Byla to loni v létě skutečně přelomová sportovně-politická událost, když Kubánská volejbalová federace po mnoha a mnoha letech oficiálně uvolnila dvě tamní hráčky na zahraniční angažmá. Její představitelé se na tom dohodli s vedením VK AGEL Prostějov, kde tehdy dvacetiletá smečařka Sulian Matienzo a teprve patnáctiletá univerzálka Melissa Vargas podepsaly roční smlouvy s opcí. Krátce před skončením jejich úvodní sezóny v Evropě si Večerník s oběma vyslankyněmi karibského ostrova sednul k následujícímu rozhovoru, s nímž coby překladatelka i glosátorka vlastních postřehů ochotně pomohla kapitánka prostějovských volejbalistek Solange Soares.

* V kolika letech jste začaly hrát a jak vypadala vaše kariéra před odchodem do Prostějova?

Sulian Matienzo (SM): „Já jsem s volejbalem začala v devíti letech.“

Melissa Vargas (MV): „Já v osmi.“

SM: „U nás na Kubě nejsou klasické oddíly jako tady v Evropě. Tam jsou talentované holky vybrány do centrální reprezentace, kde trénují a hrají zápasy v rámci regionálních soutěží daných věkových kategorií. Ty nejlepší se pak dostanou až do národního výběru dospělých.“

MV: „Takhle jsme se vlastně se Suli potkaly a absolvovaly spolu už několik mezinárodních akcí.“

* Jaké soutěže a turnaje máte z Kuby za sebou?

SM: „Nejdřív ty regionální mládežnické ligy a potom mezinárodní turnaje s kubánským nároďákem žen.“

MV: „Byly jsme na Panamerických hrách, World Grand Prix a Světovém poháru, zatím nejvýznamnější akcí určitě bylo Mistrovství světa 2014 v Itálii.“

SM: „Žádné medailové úspěchy ale nemáme, protože Kuba bez spousty špičkových hráček, které za předchozí roky utekly do ciziny bez povolení a jsou v trestu, není moc silná.“

* Co jste v první chvíli říkaly na možnost přestoupit do České republiky?

SM: „Samozřejmě jsme byly strašně rády.“

MV: „Braly jsme to jako velkou šanci pro své další kariéry.“

SM: „Můj první pocit byl nadšení, protože jsme vlastně první dvě za poslední generace, kdo mohl odejít hrát do Evropy s oficiálním povolením.“

Solange Soares (SS): „Co já vím, tak na Kubě jsou obecně tak špatné podmínky, že šance odejít je v podstatě pro kohokoliv velké štěstí.“

* Kolik jste toho věděly o ČR a zjišťovaly jste o svém novém působišti nějaké informace?

SM: „Já jsem po pravdě nevěděla vůbec nic. A ani si nic nezjišťovala.“ (úsměv)

MV: „Já to měla stejně. Nechávala jsem všemu volný průběh a říkala si, že v České republice to asi bude podobné jako třeba v Rusku.“

SM: „My jsme si s tím hlavu moc nelámaly. Bylo nám totiž jasné, že v každém případě jdeme do mnohem lepších podmínek, než v jakých jsme do té doby žily.“

* Na co bylo nejtěžší si zvyknout?

SM: „Určitě na mnohem chladnější počasí.“

MV: „Zpočátku taky na velký časový posun, i když to se po nějaké době srovnalo.“

SM: „A pochopitelně jazyková bariéra, což byl dlouho asi úplně největší problém. A stále jde o nepříjemnou překážku, protože tady se španělsky s málokým domluvíme.“

MV: „Ještě bych řekla jídlo, které je na Kubě a zde logicky dost odlišné.“ (smích)

SS: „Holkám určitě chybí též moře, stejně jako mně pořád i po těch mnoha letech v Česku a předtím na Slovensku.“

* Jak trávíte volný čas?

SM: „Hlavně na internetu. (smích) Tam najdu všechno, co mě zajímá, a můžu komunikovat s rodinou i kamarádkami na Kubě.“

MV: „Já chodím do školy. Dělám mezinárodní gymnázium v Olomouci, kde mám individuální studijní plán. Díky tomu i zásluhou vyučování v mé rodné řeči, neboť španělština je tam hlavní jazyk, jsem si rychle zvykla a myslím, že to zvládám bez větších problémů.“

SM: „Obecně se dá říct, že většinu času trávíme spolu, ještě i s maminkou Meli. Zajdeme do obchodu nakoupit, společně se najíme, vyrazíme na procházku a tak.“

SS: „Já bych řekla, že jsou holky spolu skoro pořád. (směje se) Ale to je dobře, aspoň se nemusí cítit osaměle. A je výborné, že tu má Melissa svou mámu, bez níž by si tak dlouhou dobu v cizině určitě nedokázala vůbec představit. Obě společně se Suli všechno zvládají dobře, aspoň mi to tak připadá.“

* Musely jste se rozloučit s některými zvyky z domova, co jste na Kubě dělaly rády a v Česku to nejde?

SM: „Jít večer ven se pobavit s kamarády, posedět s rodinou. Tahle větší společnost mi asi chybí nejvíc.“

MV: „Já tady mám aspoň maminku, což je výhoda.“ (úsměv)

SM: „Jako podstatné ale určitě vnímáme, že jsou na nás holky z týmu moc hodné a všichni v klubu se nám snaží pomáhat. Takového přístupu si vážíme.“

SS: „Chceme, aby holky byly plnohodnotnou a nedílnou součástí kolektivu, proto se maximálně snažíme je do všeho zapojovat. Ale Meli ještě není plnoletá a vzít ji někdy třeba večer někam ven pochopitelně nemůžeme. Naštěstí jsou obě takové klidnější povahy, žádné divošky. Poklidný život v Prostějově jim tudíž nijak nevadí.“

* Zmínily jste odlišnost jídla. Daří se vám s tím vyrovnat?

SM: „Obědy na hotelu rozhodně nejsou špatné, spíš prostě jiné. A samozřejmě ne všechno nám kvůli té rozdílnosti chutná. Ale dá se to, nejde o žádný velký problém.“

MV: „Suli je dobrá v tom, že dokáže něco chutného uvařit. Zajdeme do obchodu, nakoupíme potřebné suroviny a ona připraví jídlo, na které jsme z domova zvyklé. Důležité je, že se tady dá téměř všechno sehnat.“

SM: „Jasně, vařím docela ráda.“

* Nezaskočily vás třeba zimní mrazy?

MV: „Věděly jsme, že zde v zimě bude mráz. Přesto nebyly teploty hodně pod nulou vůbec nic příjemného, naštěstí netrvaly nikdy příliš dlouho.“

SM: „Když byla fakt velká zima, tak jsme radši zůstávaly doma a pokud možno ani nevycházely ven. Jakmile jsme musely, tak jedině pořádně zachumlané do teplé bundy, čepice a rukavic.“

SS: „Já jsem mrazy po příchodu z Brazílie taky zpočátku těžko snášela, ale člověk si časem zvykne na všechno. Teď už mi to nedělá zdaleka takové potíže, i holky se na místní klima postupně víc adaptují.“

* Jak na vás reagují lidé na ulicích, v obchodech, restauracích a podobně?

SM: „Bez problémů. Někteří nás samozřejmě okukují a jsou zvědaví, kdo jsme zač. Občas se dokonce najdou tací, kteří se snaží dát do řeči a komunikovat.“ (úsměv)

MV: „Myslím, že máme se zdejšími lidmi jen samé pozitivní zkušenosti. Rasismus nebo tak něco? Naštěstí vůbec ne.“

* Kdy jste si na druhé straně světa víc zvykly a začaly se tu cítit aspoň trochu jako doma?

SM: „První dny a týdny nebyly úplně jednoduché, těch rozdílů je přece jen spousta. Ale jak už jsem řekla, přišly jsme do lepšího a to se pak dá zvyknout na všechno.“

MV: „Takovým zlomem byly Vánoce, po kterých se vnitřní pocit zlepšil. Víc jsme si zvykly, od té doby je všechno docela v pohodě.“

* Pojďme k volejbalu. Nakolik jiný a v čem nejvíc je ten kubánský a v Prostějově?

SM: „Tady se mnohem víc dbá na techniku. Na Kubě se tahle stránka moc neřeší a prostě se hraje, zatímco zde nás trenér v přípravě stále opravuje, radí nám, co a jak lépe dělat.“

MV: „Velký rozdíl vidím také v přístupu, který je tady mnohem lepší, po všech stránkách profesionální.“

* Vyhovují vám tyhle rozdíly?

SM: „Pochopitelně ano. Cítíme, že se díky zdejší kvalitě všeho můžeme volejbalově rychleji zlepšovat.“

MV: „Zde je příprava celkově komplexní od kondice přes zmíněnou techniku až po taktické věci, navíc hrajeme víc kvalitních zápasů.“

* Co týmová adaptace v novém kolektivu?

SM: „Ze začátku to bylo opravdu složité, protože jsme kromě Soli nikomu jinému nerozuměly a vlastně komunikovaly jen s ní. Vznikaly pak z toho i herní problémy v utkáních, nedorozumění během výměn a podobně.“

MV: „Brzy jsme však začaly chodit na angličtinu a stejně jako vše ostatní se i tohle postupně zlepšilo.“

SM: „Pořád ale máme na čem pracovat, schopnost jazykově se domluvit musíme ještě o dost zlepšit. Samy to dobře víme.“

* Dá se celkově říct, že jste v Prostějově spokojené? Berete přestup sem jako dobrý krok?

SM: „Spokojené jsme určitě, a že šlo v případě našeho odchodu do České republiky o správné rozhodnutí, nemusíte absolutně pochybovat.“

MV: „Souhlasím se Suli, za možnost působit v Prostějově jsme skutečně šťastné.“

SS: „Není to samozřejmě zdaleka jen o penězích, ale holky si tady slušně vydělají a tím můžou výrazně pomoct po finanční stránce svým rodinám na Kubě. Znám to z vlastní zkušenosti.“

* Uspokojuje vás i herní vytížení?

MV: „U mě je spokojenost logicky maximální. Hraju skoro pořád a pan trenér má ve mně velkou důvěru, což je paráda.“

SM: „Já sice do zápasů naskakuju míň, ale určitě kvůli tomu nejsem nijak zklamaná nebo naštvaná. My jsme zvyklé naprosto respektovat rozhodnutí trenéra, navíc i samotné trénování zde je ohromně přínosné a první rok v Prostějově beru jako adaptační. Musím na sobě makat, abych do utkání nastupovala častěji.“

* Jaké dojmy ve vás zanechalo působení v evropské Lize mistryň?

MV: „Champions League, to byl pro mě opravdu úžasný zážitek, určitě můj dosavadní vrchol. Vždyť jde o nejlepší klubovou soutěž na světě, kterou hrají největší hráčské hvězdy. A bojovat proti nim přímo na hřišti je nejvíc, co může volejbalistka chtít.“

* Čeká vás finále extraligy ČR. Přejete si za soupeře Olomouc nebo Ostravu a jak bude série o titul vypadat?

SM: „Nám je v podstatě jedno, s kým se o zlato utkáme. Snadné to rozhodně nebude, ale žádnou porážku si nepřipouštíme a finále chceme vyhrát 3:0 na zápasy, stejně jako předchozí série v play-off.“

MV: „Možná by bylo lepší jít na Olomouc z důvodu příjemnějšího cestování, je to kousek a autobusem jsme tam za chvíli. (úsměv) Jinak platí, co řekla Suli: musíme třikrát jasně zvítězit a splnit roli favorita na titul.“