„O TÁTU JSEM SE BÁL, DÁVALI MU MALOU ŠANCI...“ povídali jsme si s otcem a synem Zlámalovými

Prostějovská kulturní scéna by byla daleko chudší bez Petra Zlámala. Kromě toho, že aktivně působí hned v několika hudebních skupinách, tak především do našeho města pravidelně přivádí mnoho známých a slavných osobností. Ve své agentuře HITTRADE, která pořádá koncerty a kulturní akce, již několik let spolupracuje se svým nejmladším synem Tomášem, na kterého je také náležitě hrdý. Večerník je oba důkladně vyzpovídal v rámci svého květnového seriálu exkluzivních rozhovorů se známými rodinnými příslušníky. Ten jsme odstartovali v prvním vydání májového měsíce, kdy jsme vyzpovídali otce a syna Peškových, po nichž v předchozím čísle následovali korfbaloví manželé Stawaritschovi, fotografické duo Andrýskových a v minulém čísle rodiče malého Davídka ze Ptení, který se od narození pere s těžkou nemocí. V rámci posledního exkluzivního DVOJrozhovoru se dvojice Zlámalů rozpovídala o svém vztahu k hudbě, lednímu hokeji i politice, ale také o svých pocitech v době, kdy je zasáhla velká rána v podobě těžkých zdravotních trablů hlavy rodiny.

* Máte čtyři děti. Proč jste se rozhodl přizvat si k rozhovoru zrovna nejmladšího syna Tomáše?

Petr: „ Kromě toho, že jsme otec a syn, máme i tak mnoho společného. (úsměv) Především to budou asi charakterové rysy. Oba jsme takové manažerské a organizační typy. V rámci naší agentury Hittrade tak spolupracujeme na pořádání kulturních akcí.“

Tomáš: „ Táta mě v mnohém inspiroval, mám respekt k tomu, co všechno už v životě zvládl, a přesně jak řekl, spojují nás organizační schopnosti a chuť účastnit se veřejného života.“

* Přejděme rovnou k tomu, co vás nejvíc spojuje, tedy k muzice. Jaká byla vaše cesta?

Petr: „Jako dítě jsem chodil na klavír. Rodiče se mě neptali, prostě mě na něj přihlásili. To ale nebyla příliš šťastná volba, takže jsem často místo hodin klavíru hrával za rohem na hřišti fotbal. (smích) K muzice jsem si ale i přesto našel vztah. Měl jsem v dětství kamaráda Zdeňka Šrámka, se kterým jsme si jen tak muzicírovali. Tenkrát pro nás byly největšími vzory kapely Beatles a Olympic. Jednou hrál na klavír on, já jsem bubnoval a pak jsme se vyměnili. Bicí mě začaly bavit, tak jsem se na ně učil hrát nejdřív sám a v šestnácti jsem je začal studovat v hudební škole.“ 

Tomáš: „ Klavíru v dětství jsem také neutekl. A docela mě to i bavilo, ale nakonec jsem toho stejně nechal, protože jsem neměl vztah k hudební teorii. V současné době se muzice nevěnuji. Stále mě ale láká naučit se hrát na bicí a rád bych s tím v nejbližší době začal.“

* Petře, vaše hudební začátky tedy už známe. Přes ně jste se nakonec však dostal až na dráhu profesionálního muzikanta. Kde všude jste hrál?

„Asi ve všech možných prostějovských kapelách, které v té době fungovaly... (úsměv) V osmdesátých letech jsem se s dalším známým prostějovským muzikantem Pavlem Šubčíkem rozhodl přejít na profesionální dráhu. Hudba nás bavila, trávili jsme s ní veškerý volný čas. Nechtělo se nám živit tím, co jsme do té doby dělali. Já jsem byl energetikem a on dělal ve výpočetním středisku v Gale. Hráli jsme u nás i v zahraničí, projeli skoro celou Evropu a podívali se i do zámoří. To nám vydrželo do roku 1994.“

* Kdy vás napadlo začít sám pořádat kulturní akce?

„S Pavlem Šubčíkem jsme někdy v tom roce 1994 začali pořádat divadelní představení v Městském divadle. Jedna z prvních akcí byla například i Videostop Jana Rosáka. Také jsme si například založili vlastní program ´Z operety do operety´, kde účinkovali mladí studenti konzervatoře. To byly asi naše úplné začátky.“

* Tomáši, jak vy jste jako dítě vnímal aktivity svého otce?

„Tak táta byl skutečně vytížený. Například, jak vyprávěl, hned dva měsíce po mém narození odjel na půl roku hrát do Dominikánské republiky. Takže, když se vrátil, měl doma skoro chodící dítě. (smích) S aktivním hraním přestal, když mi byly asi tři nebo čtyři roky, potom se věnoval hlavně pořádání akcí. To se mi s postupem času zalíbilo a měl jsem chuť se do těchto aktivit také zapojit.“

* Co tedy stálo u vzniku organizačního týmu „Zlámal - Zlámal“?

Petr: „V roce 2008 nás s kytaristou kapely Quercus Standou Holinkou napadlo uspořádat vzpomínkový koncert na skupiny, co tady kdysi hrávaly. Tak vznikl program Rock memory of, který bude mít letos již deváté výročí. Tomáš tenkrát řekl, že mi s tím pomůže. Měl šestnáct let. Pečlivě se na to připravil a jeho úkolem bylo stát u vstupu, vybírat peníze a prodávat lístky. Předpokládali jsme, že to bude akce pro pár lidí, čekali jsme jich tak dvě stě padesát. To, co se tenkrát stalo, ale nepředpokládal nikdo. Nakonec dorazilo na pláž U Lázničků skoro tři tisíce lidí, fronta stála až k letnímu kinu. Měl jsem toho na starosti tolik, že jsem úplně zapomněl na to, že tam mám syna, který v tom zůstal úplně sám. Jenomže ten mě neskutečně překvapil. Naprosto bezkonkurenčně ovládl celou organizátorskou práci.“ (úsměv)

Tomáš: „ Tam to začalo a od té doby spolupracujeme téměř na všech akcích. Postupně jsme začali s koncerty od června do září, dnes už vlastně jedeme na celoroční provoz. Některé akce pořádám i sám.“

*Při této práci máte možnost se setkávat s mnoha slavnými osobnostmi. Která hvězda vás nejvíce překvapila?

Tomáš: „Bez přemýšlení řeknu Michal David. Jednání s ním je naprosto bezproblémové a působí jako klidný, spokojený a vyrovnaný člověk.“

Petr: „Souhlasím. Když jsem se s ním potkal poprvé v roce 2011, tak mi doslova vyrazil dech. Čekal jsem, že přijede hvězda. Ale když jsem s ním strávil dvě hodiny času, tak můžu říct, že je to bezkonkurenčně nejvstřícnější a nejpříjemnější člověk z prostředí velkého showbyznysu, se kterým jsem kdy jednal. Jestli je jeho pohled na život ovlivněn životní tragédií, kterou si zažil, nevím... Každopádně je to člověk, který když může, tak pomůže, ale rozhodně neublíží. Není to typ hvězdy, která má nos nahoru. Tenkrát dohrál koncert, jen se osprchoval, a zatímco se celá kapela bavila, tak on seděl půldruhou hodinu u stolečku a všem se ochotně podepisoval, s každým se fotil. Přesný opak je Jan Nedvěd. To je zase muzikant, který píše krásné písničky, ale jeho vystupování je úplně někde jinde. Nekomunikativní a nevstřícný...“

* Stalo se někdy, že byste se na pořádání nějakého koncertu neshodli?

Petr: „Nikdy bych nepořádal koncert Rytmuse, mám negativní vztah k takovému druhu hudební produkce.“

Tomáš: „Koncert tohoto rappera jsem uspořádal ve vlastní režii. Jednání s ním bylo také bez problémů, měl u mladého publika úspěch. Ale určitá míra arogance v jeho chování je. Je to asi spíš ale součást jeho image, ničeho se nebojí, staví na naprosté upřímnosti, což dnešní mladé lidi láká.“

* Petře, ve vašem společenském životě byla ještě jedna významná kapitola. Mám pravdu?

„Ano, byl jsem několik let ředitelem prostějovského hokejového klubu. Oslovil mě v roce 1997 Robert Kolář, bývalý senátor, jestli bych s ním nechtěl v Prostějově dělat hokej, abychom pozvedli úroveň klubu. Tak jsem do toho vstoupil. Podle ohlasů bylo toto období velmi úspěšné.

* Jaký jsi měl do té doby vztah k tomuto sportu?

 „Hokej je o souhře celého týmu. Vždy fungoval jako taková droga. To je vidět i dnes, když začne mistrovství světa. Prostějovský hokej jsem jako fanoušek sledoval dlouho předtím a díky této zkušenosti získal obrovské množství možností a kontaktů. Člověk nemusí být hokejista, aby mohl vést klub, stačí být dobrým manažerem a obklopit se lidmi, kteří vědí, co dělají. Já jsem si do týmu vybral Kamila Přecechtěla, který je shodou okolností dnes také u prostějovských hokejistů a byl jsem přesvědčen, že na tom místě něco dokáže. On si vybral hráče a mým úkolem bylo je přivést. Fungovalo to výborně do té doby, než do toho vstoupila politika...“

* Když jsme u politiky, i v tomto směru se shodnete?

Petr: „ V tomto tématu se zásadně rozcházíme. Já jsem starší a pragmatik, kdežto můj syn je ještě idealista, věří v dobro. Já politikům nevěřím. Nikdo z nich nemluví pravdu a potřebují lidi jen k tomu, aby si zajistili na čtyři roky krásný bezproblémový příjem.“

Tomáš: „Já jsem začal politiku vnímat kolem roku 2010, kdy se začala měnit na celostátní úrovni. Postupně jsem se zkusil zapojit v místní organizaci nově vzniklého hnutí ANO 2011 a kandidoval v místním zastupitelstvu.“

* Tomáši, jaký je váš názor na politickou situaci dnes?

„Zdá se mi příliš roztříštěná, což na voliče nedělá dobrý dojem. Mám pocit, že od voleb se dost změnily také ideály samotného hnutí ANO 2011. Došlo k určitému rozdělení na tábory uvnitř strany a k následnému rozvratu. Mnoho členů potom základnu opustilo. Celá chyba asi byla v komunikaci. Teď se to pokouší nějak dát dohromady a napravit to. Já jsem to nevzdal, stále věřím, že to hnutí má nějaké šance, a stranu jsem neopustil.“

* Petře, zpět k vám. V období, kdy se vám dařilo a měli jste spoustu plánů, vám osud připravil pořádnou lekci. Do vašeho života vstoupila velká zdravotní komplikace. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Petr: „V listopadu 2013 jsem na návštěvě u dcery v Americe dostal žlučníkovou koliku. Dcera byla velmi vyděšená a nikdo nevěděl, co se to se mnou děje. To byl začátek. Posléze mě poslali na speciální gastro-vyšetření. Vytahovali mi ze žlučovodu přes žaludek kamínek hadicí a někde na zpáteční cestě došlo k poškození slinivky a zavedení infekce do slinivky, která se mi během několika hodin mnohonásobně zvětšila. Dostal jsem příšerné bolesti, ztratil vědomí... Vzbudil jsem se na ARO za dvanáct dní a vůbec nevěděl, kde jsem. Následně jsem prodělal ještě mnoho operací.“

* Jaká byla ta dlouhá doba strávená v nemocnici?

Petr: „Děsná. Mám z toho hrozné pocity. Nejhorší byl umělý spánek, ve kterém mě stále udržovali. Zdály se mi živé sny, vůbec jsem nevěděl, co je pravda a co ne. Byl jsem každou chvíli na operačním sále, jak když někdo chodí každé ráno pro rohlíky. V té chvíli jsem si uvědomil, že mi nic nepomůže a je jedno, jestli mám v kapse od pyžama korunu, nebo milion... Byl jsem odkázaný na péči personálu. Od té doby si také jinak vážím zdravotních sester a sanitářů. Tohle by si měl prožít každý, kdo rozhoduje, jaké peníze budou brát. Já k životu nepotřebuji manažery, kteří berou statisícové a milionové odměny, ani drahé politiky. V takové chvíli jsou nejdůležitější lidi, kteří jsou pro nás všechny tím největším přínosem a kteří nemají svou práci ohodnocenou tak, jak se sluší. Sanitáři a sestry pro mě udělali maximum, za což jsem jim neskutečně vděčný. Strávil jsem v nemocnici několik měsíců. Potom ještě následovalo mnoho dalších operací, játra, žlučník, břicho se mi roztrhlo, v lednu mi dělali plastiku, do břicha mi dávali silikonovou síťku. Komplikace mám dodnes.“

* V té době bylo v plánu pořádání několika koncertů. Jak jste to všechno zvládli?

Tomáš: „Navalilo se to všechno zároveň... Bylo to zrovna období, kdy se mi blížil konec druhého studia, státnice, zkoušky. Celá organizace plánovaných akcí zůstala na mně. Navíc začaly komplikace s koncertem Ivety Bartošové, která vystoupení nejdříve odsunula kvůli operaci zubů, ale všichni už tak nějak tušili, že je zle. Po čtrnácti dnech jsme se dozvěděli o její sebevraždě, což obnášelo další komplikace s rušením koncertu. Následně přišel koncert Michala Davida s propagací po celém Olomouckém i Jihomoravském kraji.“

Petr: „Navíc za mnou Tomáš musel docházet do nemocnice kvůli každé platbě, kterou jsem složitě podepisoval, protože jsem nemohl ani udržet tužku. Věrohodnost podpisů se proto musela ještě ověřovat v bance. Můj syn to však všechno skvěle zvládl.“

* Jak jste celou situaci vnímal, Tomáši?

„Bylo to pro mě vyčerpávající, měl jsem ze stresu oslabenou imunitu a opakovaně se mi vracely angíny. Nakonec se ale všechno zvládlo. O tátu jsem se ale pochopitelně strašně bál. Byl to šok. Nebyl totiž nikdy nemocný, žádná chřipka, angína. V nemocnici nás doktoři připravovali na nejhorší, tátovi dávali jen patnáctiprocentní šanci. Po asi dvou měsících se to začalo naštěstí zlepšovat. Navštěvoval jsem ho jednou až dvakrát týdně, což on ani neví, protože byl v umělém spánku. Všichni jsme ale věřili, že to zvládne, a nakonec to naštěstí dobře dopadlo.“

* Petře, jak zásadně se změnil po této zkušenosti váš pohled na život?

Petr: „ Všímám si daleko víc věcí, kterých jsem si nikdy nevšímal a bral je jako samozřejmost. Dívám se na svět úplně jinak. Teď chci svůj život prožít podle svých představ.  Jsem moc rád, že kdyby se mi cokoliv stalo, tak mám ve svém synovi pokračovatele. Vím, že to je člověk, na kterého se můžu vždycky stoprocentně spolehnout. Nikdy jsem ho nemusel kontrolovat. Až tou nemocí jsem si uvědomil, co v něm vlastně mám. Na závěr bych rád ještě dodal, že jsem hrdý na všechny svoje děti, které mě nikdy nenechaly ve štychu, a všichni dokázali ve svém životě, co jen bylo možné. Můžu na ně být pyšný.“