„POKUD JE ČLOVĚKU MIZERNĚ, NENÍ SCHOPEN DĚLAT VŮBEC NIC“

Počátkem února před deseti lety skončilo přechodné období spjaté s obavami o další budoucnost péče o osoby s psychickým onemocněním. Stávajícího stacionáře se ujala Charita Prostějov a od té doby jeho zdmi prošly desítky klientů, kterým pomohl zkvalitnit život. O významu zařízení si Večerník povídal jak s vedoucí denního stacionáře Kristýnou Jurášovou, tak i jednou z jeho klientek.

Čtyřiačtyřicetiletá paní A.S. trpí schizofrenií a služby subjektu si nemohla vynachválit. Z osobních důvodů však s omluvou odmítla zveřejnění plné identity včetně zveřejnění fotografie. I tak ale společné povídání neztratilo svůj glanc a je veskrze zajímavé...

* Máte za sebou první desetiletku. Jakým vývojem stacionář prošel?

JURÁŠOVÁ: „Stacionář pro osoby s duševním onemocněním vznikl hned po roce 1989, u jeho zrodu stál bývalý primář psychiatrického oddělení Jiří Rozkoš, který je dodnes odborným garantem projektu. Zařízení časem nešlo udržet pod hlavičkou zdravotnického zařízení, jde ve své podstatě o sociální službu. Po období nejistoty se stacionáře od 1. února 2006 ujala Charita Prostějov a jeho sídlo bylo přeneseno do dnešních prostor v Polišenského ulici. Jde o jediné zařízení v prostějovském regionu poskytující sociální služby lidem s duševním onemocněním.“

* Jako stacionář tedy fungujete pouze během dne?

JURÁŠOVÁ:  „Ano, jde o ambulantní formu, kdy klient může docházet každý pracovní den od půl osmé do patnácti hodin. Kapacita činí deset klientů, jsou zde tři stálí zaměstnanci. Jsme ve dvou bytových jednotkách, z nichž v jedné jsou kanceláře a ve druhé prostory pro klienty.  Na stejné adrese sídlí i pečovatelská služba a zdravotní služba Charity Prostějov.“

* Jaké vzdělání musí mít personál?

JURÁŠOVÁ:  „Asistentky mají absolvovaný kurz pracovníka v sociálních službách a každoročně se vzdělávají, třeba v kurzu psychiatrického minima či v kurzu práce s lidmi s duševním onemocněním. Letos se chceme více zaměřit na individuální práci s klientem a motivační pohovory. Vedoucí zařízení má vysokoškolské vzdělání v oboru sociální práce a je zároveň i sociální pracovnicí služby.“

* Jaké služby váš stacionář konkrétně poskytuje?

JURÁŠOVÁ:  „Podstatou je aktivizace osob s duševními chorobami, poskytnout jim prostor pro setkávání, sdílení svých prožitků, zázemí, kde naleznou pochopení a bezpečí. Je totiž pro ně důležitý kontakt s lidmi, protože často žijí v určité sociální izolaci, bez práce, mnohdy ztrácí rodinu i přátele. Pracujeme hodně s trénováním kognitivních funkcí a motorikou. Cílem stacionáře je dosáhnout toho, aby klienti i se svou nemocí dokázali žít plnohodnotný život, byli samostatní a zachovali si pravidelné návyky. Jen část klientů žije s partnerem, někteří mají podporu rodinného zázemí u rodičů, kteří již ovšem stárnou. Jedna klientka využívá chráněné bydlení Charity na Daliborce, jsou i klienti, kteří žijí úplně sami.“

* Můžete popsat rozvrh běžného dne?

JURÁŠOVÁ: „Některé programy jsou stálé, jiné proměnlivé. Den většinou začíná ranní komunitou, kdy se přítomní klienti setkají, povídají si, sdělují si své zážitky, starosti nebo mohou jen poslouchat. Máme zde rukodělné práce, například s keramikou nebo pedigem, trénujeme paměť formou různých kvízů, otázek, her, práce na PC, metod podporujících krátkodobou i dlouhodobou paměť. Poslední dobou je zájem třeba o opakování cizího jazyka. Nabízíme návštěvy muzeí, výstav, chodíme plavat, jezdíme na výlety, protože mnozí z klientů by se sami ani nikam nevydali a tím podporujeme a zvyšujeme zprostředkování kontaktu klientů se společenským prostředím, což napomáhá snížit sociální izolaci a zvyšuje soběstačnost klientů. Pro některé poskytujeme nácvik nakupování, neboť i při této činnosti klienti mnohdy zažívají stresové situace, které jim přináší platby či hledání zboží. Pilujeme také vaření a úklidu či jiných praktických dovedností, které napomáhají k udržení plnohodnotného života v jejich přirozeném prostředí, tedy domácnosti.“ 

* Zajišťujete pro klienty také obědy?

JURÁŠOVÁ: „Ne, pouze jednou týdně probíhá nácvik vaření, takže si klienti připravené jídlo mohou rovnou sníst. Jinak je zde plně vybavená kuchyňka pro úpravu přineseného jídla. Někdo chodí domů už po jedné hodině, protože léky, které užívá, jej natolik tlumí, že si musí odpočinout. Pro někoho je velká zátěž už jenom dorazit do stacionáře a musí si ve vyhrazených prostorách na chvíli lehnout.“

* Je to třeba i váš případ?

A.S.: „Je pravda, že dříve byl život s medikamenty mnohem těžší, protože byly silnější. Člověka více tlumily, i vidění bylo neostré, takže nebylo možné se čemukoli věnovat. V současnosti už léčba umožňuje zapojit se do běžné každodenní činnosti.“

* Jak dlouho už jste klientkou stacionáře?

A.S.: „Do stacionáře docházím už přes dvacet let, začala jsem bezprostředně po hospitalizaci. Díky tomu jsem se hodně posunula dopředu, protože vyškolený personál umí lidi s podobným postižením motivovat.“

* Jak konkrétně vám zde pomohli?

A.S.: „Zlepšila jsem si například fyzickou kondici. Bez stacionáře a přátel bych ležela doma na gauči a koukala na televizi, které nerozumím, dodnes z ní leccos nepochopím, protože můj stav se trochu podobá situaci po mozkové příhodě. Tak jsem fungovala ještě před nějakými pěti, šesti lety, kdy jsem bydlela u rodičů. Jsem za tento stacionář moc ráda, sama dobře vím, a zdejší kamarádi to potvrzují, že pokud je člověku se schizofrenií mizerně, není schopen dělat vůbec nic.“

* Můžete se opřít o rodinné zázemí?

A.S.: „Mám naštěstí přítele, který o nemoci něco ví, takže neodsuzuje, ale má naopak pochopení. Daří se mi fungovat doma do té míry, že jsem schopná uvařit jednoduché jídlo. Jsem aktivnější, mohu se víc zapojit do života.“

* S jakými potížemi se ve své činnosti nejvíc potkáváte?

JURÁŠOVÁ: „Jako ve většině podobných případů nás trápí finanční stránka, protože služby, které poskytujeme, jsou ze zákona placené, dokonce bychom měli vybírat přes sto korun na hodinu, což je samozřejmě nereálné. Klienti totiž vzhledem k svému onemocnění nemají nárok na příspěvek na péči, mohou onemocnět v relativně mladém věku, kdy toho nemají mnoho odpracováno, je jim přiznán invalidní důchod prvního stupně. Suma sumárum se dostávají do tíživé finanční situace. Proto u nás hradí denně aspoň šedesát korun, jinak bychom zase nemohli žádat o dotace. V uplynulém roce nás finančně podpořilo Statutární město Prostějov, Olomoucký kraj a MPSV.“

* Vidíte nějaké řešení do budoucna?

JURÁŠOVÁ: „Letos chceme na krajský úřad podat žádost o registraci nové služby, sociální rehabilitace, k níž naše činnost směřuje, přitom jde o bezplatnou službu. To by hodně pomohlo, někteří klienti totiž nejsou schopni k nám docházet denně, jelikož je jejich finanční situace tíživá. Pobírají třeba dávky v hmotné nouzi a nemohou platit ani tuto částku celý týden. Také by nám to umožnilo poskytovat službu i u klienta doma, což by pro mnoho z nich znamenalo obrovský přínos.“