„DO PROSTĚJOVA PŘIJEDU VŽDY RÁD“ říká legendární Ivan Lendl

Osminásobný grandslamový šampion Ivan Lendl byl čestným ambasadorem tenisového turnaje UniCredit Czech Open a v závěru uplynulého týdne tak strávil v Prostějově řadu příjemných chvil. Prohlédl si trénink mladých prostějovských tenistů, ve Slavkově u Brna si zahrál oblíbený golf a především ještě více ozdobil největší podnik „bílého sportu“ na území České republiky. Jak sám přiznal, na Hanou se těšil, rád si našel prostor na setkání s dlouholetými i novými přáteli. A nezastíral, že nabídku přijal na základě kamarádství s Miroslavem Černoškem, majitelem spolupořádající společnosti TK PLUS. „Jednání bylo vážně hodně rychlé, stačil jeden e-mail. Konkrétní věci jsme doladili během schůzky a domluvili se za několik minut. Do Prostějova jezdím opravdu hodně rád,“ potvrdil v přímém rozhovoru nejlepší český tenista historie. „Pro nás je to velká prestiž, že se Ivan jako nejlepší hráč československé tenisové historie a osminásobný grandslamový šampion ujal role ambasadora prostějovského challengeru,“ mnul si ruce Miroslav Černošek, spolumajitel marketingové společnosti TK PLUS.

* Opravdu byl průběh jednání o záštitě nad turnajem tak snadný?

„Místní turnaj je výborný, prostředí areálu i celého okolí krásné a znám tady hodně lidí. A povinnosti týkající se ambasadorství nejsou vůbec nepříjemné. Nebyl tak jediný důvod nad nabídkou nějak váhat nebo ji dokonce odmítnout.“ (úsměv)

* Třeba to neumíte...

„S tím není problém. Různé nabídky chodí neustále. Některé se ke mně ani nedostanou, protože je odmítne už můj manažer. Pokud si myslí, že nemají žádný význam, vyřídí to rychle sám.“

* A co nabídky na trénování. Ty odmítá také rovnou manažer?

„V případě koučování stále platí, že o každé nabídce bych přemýšlel. Osobně mám představu, co se musí sejít, abych nějakou přijal. Je to otázka bydliště, množství času. Pochopitelně počítám s tím, že hráč by měl ty nejvyšší ambice. Je jasné, že třeba bydliště v jižní Americe by byl větší problém, než na jižní Floridě. Takových věcí, které by do sebe musely zapadnout, je víc. Ale uznávám, že kdyby taková situace nastala, lákalo by mě ještě trénování zkusit.“

* Nastala někdy v poslední době situace, že jste reálně uvažoval o tom, že některou z nabídek přijmete?

„Pořád se něco děje. Nabídky přicházejí, ale pokud se nedohodneme, nemá smysl o nich hovořit. O takových věcech se nerad bavím, není to důležité. A myslím si, že je to jeden z důvodů, proč je dostávám. Ví se, že s těmito informacemi nechodím na veřejnost a nechávám si je pro sebe.“

* Bez tréninku ovšem úplně nejste. Dohlížíte na vývoj tenisových talentů v americké tenisové asociaci USTA. Jak je to náročná práce?

„Nesmírně a je jí hodně. Kluky připravujeme na zápasy, trénujeme, objíždíme turnaje, pak se jejich hra hodnotí. Zabere to poměrně dost času.“

* Jak v praxi vaše práce s těmi mladíky vypadá? Hrajete i s nimi?

„Ne. Jen výjimečně, když za kolegy zaskakuji, nebo když potřebujeme hrát dva na jednoho. Především dohlížím, připravuji tréninkové plány a podobně. V té souvislosti musím říct, že vše se snažím dělat s citem. Nedávno jsme tvrdě trénovali, a když jsem viděl, že kluci jsou po třech dnech až příliš utahaní, další den jsem jim dal volno, ač původně měli makat dál. A oni pak vydrželi znovu dva dny v plném zápřahu. V opačném případě by asi několik dnů tahali nohy za sebou a to by bylo k ničemu.“

* Projeví se vaše úsilí tím, že se některý z vašich svěřenců dostane do absolutní světové špičky?

„To nejde přesně odhadnout a navíc bych na tohle nerad odpovídal. Nemá smysl takovým způsobem mladé kluky dostávat pod tlak. Řeknu to jinak. Jsem u hráčů do šestnácti let a podobná skupinka existuje také v kategorii do osmnácti let. A kluci z této skupiny vyhráli tři z posledních juniorek na grandslamech. To rozhodně není náhoda, je to ale výsledek desetileté práce. Když chcete někoho vychovat, potřebujete čas.“

* Mezi vašimi svěřenci je i syn dalšího bývalého skvělého českého tenisty Petra Kordy Sebastian. Jak se vám jeví?

„Ponechám to bez komentáře. Ani na něj nechci vytvářet tlak.“ (úsměv)

* V České republice často do vývoje sportovců hovoří rodiče. Je to ve Spojených státech podobné?

„Rodiče existují všude... A stejně tak jejich vliv na děti. Je velký. Někdy je to dobře, jindy zle. Zastávám ale názor, že se na mladé sportovce nemá tlačit. Nemůžou hrát zápasy pod nějakým náporem s tím, že neví, co bude doma, když neuspějí. Je nesmírně důležité, aby naopak ze všech stran cítili podporu a měli pocit, že jsou všichni na jeho straně. Současně však musí cítit, že si to na hřišti musí vybojovat sami. Skloubit tyto dvě věci není úplně jednoduché. Je to ale ideální varianta.“

* Nesmírně důležitý je také přechod z dorosteneckého do mužského tenisu. Souhlasíte s tím, že turnaje jako UniCredit Czech Open pomáhají tento posun usnadnit?

„Tuzemské turnaje znamenají pro domácí tenisty pochopitelně výhodu. To platí obecně ve všech zemích. Pořadatelé mají k dispozici divoké karty a rozdávají je především místním nadějím, které můžou získat body a v žebříčku se posunou. U nás máme k dispozici dvě karty každý týden. Když jsme je začali využívat, uhrál jeden kluk finále a posunul se na žebříčku z pozice dvou tisíc na dvanáct set. A to je obrovský skok. Ještě to udělá jednou, bude osmistý a může začít hrát kvalifikace na větších turnajích. Platí to také v Česku. V Prostějově hraje třeba Jirka Veselý nebo Adam Pavlásek. A jak začínali. S pomocí divokých karet na domácích turnajích.“ (úsměv)

* Dvě karty týdně? To musí být hráči stále na turnajích?

„Nejdříve jsme je odmítali, protože se nedal očekávat nějaký dobrý výsledek. Když se kluci zvedli, začali jsme karty využívat a to i formou odměny. Vzájemně spolu o ně soupeří, i to je posunuje nahoru.“

* Co říkáte tomu, že někteří hráči upřednostňují jiné turnaje před olympiádou v Riu de Janeiru?

„Program tenistů je náročný... Turnajů je hodně, momentálně Wimbledon, někteří hrají Davis Cup, před olympiádou Toronto a po Riu Cincinnati. Z tohoto pohledu tomu rozumím. Ale tenis se vrátil na olympiádu v roce 1988, kdy vyhrál Miloš Mečíř a turnaj má svoji váhu. Na druhou stranu se hraje v uvozovkách pouze o medaile. Veřejnost si pamatuje medailisty a nikoho ostatního. Tenisté, kteří nemají reálnou možnost o ně hrát, dávají přednost jinému programu. I to chápu.“

* Co říkáte na Berdychův rozchod s koučem Valverdem? Překvapilo vás to?

„Překvapilo... Oba znám, považuji je za své přátele. Bude proto lepší, když se odpovědi na tuto otázku vyvaruji.“

* A jaký je váš názor na šance Tomáše Berdycha na zisk vysněného grandslamového titulu?

„Je třeba si uvědomit, že Tomáš hraje v nesmírně těžké době. Většinu titulů si rozebrali Federer, Nadal a Djokovič. Jen v několika případech se dočkal někdo jiný, z toho dvakrát Andy Murray a Stan Wawrinka. Příležitosti přicházejí pouze ojediněle. O to je to pro Tomáše složitější.“

* Může se mu tedy jeho sen vůbec splnit?

„Šance existuje vždycky. Chce to, aby se všechno sešlo. Zdraví, podmínky na kurtu, forma. Pak už musí být člověk připravený šanci využít. Některým se to podařilo.“

* Existují názory, že Berdych je nejlepší tenista mezi hráči, kteří grandslam doposud nevyhráli. Souhlasíte?

„O tom jsem nepřemýšlel... Neumím tak najednou seriozně odpovědět. Musel bych si na to sednout. Ale Tomáš by rozhodně v takovém žebříčku patřil mezi favority. Třeba však z něj vypadne, protože na grandslam dosáhne, moc bych mu to přál.“ (úsměv)

* Jste znám i jako vášnivý hokejový fanoušek. Co jste říkal českému týmu na světovém šampionátu?

„Bylo mi jich strašně líto... Z toho, co jsem četl na internetu, o tom jak táhnou za jeden provaz, a z těch pár zápasů, co jsem viděl, jsem měl dobrý pocit. Bohužel v tom čtvrtfinále s Amerikou nebylo úplně všechno v pořádku. Neznám přesně pravidla, ale přece jen tam toho dost nesedělo. Spousta lidí mi říkala, že ti kluci hráli nejlepší hokej za poslední léta a já s tím musím souhlasit. Když však vypadnete ve čtvrtfinále, je to vždy hořké.“

* V zámoří vrcholí finále Stanley Cupu. Komu přejete?

„Není tam ani jeden z mých týmů, ale jelikož můj dobrý kamarád fandí San Jose, tak já přeju Pittsburghu!“ (smích)