Krása i výkon v jednom! Talentovaná vytrvalostní běžkyně Karolína Vinklerová vyvrací všeobecně vžitý názor veřejnosti o vnímání sportovkyň. V její osobě se snoubí jak ženský půvab, tak i solidní sportovní výkonnost a inteligence. Sympatická blondýnka z Držovic se věnuje vytrvalostnímu běhání teprve půldruhého roku, ale už má za sebou několik zajímavých úspěchů. Letos se například kvalifikovala i na republikový šampionát. Večerníku poskytla exkluzivní rozhovor, který je navíc okořeněný krásnými snímky. Ostatně, posuďte sami...



* Čím vás zaujal právě vytrvalostní běh?

„Já měla k běhání vždycky hodně blízko. Zkoušela jsem hrát fotbal, ale vždycky jsem si ještě přidávala běžecké tréninky. Pak jsem se dozvěděla, že bude v Prostějově Městský běh, což byl můj vůbec první závod. Odběhla jsem si ho a pokračovala už dál... Druhý závod byl Night run v Olomouci, tam jsem si zaběhla i výborný čas, což mě motivovalo k dalšímu tréninku.“

* Zmínila jste fotbal. Jakou máte další sportovní minulost?

„Od sedmi let jsem jezdila na koních, parkur i cross. Šest let jsem dělala i orientační běh, od sedmnácti pak hrála zmíněný fotbal a také florbal. Nakonec jsem skončila u vytrvalostního běhání a jsem spokojená.“ (úsměv)

* Jste někde jako vytrvalostní běžkyně registrovaná?

„Ano, po závodě Night run jsem kývla na nabídku olomouckých stovkařů. Závodím tak za klub TJ Liga 100 Olomouc.“

* Je vytrvalostní běh taková dřina, jak se říká?

„Celkem ano. Výsledky nejsou rozhodně zadarmo.“

* Kterých dosažených úspěchů si nejvíce považujete?

„Loni jsem se zúčastnila svého vůbec prvního půlmaratonu v Pardubicích. Dala jsem si skromný cíl dát čas pod dvě hodiny a podařilo se mi dosáhnout výkonu 1:51,36. Nejedná se o úplně dobrý výsledek v porovnání s konkurencí, ale pro začátek jsem byla spokojená. Za další úspěch považuji závod na pět kilometrů v Bruntálu, kde jsem dosáhla času 21:51 minuty. Třetí největší výkon byl letos v lednu, kdy jsem zaběhla desítku za 46:50 minuty, čímž jsem si splnila limit na Mistrovství republiky v absolutní kategorii.“

* Troufla byste si v současnosti už i na maraton?

„To zatím rozhodně ne. Příprava obnáší spoustu tvrdé dřiny a já takovou v tréninku stále ještě nemám. Zatím říkám proto, že jednou si ho chci určitě zaběhnout. Je to výzva, na kterou se už teď moc těším. Kdysi jsem ještě ve svém nesystematickém tréninku zaběhla šestatřicet kilometrů. Běh byl super, ale co následovalo potom, bylo hrozné... (úsměv) Pokud člověk na takovou zátěž není postupně trénovaný, tak už pochopitelně ohrožuje své zdraví.“

* Vytrvalostní sporty jsou spíše doménou starších sportovců. Je těžké se prosadit proti vyzrálým běžkyním s mnohaletou zkušeností?

„To máte pravdu, například ve Velké ceně vytrvalců jsem v kategorii do devětatřiceti let... (smích) Tam je pro mě opravdu těžké se prosadit, konkurence je pochopitelně větší. Jsou ale i menší závody, kde startuji jako juniorka do třiadvaceti roků a tam bojuji o bednu. Mezi ženami je zatím hlavním cílem odběhnout závod s dobrým pocitem a být v cíli spokojená.“ (úsměv)

* Znamená to, že jste smířená absolvovat celou dlouholetou dřinu?

„Je to tak! V současnosti ještě nemám tolik natrénováno a běhat ve dvaceti například půlmaratón není až tolik běžné. Tyhle tratě patří starším ženám, o maratonu se vůbec nebavím. Je to skutečně dlouhodobá vize, kterou si samozřejmě chci někdy v budoucnu vyzkoušet. Ale mám ještě dost času.“ (pousměje se)

* Kolikrát týdně nyní trénujete?

„Snažím se běhat pětkrát týdně plus víkendové závody. Mám celkem málo času, kromě příprav na studia pracuji brigádně ve fitku, ale okolo padesáti kilometrů zvládám.“

* Jaký před vámi leží sportovní alias běžecký sen?

„Tohle je pro mě těžká otázka... Zatím si své dosavadní sny snažím plnit skromně po malých krůčcích. Jedná se o postupné zlepšování časů na různých vzdálenostech. Jednoznačně odpovědět je ale pro mě obtížné, protože mám oblíbené krátké a rychlejší tratě. Na druhou stranu si ale přeji vyzkoušet v budoucnu i něco dlouhého - maraton, ultramaraton, a to nejlépe v terénu. Zkrátka to, co momentálně vůbec netrénuji. Kde bych ale určitě jednou chtěla stát, tak je to start na newyorském maratonu.“ (úsměv)

* Máte raději závody v přírodě nebo ve městě?

„Miluji terény, kde se střídá krása s dokonalostí. Nějaké kopečky, lesy, potok, kaluže... Jak jsem se již zmiňovala, vyrůstala jsem v sedle koně a s mapou v ruce, takže jsem strávila většinu času v přírodě. Možná právě proto si užívám závod v tomto prostředí. Musím ale zmínit, že i městské běhy mají něco do sebe. Spousta povzbuzujících fanoušků na trati a probíhat krásnými ulicemi či centrem města je taky moc krásný zážitek s jedinečnou atmosférou.“

* Zmínila jste brigádní činnost, jak to máte se studiem?

„To je bohužel složitější... Poté, co jsem se nedostala na lékařskou fakultu v Olomouci, tak jsem si dala přihlášku na přírodovědu, kam ale z několika soukromých důvodů nechodím. Tento rok jsem se tedy zaměřila spíše na brigády a snažím se připravit na přijímačky na fyzioterapii v Brně. Doufám, že to vyjde.“

* Změňme téma, vedle sportování jste nafotila i zajímavé snímky. Jak jste se k tomu dostala?

„Ono to má delší minulost. V loňském roce jsme se fotily s kamarádkami u našeho známého jen tak pro zábavu. Chtěly jsme mít hezké fotografie na památku. Pak přišla další možnost, tak jsem ji využila a bylo to.“ (smích)

* Zkuste být trochu konkrétnější...

„Mým osobním sponzorem se stala firma Kola Koblížek, díky níž mám možnost běhat v botách značky PEARL IZUMI. Na základě této spolupráce pak vznikly i ty fotky. Dělaly jsme reklamu na obuv a navíc pak i nějaké snímky ve spodním prádle. (úsměv) Společnosti Kola Koblížek bych ráda tímto způsobem veřejně poděkovala. Stejně jako všem kdo mě podporují.“

* Musela jste dlouho překonávat stud?

„Abych pravdu řekla, tak moc ne. Navíc mě velmi mile překvapil výsledek. Rozhodně jsem nečekala takovou odezvu. Líbilo se to jak ve firmě Kola Koblížek, tak i na Facebooku. Veskrze jsem registrovala jen samé kladné ohlasy, lidé mi psali, že jsou to fakt hezké fotky. Ptali se mě i na to, proč vznikly. Až jsem byla tím zájmem překvapená. Doufám, že se  budou líbit i čtenářům Večerníku.“ (úsměv)

* Jsou fakt pěkné! Hodně děvčat by ale mělo problém zveřejnit vlastní fotografie ve spodním prádle...

„Já o tom tak moc nepřemýšlela. Zaprvé se jedná o fotky, kde toho není moc vidět nebo za co bych se měla stydět. Z tohoto pohledu je to úplně v pohodě. Zadruhé jsou některé zveřejněny na Facebooku, kde to může vidět kde kdo, takže nevidím důvod, proč by nemohly vyjít i ve Večerníku. Vůbec se za to nestydím!“

* Šla byste v budoucnu i do nějakých odvážnějších fotek?

„Tak to nevím... (šibalsky se pousměje) Nedokážu si představit, jak by to probíhalo. Velkou roli by také hrálo, za jakým účelem by to bylo focené. Momentálně o ničem podobném neuvažuji.“ 

* Když už jsme u focení, prozradíte čtenářům své míry?

„Jak jsem zvyklá říkat chest-waist-hip, mám 81-69-90.“ (smích)