FOTOGALERIE Sport je nedílnou součástí našeho života. To může směle říkat řada rodin. Mezi takové stoprocentně patří ta od Petry Černoškové. Sama bývalá úspěšná tenistka je dnes ředitelkou největšího tuzemského challengeru UniCredit Czech Open a šéfkou všech prostějovských tenisových projektů, přičemž aktivity má i v pražské Spartě. Její mladší dcera Andrea Píchalová hraje volejbal v žákovské kategorii, starší syn David Píchal zase patří mezi nadějné fotbalisty a tatínek Jaromír Píchal býval prvoligovým hokejistou Prostějova či Olomouce. Dědeček Petr Langr je mládežnickým trenérem i předsedou prostějovského fotbalového klubu, který míří do druhé ligy a druhý manžel Miroslav Černošek patří mezi nejvýznamnější české sportovní manažery. Rozpětí jeho činnosti je přitom maximálně různorodé. „Sport je prostě u nás na snídani, oběd i večeři,“ směje se Černošková i obě její děti. Právě s někdejší třiapadesátou nejlepší tenistkou světa a jejími potomky vzniklo v pořadí již čtvrté rodinné interview v rámci našeho projektu „MILUJEME VEČERNÍK“. Květnový seriál DVOJrozhovorů jsme odstartovali zpovědí otce a syna Venkrbcových, po nichž následovali korfbaloví manželé Uherkovi a v minulém vydání došlo na sestry Zatloukalovy

* Sama jste vrcholově sportovala, víte, co to obnáší. Neměla jste představu, že se vaše děti budou věnovat raději jiným koníčkům?

Petra Černošková: „Naopak, volba byla jasná. (úsměv) Vím, že dělat sport je náročné. Pro děti i pro rodiče. Ale přála jsem si, aby David i Andrea sportovali. Důvodů je hned několik. Sport jednoduše pomáhá naučit se smyslu pro povinnost. Způsobem v sobotu mám zápas, proto musím jít v pátek brzy spát. Pobyt v kolektivu děti také formuje v přípravě na budoucnost. Sama z vlastní zkušenosti vím, že ve sportu získáte kamarády na celý život. O ty školní často z nejrůznějších důvodů přijdete, sportovní kamarádství trvá, i když jsou lidé od sebe daleko.“

* Z vás roste talentovaný fotbalista. Proč zrovna tento sport?

David Píchal: „Rozhodnuto bylo dříve, než jsem začal chodit. Děda mi totiž dal balon už do kočárku. (směje se) A od té doby, co jsem se naučil chodit, do něj kopu. Ve čtyřech jsem začal chodit do fotbalu a kromě dědy mě trénoval pan Gross. Odmalička byl sport koníčkem číslo jedna a to platí pořád. Fotbalem žiji, i když zrovna nejsem na tréninku, nebo nehrajeme zápas.“

 

* Vy jste se rozhodla změnit nízkou síť za vysokou. Proč?

Andrea Píchalová: „Mamka byla vlastně pořád na kurtech. Chtěla jsem si tedy tenis vyzkoušet a nebylo to špatné. Ale nakonec jsem se rozhodla pro něco jiného. Volejbal je lepší.“ (smích)

* Třeba malování nebo klavír, to nebylo v plánu?

P. Č.: „Kulturu mám pochopitelně ráda, ale upřímně řečeno, o něčem takovém jsem nepřemýšlela. Sama pocházím ze sportovní rodiny. Taťka dělal fotbal, mamka hrála dlouho volejbal. Dodnes se sportu věnují, i jako fanoušci. Pokračovala jsem v jejich koníčcích a mé děti také.“

D. P.: „Už jako malý kluk jsem vyrůstal ve sportovním prostředí. Za mamkou jsem chodil na kurty, poznal třeba Petru Kvitovou nebo Tomáše Berdycha. Sport a pohyb byla jednoznačná volba.“

* Tatínek byl hokejista, maminka tenistka. Nemrzí, že si děti vybraly jiný sport?

P.Č.: (úsměv) „Docela rychle se zjistilo, že v tomto směru nebudou děti po rodičích. I když Andrea tenis zkusila, pak ale přešla k tancování a zakotvila u volejbalu. S tím, že si děti vybraly jiný sport, nebyl problém. Chtěli jsme, aby nějaký dělaly, a bylo jedno, pro co se rozhodnou.“

* Řada rodičů se nejen ve sportu realizuje přes své děti a věří, že je čeká hvězdná kariéra. Jaký je váš názor na takový přístup k očekávání úspěchu ratolestí?

P. Č.: „S takovým přístupem rozhodně nesouhlasím. Základem sportování by měla být především zábava. Někteří rodiče se ale zhlédnou v tom, že z jejich dětí vyroste šampion, který se bude sportem živit a vydělá velké peníze. V tomto ohledu mám možná výhodu v tom, že jsem sama sport dělala a vím, jak je těžké se dostat nahoru, kolik okolností to může ovlivnit. V první řadě už jen zdraví a štěstí. Já opravdu nebudu máma, která přes svoje děti řeší nějaké nevyřešené vlastní ambice!“ (důrazně)

* David už se podíval i do nároďáku, je to však pouze začátek dlouhé cesty, která nemusí vyjít. Uvědomujete si v rodině, že se sportu třeba profesionálně nebudou věnovat?

P. Č.: „V současné době to není na sportování to nejdůležitější. Obecně řečeno, sport má být hlavně zábava, jestli to bude jednou i zaměstnání, půjde o příjemnou nadstavbu. Když budou děti v kariéře dobré, budu ráda, ale když se budou živit něčím jiným, co je bude bavit, tak taky.“ (úsměv)

D. P.: „Bylo by fajn, mít fotbal jako zaměstnání. Doma mi říkají, že se to každému nepovede. Takže se snažím, být co nejlepší, věřím, že se mi budou vyhýbat zranění a uvidíme, co z toho bude...“

A. P.: „Že bych jako hrála volejbal pořád? Třeba jo. Baví mě, mám ho ráda.“

* Ale výsledky a úspěchy svých potomků jistě sledujete. Které vás potěšily nejvíce?

P. Č.: „Rodiče potěší každá výhra, každý gól, každý bod. To je spíš otázka pro Davu s Ájou...“ (pousměje se)

* Tak děti, co vy na to?

D. P.: „Asi vítězství na McDonald’s Cupu před čtyřmi lety, za které jsme s týmem letěli na Chelsea. Hrozně se těším z nominace do národního týmu, je to fakt čest. Hrát v tom dresu je něco jiného než v klubu. V Prostějově mám velkou radost i z toho, že můžu jednou týdně trénovat s výběrem mužů. Je to odměna za všechno, co dělám. Tak to beru.“

A. P.: „S naším družstvem jsme v krajském přeboru mladších žaček skončily druhé za Šumperkem. Vyhrály jsme docela hodně zápasů a radost máme z každého.“

* Musela jste děti někdy u sportu trošičku přidržet, když se jim zrovna nechtělo třeba trénovat?

P. Č.: „Každého rodiče to potká... Někdy se prostě nechce, stačí, když prší. (smích) Ale není to nijak hrozné, jsou to spíš takové drobnosti. Třeba David nemá žádný problém s tréninkem. Musím mu ale připomínat cvičení po něm. To nikoho asi moc nebaví. Ale už přichází na to, že když nebude cvičit, budou ho druhý den bolet třísla.“

* Musíte se do některých věcí nutit?

D. P.: „Už to není tak hrozné. Ale jasně že trénink s míčem mě baví více.“

* Jak se dají zvládnout dvě sportující děti při vašem pracovním vytížení?

P. Č.: „Není to tak hrozné. Dava je už velký a vzhledem k rozloze Prostějova se všude dá dojet na kole. S Ájou třeba počítat zatím s tím, že když ji odvezu na trénink, musím počkat na konec a vzít ji zpátky domů. Ale dá se to zvládnout. I díky tomu, že v případě potřeby pomůže jejich tatínek, takže s tím nejsou nějaké problémy.“

* Sport přináší řadu zajímavých zážitků. Které byly zatím nejvýraznější?

D. P.: „Fotbalové pobyty v Anglii a v Monaku. V Anglii jsem na sebe upozornil okamžitě. Po prvním kontaktu s míčem jsem šel k zemi. (smích) Pak se to ale zlepšilo a bylo to docela dobré. Monako mě zaujalo tím, jak velký důraz kladou na techniku s míčem. V obou případech šlo o velké zážitky, které byly současně fotbalovým přínosem.“

A. P.: „Vlastně každý trénink nebo zápas s holkama je zážitek. Volejbal nás baví a s kamarádkama se hodně nasmějeme. Na to se pokaždé těším, je nám spolu dobře.“