„NEBOJÍME SI ŘÍKAT ANI ÚPLNÝ BLBOSTI...“ Zdeněk a Jan Svěrákovi

Pokud by si děti mohly vybírat své rodiče, dá se předpokládat, že by rodičů výrazně ubylo. Na druhou stranu by někteří lidé měli desítky, jiní pak i tisíce potomků. Mezi takové nepochybně patří humorista Zdeněk Svěrák. Jeho vlastní děti se navíc natolik povedly, že nejen milovníky dobrých filmů může mrzet, že jich neměl více. Zatímco dcera Hana je překladatelkou a spisovatelkou, syn Jan se stal uznávaným režisérem. A právě s otcem a synem Svěrákovými si PROSTĚJOVSKÝ Večerník povídal při jejich nedávné návštěvě zámku v Čechách pod Kosířem, a to nejen o muzeu jejich společných filmů, které zde bylo nedávno otevřeno, ale třeba i o tom, zda a jakým způsobem může syn při tvorbě zastoupit celoživotního parťáka...

* Pokladem sbírek vašeho společného muzea v Čechách pod Kosířem je mimo jiného psací stroj, na kterém vznikla většina her Divadla Járy Cimrmana. Jaká je jeho historie?

Zdeněk Svěrák: „Psací stroj jsem dostal od své babičky, která žila v Sudetech na Mostecku a zřejmě ho za nějaké máslo vyměnila s Němci, kteří během odsunu museli opustit své domovy. Stejným způsobem jsem od ní dostal i pianovou harmoniku. Už na základní a později vysoké škole jsem na něm psal školní časopisy. Pak přišly hry divadla Járy Cimrmana a filmy. Když jsme byli s Láďou Smoljakem u nás, tak jsme psali na mém stroji Wanderer, u něj pak na stroji Consul.“ (úsměv)

* Vy sám jste v jednom z textů své písně napsal „neopouštěj staré věci pro nové“. Proč jste se rozhodl vyměnit starý stroj za nový počítač?

ZS: „Bylo to na nátlak mého syna, podle kterého jsem se tím hrozně zdržoval. Musel jsem tam navinout kopírák, průklepák, to vše dle něj byla zbytečná práce. Navíc člověk, když něco pokazil, tak to musel celé psát znovu. Počítač přináší obrovské výhody a umožňuje vám svobodné psaní. Takže můj starý psací stroj šel do výslužby a nakonec i do tohoto muzea.“

* Stroj se jmenuje Wanderer, což v překladu znamená poutník. A skutečně tedy prošel téměř celým vaším životem, jak těžké bylo se s ním rozloučit?

ZS: „Lehké to nebylo, na počítač jsem si nějaký čas musel zvykat. Brzy jsem v něm ovšem objevil i mnohé výhody. Například dokud jsem psal na stroji, tak manželka věděla, kdy píšu a kdy ne. Tahle mašina totiž dělala při psaní rámus. Ale s počítačem už lze předstírat, že píšete, i když nepíšete.“ (smích)

* Jaký to byl pocit vytvářet na německém stroji věci, které lze s odstupem času považovat za český národní kulturní poklad?

ZS: „Nešlo o nic zvláštního. Pro mě bylo důležité hlavně to, že to mělo háčky a čárky...“

* Honzo, v Čechách pod Kosířem váš tatínek vystoupil společně s kapelou Buty. Její frontman Radek Pastrňák se objevil v hlavní roli vašeho filmu Jízda, která mimo jiné napomohla i rozjezdu popularity této skupiny. Nepřemýšlel jste, že byste ho ještě obsadil i do některého z dalších vašich filmů?

Jan Svěrák: „Nepřemýšlel, ale nikoliv proto, že by to byl špatný herec. Na to, že se tehdy objevil před kamerou poprvé, byl skutečně skvělý. Nicméně je to hudebník a má své práce dost, zatímco my máme herců také dost. Do Jízdy se mi však moc hodil. Díky tomu, že byl i autorem hudby, se nám to vše pěkně propojilo.“

* Vzniku Jízdy bezprostředně předcházel snímek Akumulátor, který je plný nápadů, ale jehož přijetí u publika bylo spíše vlažné. Následně jste si natočil zdánlivě jen tak pro radost tento film, ze kterého dodnes sálá přímo esence léta. Vzal jste si z tvorby těchto dvou diametrálně odlišných věcí nějaké poučení do budoucna?

JS: „Odnesl jsem si z toho takovou zkušenost, že by mě bavilo natáčet filmy způsobem, jakým jsme vytvořili Jízdu, kdy jsme měli jen malý štáb a velkou svobodu. (úsměv) O tom, co budeme právě točit, jsme se mohli rozhodovat třeba podle počasí. Když máte velký štáb, dekorace a spoustu herců, tak se to vyrábí den za dnem jako v továrně. U Jízdy to však byl spíš happening. Ten se však dá uspořádat pouze v případě, že je příznivá konstelace hvězd a štábu. A to už se v mém případě nikdy neopakovalo... Takže Jízda je taková výjimečná kometa v mé kariéře.“

* Snad kromě Járy Cimrmana se jen málokomu poštěstí, aby navštívil své vlastní muzeum. Jaký je to pocit?

ZS: „Je to takové hříšné. Přijde mi to až nepatřičné. Podle mě by to mělo být až po smrti. Ale když mě tady Pán Bůh tak dlouho nechal, tak je to příjemné.“

* Vidíte nějakou spojitost mezi Čechami pod Kosířem a právě Járou Cimrmanem?

ZS: „Teď mě nic nenapadá...“

* A pokud vám prozradím, že na zdejším zámku několik let žil malíř Josef Mánes...

ZS: „Aha, tak to jo, ten se nám vyskytuje ve filmu Jára Cimrman ležící, spící. Josef Mánes tehdy hledal dívku s nejkrásnějšími lýtky. (úsměv) Bylo to v době, kdy si Cimrman ještě myslel, že je děvčetem a chodil na dívčí školu. Při tom průzkumu zjistil, že nejhezčí dámská lýtka má Jára Cimrman. Byla to jen jedna z dalších věcí, ve kterých vynikal nad ostatními...“

* V zámecké expozici je uložena největší sbírka obrazů Josefa Mánesa na světě. Není tedy vyloučeno, že některé z lýtek zde vymalovaných mladých slečen patří právě Járu Cimrmanovi...

ZS: „Tak i tohle je možné...“

* Proč vlastně muzeum vzniklo? Bylo vám líto, že řada věcí z natáčení vašich filmů dlouhá léta ležela ukryta před zraky veřejnosti?

ZS: „Mám mluvit pravdu? Mě to vůbec nenapadlo. Ale jsem rád, že to napadlo někoho jiného... (úsměv) Procházka touto expozicí je pro mě skutečně nostalgickým zážitkem a až budu mít více času, tak si všechno prohlédnu důkladněji. Je to vlastně návrat do mladých let, kdy jsme byli hraví a ještě nevěděli to, co víme dneska...“

* Jste autorem velkého množství kvalitních filmových scénářů. Který z filmů, jež se podle nich natočily, je váš nejoblíbenější?

ZS:: „Nemohu se zbavit pocitu, že pořád je pro mě nejpříjemnější Obecná škola. A když hledám důvody, tak nacházím dva. Jednak je to film z mého dětství a tam se člověk vrací rád, za druhé je to první a musím zdůraznit, že i nečekaná spolupráce s mým synem. Ten film byl totiž původně určen pro režiséra Víta Olmera, který ho ale nechtěl a dal přednost Tankovému praporu. Tehdy náhodou Honza právě dostudoval FAMU. A na Barrandově učinili pokus, co to udělá, když scénář starého Svěráka dají natočit takovému zelenáči. Měl jsem z toho strach a rozmlouval jsem jim to. O to větší však byla moje radost, když jsem viděl první záběry a mohl si říct: ´To dítě má talent.´“ (úsměv)

* Jaké to je spolupracovat s někým z rodiny?

ZS: „Řekl bych, že je to bezvadné, nebýt některých nepříliš bezvadných věcí. Mezi ty patří fakt, že Honza už není v postavení, kdy je jeho úkolem nezkazit můj scénář. Teď už je to naopak. On chce udělat dobrý film, a proto já musím dodat výtečný scénář. Takže mě honí, dokud s tím není spokojený. S odstupem času mu dávám za pravdu, vím, že mě honí dobře a že třeba Vratné lahve, u kterých jsme se šíleně pohádali, by byly nesrovnatelně horší, pokud by k té hádce nedošlo.“

* Honzo, jak poznáte tu mez, kdy si řeknete: To je dobré, to už lepší být nemůže?

JS: „To si snad neřeknu nikdy... (úsměv) Na scénářích děláme prakticky pořád, a to až do samotného natáčení. Důležité asi je, aby to celé drželo pohromadě. Zbytek se dá už domyslet po cestě.“

* A jak tatínka motivujete k další práci?

JS: „Rozhodně na něj nejsem zlý, protože vím, že on funguje na dobré slovo. Nicméně mu dávám příležitost být kreativní a pracovat. Navíc si uvědomuji, jak mu po smrti Ládi Smoljaka chybí práce v tandemu. Ta spočívá v tom, že někdo něco řekne a ten druhý se tomu zasměje. Z této syrové látky pak postupně vzniká něco konkrétního a čím dál propracovanějšího. Proto doufám, že tento způsob tvorby můžu tátovi opět zajistit, a to tak, že ho požádám, abychom společně přepracovali nějakou scénu. Pak na tom pár hodin sedíme a on si zase zažije to psaní ve dvou. I pro mě je to velký zážitek...“

* Co říkáte nápadu vašeho syna promítat Obecnou školu k vašim osmdesátým narozeninám?

ZS: „Tak to byl nejhezčí dárek, jaký jsem si mohl přát. Honza zorganizoval promítání pro Čechy na celém světě. Bylo pro mě velice dojemné sledovat mapu kin, kde se v ten den Obecná škola promítala.“ (úsměv)

* Jaký je váš bezprostřední dojem z výstavy?

ZS: „Víte, já jsem tu prvně v životě... Dosud jsem vůbec netušil, že tento zámeček existuje. Čili nyní jsem zaplaven dojmy, ale je to celé velice příjemné. Nejedná se o žádnou monstrózní výstavu, nachází se to v krásném prostředí a expozice je dobře udělaná. Některé věci jsem viděl prvně jako například zahraniční plakáty na Kolju. Musím sem přivést i manželku, aby to viděla a uvědomila si, jakého má slavného manžela...“ (smích)

* Objevil jste v Čechách pod Kosířem či jeho okolí něco, co by vás inspirovalo pro psaní dalšího filmu?

ZS: „To zatím ne. Víte, většinou volím místa, která dobře znám, protože často jde o filmy z mého života. Obvykle chci, aby se to točilo tam, kde se něco stalo. Například připravovaný film Po strništi bos se odehrává v Kopidlně u Jičína. Honza však již při obhlídkách zjistil, že Kopidlno nejde upravit tak, aby to v něm vypadalo jako za protektorátu. Musel tedy hledat jinde a našel Slavonice.“

* Jak vy byste srovnal spolupráci s Ladislavem Smoljakem a se svým synem?

ZS: „S Láďou jsme nejprve psali jako dvojice scénáristů pro jiné režiséry. Ale ve chvíli, kdy se Láďa stal režisérem, tak se naše spolupráce skutečně hodně podobala té, jakou mám nyní se svým synem. I Láďa věděl, že to bude režírovat a už při psaní přemýšlel o jednotlivých záběrech.“

* Váš vztah je určitě hodně o důvěře...

JS: „Mezi námi coby otcem a synem určitě funguje důvěra, která je pro tuto tvorbu nezbytná. Ta však může být mezi všemi blízkými lidmi, kteří si společně vypráví různé věci a nestydí se před druhým říkat třeba i úplné blbosti. Ty však toho druhého mohou nějakým zajímavým způsobem inspirovat.“

* Funguje mezi vámi a synem nějaká alchymie?

ZS: „Určitě. To se vždycky musí sejít dva, kteří si rozumí a mají stejný smysl pro humor. A ten jeden je tomu druhému takovou ozvučnou deskou. Když se zasmál Láďa, tak jsem věděl, že jsem řekl dobrý vtip, když se zasměje Honza, tak to vím taky. A naopak!“

* Na závěr se zeptám, zda je něco, co vám v muzeu chybí?

JS: „Tak nemáme tu zatím žádnou rekvizitu z Kolji. Ale mohu říct, že už se na tom pracuje...“