"V ZASTUPITELSTVU MUSÍTE SPOLUPRACOVAT STEJNĚ JAKO NA LODI“

Závody dračích lodí, práce v zastupitelstvu města či obce, ale i normální rodinný život mají mnoho společného. Chcete-li v nich uspět, bez týmové spolupráce se neobejdete. Každý, kdo se do něčeho z toho pustí, by měl být schopen odhadnout možnosti a potřeby lidí, s nimiž se společně ocitl na jedné palubě, případně své vlastní síly a touhy podřídit společnému cíli. Pokud totiž chtějí dračí loď, obec či rodina doplout co nejdále, je nezbytné, aby všichni členové „posádky“ byli schopni pádlovat nejen ze všech sil, ale také s ohledem na ostatní. A právě podobná sounáležitost byla hlavním tématem prvního z květnových dvojrozhovorů se členy jedné rodiny. Volba padla na pětapadesátiletého starostu Mostkovic Jaroslava Pešku a jeho devětadvacetiletou dceru Petru.

* Rodinný rozhovor o podobnostech života na závodní lodi a ve vedení obce začneme u dámy a na vodě. Petro, jak jste se vy sama vlastně dostala k dračím lodím?

 „Začalo to tím, že moji známí na nich už nějaký čas jezdili, já jsem je pozorovala ze břehu. Před asi čtyřmi roky jsem se však v novinách dočetla, že ve Vrahovicích hledají nové členy posádky. Takže se přihlásila a začala pádlovat tam. Pak jsem odešla a společně s kamarádkou jsme v Prostějově založily Najády. S nimi jsme zvítězily loni na přehradě. Mezitím jsem navíc začala působit v ženském týmu Wings Kojetín, který jezdí Český pohár. V jeho rámci se pravidelně utkává šest nejlepších ženských posádek z celé České republiky. Loni jsme mezi nimi skončily celkově třetí a dokonce se zúčastnily i mistrovství světa klubů.“

* Jaroslave, vaše dcera má tedy s dračími loděmi bohaté zkušenosti. Jak jste se k nim dostal vy coby starosta?

„U nás na plumlovské přehradě se dračí lodě pravidelně jezdily už v minulosti. Loni to však bylo poprvé, co byla nádrž napuštěná a já byl zároveň starostou. Jako k takovému ke mně doputovala výzva, zda bychom za obec také nedali dohromady loď a nechtěli se zúčastnit. Vzali jsme to!“ (úsměv)

* Na dračí lodi pluje dvaadvacet lidí, což je i na poměry ostatních kolektivních sportů opravdu hodně.  Jak se taková kupa dává dohromady?

Petra: „Bývá to často složité. Stačí, když se s někým potkám poprvé a po krátkém rozhovoru už ho verbuju, ať to zkusí také. (smích) I přesto jsme kolikrát na závody jely jenom v šestnácti a doufaly, že jako ženská posádka přímo na místě přetáhneme i nějaké holky ze smíšených posádek. Vesměs je to o neustálém hledání, protože se nám coby ženskému týmu stává, že některá z nás kvůli rodině nemůže, takže je třeba mít stále co nejširší síť kontaktů.“

Jaroslav: „Když jsem se dozvěděl, že se na přehradě pojedou dračí lodě, tak jsem se začal po Mostkovicích vyptávat, kdo by chtěl tohoto závodu aktivně zúčastnit. Odezva však byla poměrně vlažná. Ovšem pak se zde konala akce na hřišti. Lidé byli už trošku napití i uvolnění, a jakmile jsem začal řešit dračí lodě, tak se toho ostatní chytili a slíbili mi účast. Řekl jsem si paráda! Jenže když jsem ty lidi obcházel druhý den, tak s vystřízlivěním vyprchalo i jejich poměrné nadšení. Přesto všichni, co mi to slíbili, se nakonec zúčastnili a dokonce nás bylo i víc, než bylo třeba. Absolvovali jsme jeden trénink v Kojetíně, další na přehradě, načež nás nakonec překvapilo, s jakým úspěchem jsme to celé zvládli. Na kilometrové trati jsme dokonce dojeli třetí z jedenácti posádek! Sešla se skvělá parta a my se vyburcovali skutečně k životnímu výkonu.“  

Petra:  „Tátova náboru jsem ostatně využila i já. Jednu z žen, kterou sehnal, aby jela za Mostkovice, to chytlo natolik, že s námi teď trénuje za Najády.“ (úsměv)

* Jak často trénujete?

Petra: „S holkami v Kojetíně se scházíme pravidelně dvakrát týdně, jinak bychom v konkurenci lodí, co jezdí Český pohár, určitě neuspěly. Loni jsme přes léto navíc mívaly i třídenní soustředění. Navíc není od věci se udržovat v kondici i přes zimu, ač sezóna na vodě nám začíná v březnu. Loni jsme ji ale odstartovaly už v únoru. S Najádami, což jsou holky z Prostějova, pak trénujeme každý pátek.  To znamená, že třikrát týdně jsem teď v přípravě. Kromě toho s holkami z Kojetína už máme za sebou první závody, s Najádami pak letos premiérově změříme s ostatními síly asi někdy v polovině června. Během roku mě o víkendech pak čeká celkem asi čtrnáct závodů.“

Jaroslav: „No tak my, co jsme jeli za Mostkovice, teď netrénujeme vůbec. (úsměv) Přesto bych rád i letos dal dohromady posádku, abychom se alespoň jednou za rok svezli, obzvláště když se to koná u nás na přehradě. Ale úplně lehké to asi nebude. Bezprostředně po závodech byli všichni nadšení a říkali, že za rok půjdou zas. Jenže teď převažují reakce, že jim to stačilo a už to přenechají mladším. Ještě je ale všechny obejdu a uvidím. Jinak asi bude potřeba opět uspořádat nějakou tu kulturní akci na hřišti...“ (smích)     

* Dračí lodě jsou hodně o týmovém duchu, který se hodí i při pořádání nejrůznějších akcí v obci. Jak to v Mostkovicích funguje?

Jaroslav: „V tomto ohledu to zde úplně růžové není... Máme patnáct set obyvatel a nějaký vesnický týmový duch tady moc necítím. Dát dohromady jednu posádku o dvaadvaceti lidech nebylo vůbec snadné. Podobné je to i s pořádáním různých kulturních či společenských akcí. Když je děláme, tak už obvykle přesně vím, kdo na ně přijde. Jsou to totiž stále jedni a ti samí. Většina lidí u nás si ovšem žije vlastním životem a nemá příliš potřebu se družit se svými spoluobčany. Jiné to je snad jen při akcích, které pořádáme pro děti ve spolupráci se školou. Do nich se pak přirozeně zapojí i jejich rodiče.“ 

* Petro, vy sama se také nějak podílíte na akcích v Mostkovicích?

„Určitě. Je to dáno už jen tím, že jsem od posledních voleb rovněž členkou zastupitelstva. V roce 2000, kdy jsme se po nějakém čase přestěhovali zpět do Mostkovic, začal táta působit v místní jednotě Sokol. Když se tedy třeba pořádal ples, tak se do toho musela zapojit celá rodina... Poté k sokolskému plesu přibyl i obecní ples a další akce, až jsem se nakonec rozhodla zkusit to s taťkou i ve volbách. Také díky tomu, že jsem uspěla, mám nyní celkem slušné povědomí o tom, co se v Mostkovicích děje.“ 

* A co děláte konkrétně?

„Mimo jiné například fotím jednotlivé akce, které se u nás pořádají, a snímky pak zveřejňuji na Facebooku. Tam dávám i různé pozvánky. Myslím si, že právě sociální sítě jsou v současnosti nejlepší prostředek, jak nějakou akci dostat mezi lidi. Dále například pořádám společně se školou vítání občánků v naší obci a jsem členkou finančního výboru.“

* Jak byste tedy srovnala spolupráci v zastupitelstvu a na lodi?

„Myslím, že lodě i zastupitelstva by měla fungovat na stejných principech. Je jasné, že každý ať už v lodi, nebo na zastupitelstvu má trošku jiné priority. Nicméně převládnout by vždy měl společný cíl, kterému je třeba se podřídit. U lodí se to týká zejména soukromí a volného času, v zastupitelstvu se k tomu přidává i ochota ustoupit ze svých přání a představ. Ty často vyplývají z příslušnosti k různým spolkům, kterým by každý ze zastupitelů přirozeně rád pomohl. I když nejde vyhovět každému, všichni by ve finále měli spolupracovat stejně jako na lodi.“ (úsměv)

* Daří se to v Mostkovicích?

„Myslím, že ano. Sice na zastupitelstvu pokaždé někdo řekne svůj názor, ale není to nějak vyhrocené. Nemám pocit, že by se zastupitelé rozdělili na skupiny, které by mezi sebou bojovaly. Vždy se postupně dojde k nějakému kompromisu.“

* Dcera je v zastupitelstvu první čtyřleté funkční období. Vy už máte zkušenosti další. Jak to vidíte vy? 

Jaroslav: „Pokud bych srovnal předchozí a současné zastupitelstvo, tak je v tom poměrně dost velký rozdíl. Minulé bylo rozděleno na dva tábory, které měly svoji pravdu. Jednání, která by vedla ke kompromisu, bývala značně složitá. To se projevovalo třeba i při veřejných schůzích...“

* Došlo v tomto ohledu ke změně? 

 „V zastupitelstvu se po volbách vyměnili celkem čtyři lidé. Trojice, která se často stavěla do opozice, nakonec nedala dohromady kandidátku, což mě osobně překvapilo. Po volbách se i díky tomu vytvořil kolektiv, který se sice ne vždy na všem shodne a některé věci řeší dlouho, nakonec však dokáže táhnout za jeden provaz. Prostě si navzájem neděláme naschvály a před lidmi působíme jednotně.“

* Jak jste se vlastně do zastupitelstva dostal vy sám?

„Dva roky jsem coby náhradník fungoval jako řadový zastupitel. Po předposledních volbách se bývalý starosta do zastupitelstva vůbec nedostal. Tehdy se začalo řešit, kdo zaplní jeho místo. Z těch jedenácti zastupitelů se o tento post ucházeli hned čtyři. Já jsem však mezi ně nepatřil. Jenže nikdo z nich nebyl schopen dát dohromady většinu, takže obec zůstávala bez starosty a vypadalo to, že budeme mít ostudu. Proto za mnou začali zastupitelé i další lidé chodit, abych funkci vzal já. Sám jsem s tím rozhodně nepočítal, protože jsem se v té době celkem slušně živil podnikáním, zaměstnával jsem až šestnáct lidí. Proto mě museli i nějaký čas přemlouvat, ale nakonec jsem kývl. (úsměv) Abych si mezi lidmi neudělal ostudu, tak jsem podnikání musel omezit na minimum. Dnes toho nelituji, ačkoliv začátky na obci byly hodně tvrdé a časově nesmírně náročné...“  

* Ve své práci musíte dělat spoustu kompromisů. Nechtěl byste podobně jako na lodi mít buben, aby všichni ostatní obrazně řečeno pádlovali podle vás...?

(smích)  „Jasně že si kolikrát říkám, bude to tak a tak. Pokud mi však třeba osm z dalších deseti lidí řekne, že je to blbost, tak se vážně zamyslím nad tím, zda nemají pravdu oni. Jsem jenom člověk a můžu se mýlit. Když si třeba začnete ve všem realizovat své myšlenky na truc ostatním, pak uděláte určitě víc chyb, než když si je vyslechnete. A to nemluvím jen o zastupitelích, ale hlavně o lidech, které potkávám na ulici. Jejich názory se řídím ze všeho nejvíc. Než bych za každou cenu prosazoval svoje myšlenky, to bych tady radši vůbec nebyl.“ (úsměv)

* Jak se různé povahy, nálady i fyzické dispozice kloubí při pádlování na lodi?

Petra: „I zde to není jednoduché. Někdo může být nemocný nebo unavený, pak to ovlivní i ostatní. S tím se však potýká každá posádka. Samozřejmě že čím častěji trénujete, tím je souhra lepší. Když jedete na háčku a tempo lodi se prakticky řídí podle vás, pak máte zodpovědnost. Musíte umět udržet rytmus a hlavně dobře odhadnout možnosti všech svých parťaček. Po domluvě s bubeníkem pak buď zrychlujete, nebo zpomalujete. Když jedete vzadu, je třeba se umět přizpůsobit a také si umět „najít vodu“, abyste se měla do čeho opřít a byla pro ostatní posilou. Vždy jde o celkovou souhru. Když na lodi najedete při tréninku víc kilometrů, tak už stejně jen sledujete člověka, který je nejblíže u vás a kterému se snažíte přizpůsobit. Zbytek prakticky nejste schopen vnímat. Pěkně to vystihla jedna z ´Tragédek´, což je ženská posádka z Prahy, která s železnou pravidelností vítězí na závodech Českého poháru. Když se té slečny ptali, jaké to bylo jet pět kilometrů v takovém tempu, tak odpověděla, že pokud si pamatuje, tak jela jenom dva a půl kilometru, o zbytku už nic neví...“ (úsměv)

* Může se stát, že se i na lodi během jízdy pohádáte, tak jak se někdy přou lidé na zastupitelstvech?

Petra: „Stává se celkem často, že někdo vypadne z rytmu. Pokud pak nepádlujete stejně jako ostatní, pak se mohou jednotlivá pádla navzájem poklepat. Tím se loď výrazně zpomalí. V tu chvíli je to na bubeníkovi, který musí posádku co nejrychleji zase srovnat, aby všichni jeli stejně.“ 

* Závody dračích lodí jsou o soutěžení mezi jednotlivými posádkami. I obce se však mezi sebou srovnávají...

Jaroslav: „Občas za mnou někdo přijde a řekne, jak je možné, že mi to ještě nemáme, zatímco jinde už to mají. Měl jsem takový podnět například ohledně květinových záhonků. Určitě to vnímám, ale vždy se snažím řídit hlavně podle aktuálního stavu obce a přání většiny občanů. A také podle finančních možností našeho rozpočtu. Pro nás byla dosud prioritou oprava cest, pak se teprve můžeme soustředit na další úpravy. A například stavět zámek, abychom u nás byli jako třeba v Plumlově, tak to rozhodně nehodlám.“ (úsměv)  

* Co považujete na práci na lodi a v zastupitelstvu za nejdůležitější?

Jaroslav: „Nejdůležitější v obou činnostech je fakticky jedno: abychom se domluvili a chytili společný rytmus a vlnu, abychom se nepobili ať už těmi pádly, nebo svými argumenty. A jeli hlavně společně za jedním cílem!“ 

Petra: „Je to, jak říká táta. K tomu mohu dodat jen tolik, že když člověk chce něco dělat ať už působit v zastupitelstvu, nebo jezdit na lodích, tak je to hodně o jeho osobní odpovědnosti. Jde vždy o to, jestli do toho opravdu chce dát co nejvíc. Pokud chce pomáhat obci, musí pravidelně chodit na setkání zastupitelů. Stejně tak pokud chce, aby se posádka lodi někam posunula, je třeba, aby pravidelně trénoval. Je to tedy vždy o osobnosti každého člověka.“

* A jak vidíte své vlastní působení v obou těchto odvětvích do budoucna?

Jaroslav: „Práce starosty mě hodně baví, přestože občas přijde období, kdy jsou problémy a člověk je z toho vykolejený. Přesto předpokládám, že budu kandidovat i v příštích volbách. Co se týče lodí, tak určitě počítám s tím, že bychom jeli na podzim zase. Budu přitom rád, když si to lidé z Mostkovic přijdou také sami vyzkoušet.“

Petra: „Tím, že jsem se dostala do zastupitelstva, získala určité zkušenosti. Proto bych v tom ráda pokračovala. Mám určitý rozhled, umím snad pomoci, byla by škoda toho nechat. Co se týká lodí, tam je to podobné. Ne že bych se právě těšila, jak někde budu potit krev, ale spíš jde o to, že se tam potkávám s někým, s kým jsem ráda. Navíc na závodech se člověk může seznámit se zajímavými lidmi z celé republiky. Díky lodím a celkové atmosféře pak máte hned o čem mluvit. A právě to mě u vody asi bude ještě dlouho držet...“ (úsměv)