najdete v následujícím rozsáhlém rozhovoru...

* Před rokem jste se poměrně zničehonic ocitl v Kralupech. Jak se to všechno seběhlo?

„Velice rychle. (úsměv) Po jednom červencovém tréninku přípravy na ledě tady v Prostějově jsem dostal zprávu, že v Kralupech hledají trenéra k mladšímu dorostu. Tak jsem se spojil s vedením, konkrétně panem Hesem (hlavní metodik oddílu - pozn. red.) a během dvou dní jsme celý přesun upekli. V pátek jsem sedl na vlak, prohlédl si město a všechno kolem hokeje, během víkendu padlo rozhodnutí a hned od dalšího týdne jsem začal pracovat jinde. Seběhlo se to tudíž velice rychle, ale takový je hokejový život.“ (smích)

* Čím vás nabídka tak nadchla, že jste nelitoval přesunu přes půl republiky?

„Je to sice daleko, ale český hokej je oproti moravskému rozdílný, což jsem si chtěl zkusit. Navíc to vypadalo velice zajímavě a nabídka mě strašně lákala. Dostal jsem možnost pracovat na sobě a rozvíjet se, bylo mi svěřeno družstvo, s nímž jsem mohl tvořit. Otevřely se mi tím nové obzory a neváhal jsem ani vteřinu. A když si vše po roce vyhodnotím, tak bych to udělal znovu!“

* Jak náročné pro vás bylo zvyknout si v novém prostředí?

„Říkal jsem si, že jsem pozdní ročník 1995 a třeba David Pastrňák je ještě o pár měsíců mladší. Já jsem byl tady v Prostějově a on někde v Bostonu, takže tříhodinová cesta do Kralup není tak strašná. (smích) Ale ani nic jednoduchého, jdete do prostředí, kde neznáte vůbec nikoho. Ze dne na den dostanete družstvo, které hraje první sezónou v lize mladšího dorostu, takže strašně těžký úkol a každodenní tvrdá práce. V tomto mi strašně pomohl hokej, zpočátku jsem na stadionu trávit celé dny. Začátky byly těžké, ale vedení Kralup a Míra Hes se o mě postarali naprosto skvěle, takže můžu říct, že se v Kralupech cítím jako doma a ani se mi v sezóně nechce moc vracet do Prostějova.“ (úsměv)

* Zaznamenal jste i nějaké hokejové odlišnosti?

„Ano, jak jsem již zmínil. Poznal jsem, že mládežnický hokej v Čechách má daleko větší základnu hráčů než na Moravě. Liga mladšího dorostu je tam kvalitnější než tady. Tady jsme s Filipem Smejkalem pracovali s přibližně patnácti šestnácti hráči, tam jsme se dostali na čtyřiadvacet jmen, takže příjemná změna. A zvykl jsem si i celkově, všechny změny byly prostě k lepšímu.“

*Existuje možnost, aby se i v Prostějově urodilo více hokejistů?

„Je to těžké a je víceméně jedno, jestli v Prostějově, Kralupech, Praze či kdekoliv jinde. Samozřejmě záleží, co pro to daný klub dělá, ale stoupněte si půl hodiny před tréninkem před stadion a jde vám tam patnáct dětí na trénink. Pět z nich s rovnou kšiltovkou a mobilem nebo tabletem v ruce, další tři přijdou pozdě, a jen menšina hokej bere vážně, protože ho berou vážně rodiče. Vzpomenu jedno souvětí Michala Broše: ‚o cokoliv si dnes dítě řekne, to má. Nechutná-li mu oběd, tak maminka přispěchá s druhým. Pokud mu ani tento nechutná, tak se třetím. A když ani pak, tak tatínek nastartuje auto a jede se do McDonald's‘... Děti strašně zpohodlněly a přenášejí to i na hokej, kde po nich trenér něco vyžaduje. Při prvních neshodách ho pak rodič vezme zpátky a takto nám děti ubývají. Pište si, že rozhovory mnoha rodičů s dětmi o tréninku vypadají asi takto: ‚Proč ti ten trenér nadával? Z toho si nic nedělej, příště ho neposlouchej, ty jsi nejlepší‘. A v tomhle duchu se vede celý způsob. Je to tak především obrázek rodičů, tam bych hledal zakopaného psa. Absolutně dětem chybí úcta k autoritám, učitelům, trenérům a podobně...“

* Nejste o mnoho starší než hráči, které trénujete. Není to na obtíž?

„To je otázka na kluky... (smích) Hodně moc v tomto děkuji za zkušenosti, které jsem mohl načerpat v prostějovském klubu. Sice to místy bylo nesmírně těžké, ale beru to jako zkoušku do života a chtěl bych poděkovat hlavně třem lidem. Prvním je Petr Marák, který tehdy trénoval děti a vytáhl si mě ve zhruba šestnácti letech k přípravce, dále Michal Janeček, který mě několikrát podržel, a v neposlední řadě je to i pan Tomiga. Již v osmnácti letech jsem mohl trénovat devadesát sedmičky, což byli kluci o rok a půl mladší než já. To pro mě byla velká zkušenost a v Kralupech jsem přešel ke klukům, kteří byli o pět let mladší než já. S družstvem se vždy snažím nastavit dobré vztahy, přistupuji k hráčům kamarádsky, ale hlavně profesionálně. Počínaje prvním tréninkem na suchu se nám to dařilo držet.“

* Takže sázíte na takový téměř rodinný vztah?

„Ano. Všude, kde pracuji, se tomu snažím denně dávat více než sto procent, takhle to prostě je. Žijete týmem, přemýšlíte co a jak, pořád se vám to točí v hlavě. S hokejem jsem skončil v osmnácti letech, nebavilo mě to. Byl trénink a já koukal na hodiny, kdy bude konec. Právě z toho čerpám, snažím se vžít do role těch kluků, pohltit je hokejem a nadchnout. U toho je třeba dohlížet na jejich studijní výsledky, koordinovat jejich celkový rozvoj, pomoci jim. Ti hráči najednou vidí, že s nimi někdo jedná jako se sportovními partnery, a pokud mají jen trochu rozumu, pochopí to, načež se chytí. Já věřím, že cesta, po níž jdu, je správná. Ještě jsem nikoho nevychoval do chlapů, nejsem žádný zázrak, ale myslím si, že tady někde pravda je, nedávno skončená sezóna v Kralupech je toho důkazem. Nějaké střípky jsou, kluci se chytají v extraligách mladšího nebo staršího dorostu, to je zatím nejlepší zpětná vazba, že to má smysl.“

* Pozorujete, že se i sám určitým způsobem vyvíjíte?

„Od každého se snažím něco vzít a dennodenně stále něco nového objevovat. Věřím tomu, že co dělám, je správné a přenáším to na hráče. Když jsem začínal, byl jsem dost výbušný a hlasitý, nyní se dostávám do fáze, že když hráči udělají chybu, tak bezprostředně na střídačce většinou nic neříkám, vedu družstvo pozitivně a snažím se všechno s nimi konzultovat teprve potom. I toto myslím byla pro kluky v Kralupech změna, najednou zjistili, že když udělají chybu, tak se svět nezhroutí. Snažím se s nimi hodně komunikovat a navázat respektovaný vztah s mantinely. Hokej se skládá z tisíce detailů a vstřelení branky je jen jedním z nich. Právě tohle mě na trenéřině a týmové práci s dorostem tolik baví.“

* Jak vycházíte s rodiči a musel jste řešit i nějaké nátlaky, kdo toho musí kolik odehrát?

„Jak už jsem říkal, rodiče hrají v hokeji strašně důležitou roli a mnohdy špatně... S něčím takovým jsem se ale v Kralupech nesetkal. Jsem velice rád, že jsem narazil na družstvo, které je vynikajícím způsobem vychováno. Kluci jsou šikovní, charakterově výborní a s tím je spjato, že opravdu nemusím řešit žádné problémy s rodiči. Problémy jsou většinou tam, kde se nepracuje, jak by se mělo. Kde je laxní prostředí. Pokud ale vedení a trenéři nastaví jasný systém, tak jsou potíže minimální.“

* Sportovním manažerem klubu je Michal Broš, jak spolu vycházíte?

„Když jsem přišel do Kralup, tak byl jedním z prvních lidí, s nimiž jsem jednal. Znal jsem Michala jen z televize, ale poznal jsem, že máme velice podobný pohled na hokej. Byl to vynikající hokejista a sešel se u něj i výborný charakter a super trenér. Často si voláme, konzultujeme různé věci, toto si myslím posouvá každého trenéra dál. Je velice otevřený novým trendům a pravidelně s námi pracoval na ledě, i teď během letní přípravy. Příjemně mě to překvapilo, kdyby takových Brošů bylo v Česku více, tak jsme určitě jinde.“

* Chtěl byste v Kralupech setrvat delší čas?

„Mám smlouvu ještě na jednu sezónu, trenérský život je ale natolik ošemetný, že si uvědomuju, že ze dne na den mohu skončit. Všechno se mi ale tam líbí a jsem spokojen, zatím však neřeším, co bude dál. Přeju si, aby třeba přišla další nabídka, ať už opět z Kralup, nebo i z jiného oddílu, nad kterou bych mohl přemýšlet. Proto se snažím každý den poctivě na hráčích i na sobě pracovat.“

* Cítíte, že vás tento přesun výrazně posunul v dosavadní kariéře?

„Bezpochyby. Tuto otázku jsem dostal od jednoho svého kamaráda již v listopadu a také tehdy jsem mu říkal, že ty měsíce mě posunuly víc než poslední období tady v Prostějově. Nechci hanit zdejší klub, to ani v nejmenším, ale v zázemí, trenérských pravomocech, prostoru, respektu, možnostech mě to určitě posunulo kupředu.“

* Pomýšlíte v budoucnu na přesun k mužům?

„To je strašně daleko, vůbec nejde takto uvažovat. Musím říct, že práce s dětmi mě strašně moc baví, v nejbližší době bych se chtěl zaměřit právě na dorostenecký hokej. Myslím si, že je tam strašně moc věcí, které musím objevovat, a také met, které bych chtěl zdolávat.“

* Čím si myslíte, že jste tamější funkcionáře zaujal?

„Když jsem se sportovním manažerem Mírou Hesem seděl poprvé takto na kávě, tak hned od prvního momentu jsme si padli do oka. Vyměnili jsme si nějaké názory na hokej, to samé s Michalem Brošem, a šli do toho. Po prvním týdnu jsme si řekli, že tempo, které jsme nastavili, nemůžeme udržet, ale jsem rád, že ho naopak ještě navyšujeme. To nás vede k vzájemné spokojenosti.“ (úsměv)

* A může panovat spokojenost i s výsledkovou stránkou?

„Přiznám se, že před sezónou jsem měl obavy, protože Kralupy se nedají s Prostějovem ani žádným jiným větším klubem srovnat. Vedení tam ale udělalo hodně práce, když vybojovalo ligu mladšího dorostu, ostatní družstva hrají jen krajské soutěže. Úkolem bylo stabilizovat situaci, nehrát poslední místo a především se soustředit na další rozvoj hráčů. Ve dvanáctičlenné tabulce jsme nakonec skončili pátí a hráli finálovou skupinu, takže obrovský úspěch pro místní hokej a pro kluky. Ještě trochu výš řadím, že jsme kluky posunuli dál. Učili jsme je i morálně a někteří to teď zkoušejí v extralize mladšího či staršího dorostu, což je obrovský skok a pro nás ocenění. Bez debat to byla úspěšná sezóna a bude strašně těžké na ni navázat a ještě ji vylepšit. Máme před sebou hodně těžký úkol.“

* Jaká je naopak práce s těmi nejmenšími?

„Denně jsem v průměru čtyři hodiny na ledě, z toho mám hodinu dorost a předtím tři hodiny malé děti, ať už týmově, nebo individuálně. Musím říct, že u dětí se snažím odreagovat a bavit se tím, máme tam partu strašně obětavých trenérů-rodičů. Jsou obrovsky samovzdělavatelní, s něčím takovým jsem se ještě nesetkal, aby pořád jezdili po školeních a seminářích. Práce s dětmi mě moc baví, je to takové oživení a zpestření. Beru to jako takový balzám na nervy. Pro někoho je to stres, ale když se k tomu umíte postavit a přistupovat k dětem pozitivně, tak budou taky pozitivní. U dorostu je to během sezóny už i o nějakém podvědomém stresu, přemýšlíte, proč se nedařilo, proč se prohrálo, co a jak zlepšit. Z těchto fází mě většinou dostane právě trénink dětí.“

* Je to i tím, že u malých dětí nejde až tolik o výsledek a důraz se klade na zábavnou složku?

„Vychází strašně moc článků, v nichž se říká, co je špatně a co dobře. Snažím se také hledat a nemám moc rád takové heslo, hlavně ať to děti baví. Nebo my nehrajeme na výsledky. To je strašně ošemetné a často omluva laxního prostředí. Jak to může děti bavit, když je necháme celou hodinu hrát a necháme jim úplnou volnost? Hodíme jim žábu a opřeme se o mantinel? Oni pak na to budou kašlat, nebudou nic umět a každý zápas prohrávat. To je asi bavit nebude. Pokud s nimi ale budeme systematicky pracovat, hru tam budeme záměrně zařazovat, bude tam i technika a trocha drilu, třeba schovaného ve hře, tak potom to bude bavit děti, rodiče, vedení, majitele, celý klub.“