- 8. červen 2016
- 799x
Říká se, že zdraví je to nejdůležitější. Rodiče malého Davídka ze Ptení by tuto větu podepsali snad i vlastní krví a za alespoň částečně lepší stav svého dvouletého synka by určitě dali cokoliv. Přestože jim osud nepřál, nežehrají a snaží se celému neštěstí postavit čelem. Martin Vítek se Zdeňkou Staňkovou svému potomkovi bez ustání statečně poskytují čtyřiadvacetihodinovou lásku, pečlivou starost i zodpovědný přístup. Zdravotně indisponovaný chlapeček má totiž start do života, jaký by si nepochybně nikdo nepřál. Proto není divu, že v pořadí již čtvrté rodinné interview v rámci našeho projektu „MILUJEME VEČERNÍK“, vznikalo v atmosféře, která by chytla za srdce i „ledového muže“ z Aljašky. Vězte, že ani o emoce nouze nebyla... Jsme rádi, že právě takovým lidem můžeme pomáhat, přidejte se k nám!
* Jaká je u nemocného Davídka aktuální situace? A co vás čeká v nejbližší době?
Martin Vítek: „Davídek má šestadvacet měsíců a díky své nemoci je na úrovni dvouměsíčního dítěte. Máme nyní schválené lázně, které mají volno bohužel až za půl roku. Takže musíme čekat.“
Zdeňka Staňková: „Teď jsme naštěstí s jarním počasím zdraví, nejhorší jsou pro nás zimní a podzimní měsíce. Momentálně jezdíme na hipoterapii do Mostkovic a čekáme, jestli se neuvolní pobyt v léčebně.“
* Když se vrátíme na začátek, popište čtenářům, co se vůbec přihodilo?
Z. S.: „S mým přítelem jsme očekávali syna s velkou radostí. Všechno probíhalo v pořádku, dítě bylo až do posledního okamžiku zcela zdravé. Pak přišly neduhy, se kterými jsme jeli do nemocnice, a následně se hořkým osudem změnil život nám všem... Hlavně vzal nejcennější a nevratné zdraví našemu dítěti. (zalesknou se jí oči) K tomuto se v současnosti nemohu a ani nechci dále vyjadřovat...“
M. V.: „Davídek byl po porodu úplně modrý a nedýchal. Okamžitě byl odvezen do Fakultní nemocnice Olomouc, kde mu zachránili život. Čtrnáct dní byl napojen na plícní ventilaci. V průběhu dvou týdnů přicházely samé další komplikace týkající se jeho stavu a zároveň i diagnózy jako zápal plic, zánětlivá ložiska v játrech, krvácení do nadledvin, poškozený mozek...“
Z. S.: „´Paní Staňková, synův zdravotní stav je pořád velmi vážný a kritický. Prosíme vás, abyste počítali i s nejhorším...´ Tato slova nám zněla v uších každý den. Syna jsem viděla až po čtyřech dnech, kdy mi těsně po porodu zjistili otravu krve, takže jsem skončila na JIP. Bylo to šílené období...“
M. V.: „Davídek se pomalu začal zotavovat, ale přišel o všechny primitivní reflexy. Z deseti základních měl pouze jeden a to reflex ´mrkacích panenek´. Nejedl a nyní je krmen hadičkou do žaludku s názvem Peg. Přes práh domu jsme si jej donesli až po dvou měsících.“
* Jak jste všechno prožívali?
Oba: „Bylo to peklo, bezmoc a beznaděj... Nevíte, jestli přežije, nebo v jakém stavu zůstane, jak se starat o zdravé dítě, natož o takto vážně nemocné. Ale myslím, že všechno musí mít svůj čas, aby člověk vše přijal a se životní situací se sžil. Nikdy se ale s tím nesmíříte, nikdy nepřestanete litovat, ovšem naučíte se s tím žít. Ono vám také vlastně nic jiného nezbude...“ (smutně)
* Maminka prožívá všechno pochopitelně mnohem intenzivněji, byl vám partner velkou oporou?
Z. S.: „Určitě. Myslím, že podpora od partnera byl základ všeho, abych neskončila v blázinci. (povzdechne si) Za to mu patří velké díky!“
* Naopak na otce bývá v těchto těžkých životních chvílích velký tlak i z pohledu zodpovědnosti. Musí se vyrovnat nejen s danou situací, ale být právě i oporou ženě. Jak jste všechno zvládal?
M. V.: „Byly to pro mne opravdu nejtěžší chvíle v životě... Davídek na ´jipce´ v Olomouci, přítelkyně na JIP v Prostějově. Po slovech paní doktorky, abychom se připravili na nejhorší, se člověku všechno zhroutí. Nezbývalo nic jiného než věřit, že se vše zlepší. Když den jezdíte mezi dvěma nemocnicemi a pak do práce, tak je to skutečně nápor na psychiku. Nejdůležitější je si uvědomit, že to musíte za každou cenu ustát, protože jakmile se zhroutíte, nepomůžete Davídkovi a taky nebudete oporou přítelkyni, která na tom není taky nejlépe. V každém případě bych takovou situaci nepřál ani největšímu nepříteli...“
* Zkuste shrnout, co všechno jste museli v poslední době absolvovat...
Z. S.: „Davídek má těžkou formu epilepsie, která s sebou nese desítky záchvatů denně, na což zatím není nalezená kombinace léků, která by nápor eliminovala... Čím více záchvatů, tím více dál poškozují mozek a vedou k těžké mentální retardaci. S tímto onemocněním jsme byli v Thomayerově nemocnici na třítýdenní hospitalizaci, ale nijak to synovi nepomohlo. Stejně jako další procedury.“
* Dá se rozpoznat v jistém směru zlepšení, či nikoliv?
M. V.: „Když cvičíme doma, vidíme, že Davídek začíná zvedat malinko hlavičku, ty zmíněné lázně by malému hodně pomohly. Myslím, že je to malinké zlepšení. Pro nás totiž nic není automatické, u nás je vždycky všechno malý zázrak.“ (lehký úsměv)
* Cítíte oba s odstupem času nějakou křivdu?
Oba: „Křivdu...? Jestli berete zničený lidský život dítěte jako křivdu, tak ano. Ale to ať rozhodne někdo úplně jiný...“
* Jak na celou věc reagovali příbuzní či sousedé?
Z. S.: „Rodina byla v šoku, to co se odehrálo, se prostě stát nemělo!“
* Určitě se vám rapidně změnil život, v čem nejvíce?
Z. S.: „Život se změní úplně, to je fakt. Abych řekla pravdu, ani nevím v čem všem, člověk už si na všechno tak nějak zvykl, že už mu to ani nepřijde. Nemůžete prostě dělat to, co ostatní se svými dětmi, jako běhat po hřišti, jist co ostatní děti a spoustu dalších věcí. Ale jsou některé, které můžete! Já už nechci přemýšlet negativně, to vás nikam neposune, ba naopak, hledám na tom všem aspoň něco dobrého, což nás žene dál. Davídek je naše sluníčko a jsme tu jen a jen pro něj. Všechno ostatní musí a jde bokem!“
* Jak vůbec probíhá takový váš klasický den?
Z. S.: „Ráno vstaneme, dáme malému najíst, léky, oblečeme se a jdeme na procházku. Vrátíme se, cvičíme a jdeme spát. Odpoledne to samé. Mezitím Davídka nosíme nebo dáváme do židličky. Je už dost těžký, takže je to fyzicky dost náročné.“
* Co spánek, jsou noci klidnější nebo se takříkajíc nevyspíte?
Z. S.: „Spinká celou noc, přes den je to naopak o něco ´slabší´, ale v noci je jak medvídek. Dostává léky na zklidnění před spaním, protože záchvaty mu jinak nedovolí usnout.“
* Co vám přináší největší radost?
Z. S.: „Asi to, že je mu každý den ´dobře´, nic dalšího ho netrápí a že nejsme zase v nemocnici. Loni jsme tam byli, tuším, hospitalizovaní desetkrát včetně operací... (povzdechne si) Že prostě nepřichází nic, co by mu komplikovalo být veselý a usmívat se na nás.“
* V loňském roce jste obec oživili velkou charitativní akcí. Jakých se vám dostalo ohlasů?
Z. S.: „Bylo to super, nikdy jsme nic podobného nedělali. Akce se moc povedla, spousta lidí byla spokojená a díky tomu má Davídek svůj speciální kočár, na který byl výtěžek směřován. Ale nic z toho by se nekonalo bez pomoci ostatních, to je jasné. Právě jim patří velké díky!“
* Chystáte podobné akce i letos? A co vše může pro Davídka udělat veřejnost?
Z. S.: „Ano, letos se akce chystá na šestnáctého července do Ptení. Vše se uskuteční pod záštitou Milady Sokolové z Okrašlovacího spolku města Prostějova a výtěžek by měl být použit na rehabilitace a takzvaného ´kašlacího´ asistenta, který stojí v přepočtu sto osmnáct tisíc korun. Je bohužel plně hrazen rodiči. Zkoušíme se domluvit s lékaři a pojišťovnou, jestli by vzhledem k Davídkovým četným zápalům plic, který měl jen loni pětkrát, by jej uhradili alespoň částečně. Když se vrátím zpět k vaší otázce, tak bude slosování o ceny, tudíž kdyby někdo chtěl něčím, prakticky čímkoliv přispět, budeme moc rádi. Už pracujeme na pozvánkách, takže budou co nevidět.“ (úsměv)
* Cítíte vůbec podporu veřejnosti? A jak ji vnímáte?
M. V.: „Určitě. Lidi jsou moc hodní. Davídek občas dostane nějaký dárek, který potěší nejen jeho, ale dodává síly také manželce. Na sociálních sítích má syn svoji skupinku, kde sdílíme jeho pokroky a dáváme lidem vědět, jak se mu daří. Okolí nabízí pomocnou ruku i na veřejných akcích, jsme jim oba za to opravdu vděční.“
* Setkali jste se s nějakými negativnými projevy či apatičností?
M. V.: „Nechci ani pomýšlet, jestli se někdo projevuje negativně vůči synovým problémům, ale myslím, že ne.“
* A na rovinu, najdou se i lidé, kteří vám ve vašem snažení házejí klacky pod nohy?
M. V.: „Doufám, že snad ne!“
* Jak probíhá sběr víček?
Z. S.: „Víčka se sbírají od všech PET lahví a aviváží, které mají na sobě zespodu recyklační trojúhelník. My je pak protřídíme a firma si pro ně přijede. Za každé kilo víček dostane syn sedm korun. Sběrné místo je u vás v redakci, za které jsme nesmírně vděční. Poděkování patří také všem Prostějovanům i lidem z jeho okolí. Za loňský rok se podařilo nasbírat přes pět tun!“
* Jak vnímáte podporu či pomoc státu v případě těžce nemocných dětí. Je podle vás dostatečná?
M. V.: „Stát podporuje desítky nesmyslných programů a institucí, ale pomoci s integrací nemocných dětí a nejen jich, ale i dospělých, která by měla všem dát naději do normálního nebo aspoň trochu důstojného života, to je trochu mimo chápání státníků i úředníků. Lázně jsou absolutně plné, léčebny také. Takovýchto dětí, jako je Davídek, jsou tisíce a všechny potřebují pomoc, všechny! Bohužel se jim dostává příjemných kroků pomálu...“
* Drtivá většina „normálních“ rodičů dokumentuje první krůček, slovo svého dítěte. Jak jste na tom vy, co považujete za nejvýznamnější milníky dosavadního Davídkova života?
Z. S.: „Asi to, že je neskutečně statečný a bojovný. Víc k tomu nemám nejspíš co říct...“
* Mnozí rodiče se svými ratolestmi vyrážejí na společné výlety, túry a další akce. Jaký program míváte ve volném čase vy?
M. V.: „My se bohužel nemůžeme účastnit akcí, které doprovázejí příliš velký hluk, světelné efekty a spousta dětí. Davídek není očkovaný a je to pro něj moc velké riziko. Ale vyjedeme si sami na procházku k vodě či jen tak do přírody. To zase jo.“ (úsměv)
* Co byste poradili rodičům, kteří se ocitnou v podobné situaci?
Z. S.: „Já bych si z celého srdce přála, aby se nikdy nikdo nedostal do stejné nebo podobné situace. A když už se tak nedej bůh, stane, musíte mít někoho k sobě, kdo při vás bude stát. Partner, rodina, přátelé, kdo vás podpoří a řekne, neboj, společně to zvládneme.“
M. V.: „Důležitý je také čas na to se vším se srovnat a přijmout věci tak, jak jsou, i když člověk má představu jinou...
Z. S.: „Chtěla bych vzkázat všem maminkám a tatínkům, važte si zdraví svých dětí každý den, každou hodinu, každou minutu a věnujte svým dětem co nejvíce svého času. My si to uvědomujeme a vážíme den co den...“
Další chyba na Vápenici.