Eva Nemečková z prostějovské nemocnice získala ocenění Sestra roku 2015

Evu Nemečkovou najdete v Nemocnici Prostějov už plných osmatřicet let! V roce 1978 se po tradičním kolečku na různých odděleních usadila na chirurgicko-traumatologické části, kde pracuje bez přestávky dodnes. Jejím největším přínosem je kontinuální i komplexní zlepšování péče o pacienty s nehojícími se ranami a dekubity. Od roku 1997 se intenzivně podílí na zavedení podtlakové terapie při léčbě ran defektů, o dva roky později byla jmenována vrchní sestrou chirurgického oddělení. V exkluzivním rozhovoru se Večerníku svěřila nejen o tom, jak zavedla používání programu zaměřeného na fotodokumentaci průběhu léčby defektů či jak iniciovala vytvoření instruktážního videa specializovaného na aplikaci preventivního krytí v rámci prevence dekubitů, ale také co je jejím největším zážitkem a čeho by chtěla ještě dosáhnout...

* Co vás přivedlo k této práci, pocházíte z lékařské rodiny?

„To právě vůbec nejsem. (úsměv) K práci ve zdravotnictví mě přivedla zřejmě zkušenost z dětství. Ležela jsem tenkrát šest týdnů na pokoji chirurgického oddělení mezi dospělými pacientkami. Bylo mi třináct, a velice na mě zapůsobila práce a chování sestřiček i celého zdravotnického personálu. A když už tenkrát mi bylo řečeno, že bych se na tuto práci hodila, nebylo později co řešit.“

* Takže o dva roky později následovala odborná škola?

„Přesně tak, začala jsem studovat na Střední zdravotnické škole v Prostějově. Vzpomínám na tu dobu strašně ráda, učili mě skvělí profesoři a profesorky praxe J. Horná, H. Ondrová, a S. Matošková, a také lékaři, kteří se o několik let později stali dokonce mými kolegy. Například primář Hruban nebo doktor Mrázek.“

* Chirurgie je v každé nemocnici velmi prestižním oddělením, jak jste se hned po střední škole na něm ocitla?

„Právě primář, vlastně tehdy ještě doktor Hruban, mě oslovil, zda bych nechtěla na chirurgické oddělení nastoupit. Samozřejmě jsem se mu zmínila, že bych nejraději pracovala na operačním sále. Tady v tu dobu působila jako vrchní sestra maminka vynikajícího tenisty Karla Nováčka, která však volné místo na operačním sále bohužel neměla. Takže jsem nejprve začala jako zdravotní sestra na ženském oddělení, následně přešla na traumatologii, úrazovou ambulanci a nakonec na jednotku intenzivní péče. Tady jsem dlouhá léta pracovala jako staniční sestra. Lidově řečeno jsem si tedy oběhla takové kolečko, což určitě bylo k mému velkému prospěchu. Nakonec jsem se stala vrchní sestrou chirurgického oddělení.“

* Splnilo se vám při nástupu do zdravotnictví očekávání?

„Zcela určitě! Můžu s klidným svědomím říct, že jsem se v tomto oboru přímo našla. (úsměv) Práce mě strašně bavila a s úplně stejnou radostí ji dělám i dnes. Beru ji dokonce i jako svého koníčka.“

* To je dneska skutečná vzácnost, brát práci jako svoji zálibu...

„To máte pravdu. Ale já opravdu ráda dělám stále nové věci, pořád něco vylepšuji, zdokonaluji. Když si vzpomenu, jak jsme ještě ve staré nemocnici s holkami všechno budovaly takřka na koleně... O to s větší chutí a radostí se pracovalo, když jsme se ohlédly za sebe a viděly, co všechno se nám podařilo.“ (úsměv)

* Pak ale přišlo náročné stěhování ze staré do nové nemocnice. Jak jste ho prožívala?

„Trošku jsme se jej bály... Ve staré nemocnici bylo prostředí takové jiné, řekla bych domáčtější. Najednou jsme přišly sem, do těch obrovských prostor. Jsou úžasné, to zase ano, ale ve starém špitále jsme měly pacienty jaksi více pod kontrolou, měly jsme k nim všechny zdravotní sestry mnohem blíž. Problém samozřejmě byl s hygienickými podmínkami, vždyť si pamatuji, že na celém chirurgickém oddělení byly jeden záchod a jedna koupelna. Tady na nové nemocnici je to opravdu jiné, jsou tu rozlehlé prostory a komplexní servis a zázemí. Je tu absolutní luxus pro pacienty i lékařský personál, takže časem jsme si zvykly. A to vybavení? To se vůbec nedá srovnat! A také pacienti jsou dnes zvyklí na větší komfort i soukromí.“

* Jestli dobře počítám, tak v prostějovské nemocnici pracujete už osmatřicet let! Za tak dlouhou dobu jste neměla chuť změnit „firmu“?

„Něco jsem se v prostějovské nemocnici naučila, dala mi možnost dalšího rozvoje mého vzdělání, specializace a profesního růstu. A to už si pak člověk řekne, že za to ta moje věrnost stojí. Ne, nikdy jsem neměla ani nejmenší chuť měnit nemocnici, nebo dokonce profesi. A teď v mém věku to už proboha po mně ani nechtějte! Já patřím sem!“ (smích)

* Hodně se zabýváte pacienty s nehojícími se ranami a dekubity, čili proleženinami. Mohla byste čtenářům Večerníku vysvětlit, o co vlastně jde?

„Proleženiny se vyskytují u pacientů ve všech odbornostech zdravotnictví. Řekla bych ale, že zázemí i materiální vybavení nemocnic jsou čím dál tím dokonalejší, takže těchto následků delších hospitalizací ubývá. Nejvíce proleženin zaznamenáváme u pacientů na místech, kde kůže naléhává na kost. Tedy hlavně na loktech, patách a podobně. Proleženiny vznikají především u pacientů, kteří se špatně živí, jsou dehydrováni, jsou imobilní, mají po cévní či mozkové příhodě nebo po úrazu či operacích. A pokud není o ně řádně pečováno, pak u nich prostě ony dekubity vznikají.“

* Co lze proti tomu dělat?

„Důležitá je prevence, hygiena, správná výživa a hydratace. Dříve jsme si jako zdravotní sestry doslova na koleně vyráběly pomůcky, kterými jsme chtěly proleženinám u pacientů předejít. Vzpomínám si na různá podložní kola, nafukovací duše, molitanové čtverečky a podobně. Dneska je to úplně o něčem jiném. Existují matrace s paměťovou pěnou, preventivní vícevrstevná krytí, vodní lůžka či odlehčující matrace pro dlouhodobě ležící pacienty. V současnosti je tolik zdravotních pomůcek, o kterých se nám kdysi ani nezdálo.“ (úsměv)

* Vy osobně jste v prostějovské nemocnici zavedla program na fotodokumentaci léčby zranění pacientů. K čemu je to dobré?

„Vývoj ošetřování rány u pacienta je dnes i z forenzních důvodů čím dál složitější. Dříve se léčba dokumentovala prostým písemným popisem, jenomže tento způsob byl hodně subjektivní. Například moje vnímání pohledem nebylo stejné jako jiné kolegyně či ošetřujícího lékaře. Proto se hledal způsob, jak popis ošetřování ran a různých zranění zdokonalit. Našla jsem program, pomocí kterého jste si ránu vyfotili, navíc jste si do snímku mohli přímo zakreslit jednotlivé údaje. V současnosti už máme dokonalejší tablet, jehož pomocí získáváme validní informace, které následně můžeme retrospektivně vyhodnocovat, zda léčíme dobře. Snímky pak navíc využíváme i při vizitách.“

* Co vás při vaší dlouholeté praxi zdravotní sestry nejvíce potěšilo?

„Vždycky mě potěší vděční a spokojení pacienti, především z řad seniorů. Ti nás zdravotní sestry berou doslova jako pravou ruku, někteří z nich si nás dokonce přejmenovávají podle sebe. (úsměv) Jejich následná vděčnost a poděkování za naši starost mě vždycky naplní nádherným pocitem, že tu svoji práci dělám dobře.“

* Existuje nějaký pacient, na kterého vzpomínáte nejvíce?

„Vzpomínám na všechny dobré lidi! Ale vybavuje se mi teď primář neurologického oddělení pan Doubrava, který u nás po operaci kdysi ležel, a rok co rok, přesně na datum výročí svého propuštění, nám přišel poděkovat za péči... (úsměv) To je opravdu vždycky velmi příjemné a dojemné. A nejenom pro mě, ale pro celý kolektiv sester chirurgického oddělení, tehdy ještě jednotky intenzivní péče.“

* Získala jste titul Sestra roku v rámci nemocnic, které provozuje společnost Agel. Kam toto ocenění řadíte?

„Je to pro mě takové zadostiučinění, že si někdo všiml mé činnosti a není to práce jenom za peníze. Takto to já opravdu cítím.“

* Máte před sebou ještě nějaký cíl, kterého byste chtěla dosáhnout?

„Víte, teď se všude v nemocnicích celé České republiky bojuje o každou pracovní sílu, hlavně zdravotních sester je nedostatek. Nechtěla bych, aby kvůli tomuto problému někdy v budoucnosti skončilo i chirurgické oddělení v Prostějově. Přála bych si, aby vláda dodržela svůj slib a dorovnala platy lékařskému personálu menších nemocnic s těmi fakultními. Pak by i zdravotní sestřičky stály na žebříčku společnosti na daleko vyšším místě. Chtěla bych také říct, že současný pohled na naši práci kazí seriály v televizi. Co všechno tam ukazují, to zcela degraduje práci zdravotních sester i ostatního personálu včetně lékařů. A to mi vadí!“