Profesionálové každým coulem. Otec Jiří Andrýsek se synem Lukášem patří už dlouhá léta ke společenským osobnostem nejen na Prostějovsku. Oba jsou známí fotografové, navíc aktivní i v dalších směrech včetně otázky budoucnosti našeho města. Hlava rodiny je navíc úspěšným kurátorem výstav a dnes už také společně se svým potomkem předává zkušenosti mladým adeptům výtvarné fotografie. A jak oba v obsáhlém rozhovoru třetího dílu našeho májového seriálu přesvědčili, na svět se dívají úplně jinýma očima než běžní smrtelníci. Ovšem pozor, není fotka jako fotka... „Nejraději máme snímky starého Agrostroje nebo z noční Paříže,“ vzpomínají na svá díla Jiří a Lukáš Andrýskovi.

* V mládí se často každý rozhoduje, jestli bude kosmonautem, hasičem, učitelem a podobně. Jak vy jste se dostali k tomuto povolání?

Jiří: „Mým strejdou byl Jaroslav Grulich, což byl prostějovský komunální a reportážní fotograf. Už když mi bylo šest nebo sedm let, dostal jsem se poprvé do styku s vývojkou a ustalovačem. Spolu s bratrancem jsme chodili do jeho firmy v Netušilově ulici a pomáhali mu leštit i prát fotky, počítat je a dávat na hromádky. Postupem času jsme se naučili fotografie i vyvolávat, to už jsem chodil asi do osmé třídy. Pravdou ale je, že v dětských letech mě ani tak nelákalo fotografování, to pravé, po čem jsem toužil, byl film! Na střední škole jsem potom se spolužáky pár filmů natočil, po studiích se ale naše tvůrčí skupinka rozprchla a mě nakonec zbyla ta fotografie.“

Lukáš: „Já jsem to měl mnohem jednodušší, protože jsem všechno viděl odmala u táty. Paradoxní je ovšem to, že co mě dostalo k fotografování, dneska už vlastně neexistuje. (úsměv) Největší dojem na mě totiž udělala ona samotná výroba fotky. Je to nepopsatelný pocit, když vložíte čistý papír do vývojky a pomalu se na něm začíná zjevovat nějaký obraz, který tam předtím nebyl. Toto byl v mém dětství, když jsem chodil tátovi pomáhat do jeho černé komory v Hradební ulici, ten startovací motiv pro mé budoucí povolání.“ 

* Takže se dá lidově říci, že jste prostě přičichli k ustalovači a chytilo vás to navěky...

Jiří: „Kdyby jenom přičichli... Kvalita ustalovače se vždycky zkoušela na jazyku!“

Lukáš: „Tak já jsem rozhodně ustalovač nikdy nechutnal!“ (smích)

* V životě se občas stává, že otec odrazuje svého syna od povolání, které sám vykonává. Jak to bylo u vás?

Jiří: „Byl jsem tak trochu, a doposud možná ještě jsem, naivní... V době, kdy se Lukáš rozhodoval, co bude v životě dělat, se v této republice měnil režim. A já si myslel, že bychom se společně mohli věnovat nejen samotnému fotografování, ale že by nás to také mohlo živit. Tudíž jsem byl velice pyšný na to, že Lukáš velmi úspěšně udělal přijímačky na Střední školu uměleckých řemesel v Brně. Ze tří stovek uchazečů vybrali jen osm a syn byl jedním z nich. Takže já jsem ho v žádném případě od fotografie neodrazoval, ba naopak. Věřil jsem, že budeme fungovat jako rodinná firma.“ (úsměv)

Lukáš: „Je to tak, táta mě k ničemu nepřemlouval ani mě neodrazoval. Když jsem začínal studovat, otec již v oboru fotografie začínal podnikat. Tak nějak automaticky jsem byl už rozhodnutý, že se k němu po studiích rád připojím.“

* Pánové, je dneska profese fotografa k uživení?

Jiří: „Ano, ještě pořád. A to zejména zásluhou digitalizace. Musíme ale k tomu všemu mít i další aktivity, hlavně tedy komerční, čili reklamní. Je ale pravda, že od dob, kdy se z fotografie stala pro všechny taková nevázaná živnost, je i v Prostějově obrovská konkurence.“

Lukáš: „Uživit se fotografováním rozhodně dá. Je zde ovšem ono pověstné ´ale´... Když jsem začínal já, každý si mohl ještě vybrat obor fotografie. Někdo byl dobrý v architektuře, tak se specializoval právě na tento obor, který jej nádherně uživil. To samé bylo například u portrétových fotografií. Dnes je to jinak, teď abyste se uživili, musíte fotit každou zakázku a ne každá je zábavná.“ (pousměje se)

* Jak jste oba přijali na konci devadesátých let minulého století přechod z klasického fotografování na digitál?

Jiří: „Řekl bych, že jsme do této změny přímo vpluli. Když nastoupil digitální proces, Lukáš měl těsně po škole a měl velmi blízko k počítačům i zpracování fotografií novými technikami. Takže pro něho to až tak velká změna nebyla. A já jsem do toho byl prostě vtažen. Okamžitě jsme se tedy této změně přizpůsobili a jako firma jsme v Prostějově měli první centrum digitální fotografie. Šli jsme prostě s dobou.“

Lukáš: „Já jsem si opravdu zvykl velice rychle. Pamatuji si na náš první digitální foťáček, což byla vlastně taková malá krabička od Olympusu. Nafotili jsme s ním jednu významnou zakázku pro zásilkovou službu. Na druhou stranu je ale kouzlo klasické fotky naprosto nezaměnitelné. Dodnes se setkávám se spolužáky, kteří stále fotí klasicky, vyrábí i černobílé snímky a prodávají je za celkem slušné peníze. A lidi se po nich můžou utlouct, protože jde o originál. V těchto případech prostě nejde lidem prodat celý soubor se stovkou snímků z digitálu. Pravda je, že klasická fotka má mnohem a mnohem blíže k malbě i obrazům, prostě k výtvarnu.“

* Přiznejte se, fotili jste i akty a zabrousili tak i do tohoto uměleckého žánru?

Jiří: „Předně bych rád definoval, co je to vlastně akt. Většinou na veřejnosti převládá názor, že jde o fotografování ryze nahého člověka. Akt jako disciplína je ale hlavně anonymní ztvárnění těla. Přitom nejde vůbec o fotografovanou osobu, jako o představu autora, jak danou osobu zasvítí a vymyslí. Co se týká vaší přímé otázky, tak já jsem nafotil pár aktů ještě za dob studií, tím si prošel každý. Focení aktů mě ale v další kariéře moc nepřitahovalo, takže jsem tuto uměleckou disciplínu nijak aktivně nevyhledával.“ (úsměv)

Lukáš: „Já jsem akty fotil mockrát. Tu a tam i pány, ale to byla vždy legrace, většinou se jednalo o překvapení pro jejich manželky. U této disciplíny je zajímavé to, že jako fotograf se nemůžete dívat na ženu jako běžný chlap. Od toho se musíte oprostit. Jako fotograf se na ženu musíte dívat trošku jako na věc. A to proboha nechci dámy nijak urazit! Při focení je třeba na nich hledat hezké křivky, stíny, zaoblení. Je u toho vyloučeno jakékoliv sexuální napětí. Mnohem raději než akty ale fotím takzvané glamour snímky, což jsou vlastně poloakty. Při nich hledáte spíše jen náznaky krásy a erotiky. V těchto případech hodně pracujete s fantazií diváka.“

* Na jakou svoji fotografii jste nejvíce pyšní?

Jiří: „V tomto ohledu mám jasno. Bohužel už trochu upadl v zapomnění můj velký soubor fotografií starého Agrostroje, který jsem nafotil v osmdesátých letech. Snímky byly vysoce hodnoceny i profesorem Štreitem, který shodou okolností uváděl i moji výstavu. Tyto fotografie se nakonec staly i podnětem k tomu, že jsem obdržel Cenu Olomouckého kraje za přínos v kultuře. Tento můj soubor snímků z Agrostroje má zhruba osm tisíc negativů, jde prostě o život ve fabrice zdokumentovaný se vším všudy. Neměl jsem ale bohužel sílu s těmito jedinečnými fotografiemi prorazit více do světa, výstavy se konaly ´jen´ v Prostějově, Olomouci nebo Čáslavi.“

Lukáš: „Speciální fotka? Bylo jich hodně a není žádná! Víte, v jednotlivých obdobích života se vám něco líbí, něco děláte rád. Byl jsem pyšný na výstavu fotografií, kterou jsme s kamarádem uspořádali hned po škole. Jednalo se o snímky Paříže, kam jsme odjeli jako za odměnu za úspěšné složení maturitní zkoušky. Když se ale na ty fotky dívám dnes, tak se mi už nelíbí. Postupem času vznikaly další tisíce a tisíce fotografií, ale že bych v tuto chvíli vysypal z rukávu, která je pro mě nejlepší, tak to asi ne. Ale upřímně říkám, že jsem velice pyšný na fotografie našich žáků, které táta a já učíme a předáváme jim své zkušenosti.“

* Co na vaše povolání říkají vaše manželky? Vždyť jde o časově hodně náročnou záležitost, nenadávají vám?

Jiří: „To byste se měl zeptat mé ženy! Je pravda, že manželky nás oba přes týden moc nevidí, ale během víkendu se jim to snažíme vynahradit. Má paní si zvykla, aspoň tedy myslím. Ale rozvedený nejsem, tak snad to tak opravdu je.“ (úsměv)

Lukáš: „S časem je vždycky problém, nejde jenom o to něco vyfotit, ale pak ještě snímek upravit, přičemž nároky klientů jsou rok od roku větší. Ale jinak moje žena to všechno nese dobře. My dva jsme se seznámili v době, kdy už jsem naplno fotil, takže dobře věděla, do čeho jde. A dokonce se srovnala i s tím, že tu a tam mi tedy po ateliéru běhají polonahé ženy...“ (smích)

* Máte před sebou ještě nějaký cíl, který zatím nemáte splněný?

Jiří: „Mně bylo letos pětašedesát, takže já bych v těchto letech byl už jen rád, kdybych svoje zkušenosti mohl předávat dál těm mladým. Něco jsem za svoji kariéru nabyl, což jsem předal synovi a vlastně firmě. Ale o to samé se snažím směrem k žákům na střední škole. A dělá mi velké potěšení, když vidím, že moje slova a poučky padají na úrodnou půdu. Takže toto je můj cíl, co jsem se naučil, tak posílat dál.“

Lukáš: „Jsem na tom úplně stejně! Já navíc vedu i kurzy pro začínající i pokročilejší fotografy v projektu www.UmimFotit.cz. A můj sen? Znovu si poskládat černou komoru, nakoupit ustalovač a vyrábět klasické fotky!“