„BEZ PSANÍ BYCH SI UŽ NEDOKÁZALA PŘEDSTAVIT ŽIVOT“ Spisovatelka, advokátka a starostka Jarmila Pospíšilová vydává Šamanský bubínek

Není to tak dávno, co spisovatelka Jarmila Pospíšilová představila v prostějovské městské knihovně svoji nejnovější detektivku Šamanský bubínek. A aby toho nebylo málo, už na samém počátku roku 2016 vychází této činorodé dámě v pořadí šestý společenský román. Tato plodná spisovatelka ovšem nežije pouze ve světě fantazie, jak by se mohlo na první pohled zdát. Její kmenovou profesí je advokacie, navíc působí od roku 2010 ve funkci neuvolněné starostky obce Vincencov, kde trvale žije. Nelze se tedy divit, že mít volný čas je pro ni vzácná věc. Přesto si pro Večerník chvíli našla a tak vznikl tento exkluzivní rozhovor...

 * Jste opravdu velmi zaměstnaná žena, jak všechny své aktivity zvládáte?

„Psaní mě určitým způsobem naplňuje a už bych si bez něj život těžko dokázala představit. Advokacie je moje profese, kterou jsem si vybrala, která mě baví a živí. Úřad starosty je čím dál těžší zastávat, množství byrokracie narůstá, v této pozici se nikdy nelze zavděčit všem. Na druhou stranu, pokud se něco nového v obci podaří, přináší tato služba i pocity radosti.“

* Uplatňujete při psaní vlastní zkušenosti získané z advokátní praxe?

„Všechny příběhy, postavy a motivace jejich chování jsou skutečně moje autorská fikce. Mám pocit, že si to ani nemohu dovolit, advokát má také povinnost mlčenlivosti. Navíc bych se cítila svázaná okolnostmi daného případu. Daleko lépe se mi tvoří, pokud je vše čirá fantazie. Je pravda, že se díky mé profesi může něco z této oblasti zvlášť v detektivkách zobrazit. Nepíši ovšem takzvané kriminální procedurálky, to by mě ani netěšilo, nedržím se úplně striktně autentických policejních nebo soudních postupů, protože by se to dle mého názoru mělo odehrávat pouze na pozadí příběhu. Kladu důraz na lidský příběh, to zajímá mě a mám pocit, že i čtenáře. Když už ale něco popisuji, mám jistě výhodu ve znalosti justičních postupů. Jde mi spíše o dokreslení atmosféry.“

* Konzultujete vyšetřovací postupy s odborníkem?

„Velmi výjimečně, ale občas ano. Jde spíše o drobnosti, které předcházejí momentům, než se do řízení vloží obhajoba. Narazila jsem opravdu na situace, kdy jsem si nebyla úplně jistá, v takovém případě se mi dostalo rady od jedné policistky, které jsem vděčná za nezištnou pomoc.“

* Inspirujete se místem, kde žijete, byť je základní místopis smyšlený?

„Většina místopisných pojmenování je smyšlená. Tu a tam použiji reálný název. Lokality jsou do jisté míry inspirovány místy, které znám, ale ze značné části jsou dotvořeny fantazií, okolnostmi příběhu i třeba tím, co by se mi líbilo. Takže vznikne prostředí, které reálně neexistuje, byť třeba čtenáři mají pocit, že určité místo poznali. I když to není pravda, neberu jim to, protože k literatuře patří volnost čtenářovy fantazie, aby si představil místo děje, které může být u každého trochu jiné. Základní osa se odehrává na střední Moravě zhruba na pomezí Hané a Drahanské vrchoviny, tedy v místech, kde žijeme. Určitě si to zaslouží.“

* Jak vlastně vybírá spisovatel příjmení svých postav?

„Vybírám je vlastně spontánně. Snažím se, aby nebyly vysloveně zaměnitelné s jinými postavami v známějších dílech, to by pro čtenáře nemuselo být úplně příjemné. Nedovedu říci přesně jakým způsobem, ale příjmení tak nějak ke křestnímu jménu, které obvykle vybírám postavě jako první, vyplyne v průběhu psaní. V jednom případě si vzpomínám, že snadno zaměnitelné jméno jsem registrovala v anotaci k právě vycházející publikaci, proto jsem příjmení svého hrdiny dodatečně pozměnila. Pokud opravdu nevím, kouknu třeba do telefonního seznamu, které jméno mě zaujme.“ (úsměv)

* Vztahy většiny dvojic jsou v Šamanském bubínku poměrně komplikované, myslíte, že to je charakterem dnešní doby?

„Snad to nebude úplně přesný odraz reality, některé postavy v příběhu spokojené jsou. Do děje se mi ale nutně vplétá doba, ve které žijeme. Většina lidí se nachází pod tlakem, který na ně klade současná společnost, ať už jde o existenční potíže, nebo důsledky konzumního způsobu života. Vidím sice kolem sebe pár šťastných párů, ale většina lidí postupně své problémy řeší, prochází krizemi, které mohou naopak lidi stmelit, pokud je úspěšně překonají. Mnozí najdou spokojenost až ve druhém či třetím svazku.“

* Psychologie postav je opravdu propracovaná, stejně jako vzájemné vztahy - máte k tomuto oboru blízko, zabývala jste se jím někdy?

„Sice jsem tento obor přímo nestudovala, ale zajímá mě, něco o něm vím. Souvisí to určitě také s mým povoláním, protože znalost povah, chování a odhad lidského jednání máte po dvaceti letech advokátní praxe zažité.“

* Předpokládám správně, že před prvním úhozem do klávesnice máte sestavenou základní osnovu příběhu, tedy co se stane a kdo bude pachatelem, motiv činu a řešení. Je tomu tak?

„Detektivka má určitá pravidla a byl by to podvod na čtenáře, pokud bych na konci došla k řešení, k němuž od začátku stopy vůbec nevedou. Nemám ráda něco jako křížovku, kde je příběh vystavěn na čisté logice. Základní linie musí samozřejmě na počátku být, kdo je oběť, jakým způsobem zemře, možný pachatel. Oběť většinou vadí více osobám, příběh má více dějových linií, není to stejné jako třeba v reálném životě. Stalo se mi ale, že jsem nakonec v závěru knihy pachatele zaměnila. Dlouho jsem určitou postavu příběhem táhla jako viníka, ale nakonec u vedlejší postavy nabyl motiv i charakter takové převahy, že jsem pachatele udělala právě z ní.“

* A konkrétně u Šamanského bubínku?

„Jasno jsem měla, ale i v tomto případě existovala možnost u dvou postav, mohla jsem si vybrat. Rozhodovala jsem se, ale zůstala jsem u původní zamýšlené varianty.“

* Jak dlouho trvalo psaní třeba této konkrétní knížky?

„Kdyby to bylo tak, že budu chodit na procházky se psem, okopávat zahrádku a přitom si rovnat v hlavě kapitoly i dějové linie, šlo by vše samozřejmě mnohem rychleji. (úsměv) Pak by se psaní dalo zvládnout třeba za měsíc nebo měsíc a půl. Záleží ale také na tom, který okamžik berete jako počátek psaní. Já třeba s daným nápadem nějakou dobu pracuji pouze v myšlenkách, a když si sednu k počítači, neznamená to samozřejmě, že je vše hotové a děj se pouze vyťuká do klávesnice. Spousta nápadů přichází teprve v průběhu psaní. V mém případě jsem odkázaná především na víkendy, večery a tu a tam nějaký volný den. Není vždy lehké přepnout z racionální denní praxe do světa fantazie. Častokrát to prostě nejde. Takže i díky dovolené a nějakým svátkům jsem Šamanský bubínek napsala za zhruba tři měsíce. Měla jsem knihu dopředu hodně promyšlenou.“

* Existují v tomto rozdíly mezi detektivkou a společenským románem, který také píšete?

„Detektivka má pevně daná pravidla děje, u románu je větší možnost volnosti. Samozřejmě je také nutné vědět, o čem chci psát, ale není nutné mít kostru příběhu natolik konkrétní a jasnou. Hodně záleží na vnitřním pocitu autora, jestli je už v takové fázi, že si může sednout ke klávesnici.“

* Když je zmínka o pravidlech detektivky, ta jste musela někde nastudovat?

„Celý život ráda čtu. Detektivky jsem měla vždycky ráda. Přečetla jsem jich hodně, dobré, špatné, z různých škol od anglické, takříkajíc křížovkářské, přes americkou drsnou školu až po moderní severskou školu a české klasické autorky Proškovou, Kačírkovou. Nejraději ale mám detektivku s rozvinutou psychologií postav, která podtrhuje příběh a staví hrdinu do mezní situace, kterou třeba z pohledu veřejnosti řeší nesmyslně. Všechny do jedné by ale měly ctít základní pravidlo, a tím je známé Desatero pátera Knoxe.“

* Byla pro vás oblast ezoteriky něco nového, o čem jste musela nejprve něco přečíst, nebo je to vám blízké téma?

„Hodně věcí jsem si musela pozjišťovat, ale je pravda, že tato oblast mi není tak úplně cizí. V minulosti jsem psala detektivku, která se zabývala smrtí kartářky, už tam jsem toho musela hodně nastudovat. Ezoterika není ale jen ta pouťová, tedy věštění z karet či čtení z ruky, ale podle mého názoru se začíná trochu prolínat i s regulérní vědou. Hranice mezi nimi se poněkud stírá. Jakmile narazím na nějakou oblast, v níž nejsem odborník, nemohu vařit, v mém případě tedy psát, jen tak z vody.“ (úsměv)

* Proč jste se rozhodla nechat onemocnět majora Pavlatu - jde o oživení spektra hlavních postav po několika knížkách?

„Nemám samozřejmě nic proti majoru Pavlatovi, je to velmi sympatická postava, ale v průběhu let, v nichž detektivky píši, by i jejich hrdinové měli mít nějaký vývoj. V tomto případě to byl celkem logický důsledek jeho špatné životosprávy, pracovního nasazení a psychické zátěže. V té době jsem opravdu uvažovala o oživení hlavních postav a drobné změně, takže se mi toto vysvětlení hodilo. Přitom to i v reálném světě není nic výjimečného.“

* Máte od vydavatele stanoven termín, dokdy musíte rukopis odevzdat?

„Pouze první dvě knihy jsem psala volně bez jakýchkoli limitů, pak už jsem vždy měla požadavek od vydavatele, který sestavuje dopředu svůj ediční plán. Ono je to nakonec v pořádku, protože člověk se při vědomí pevného termínu dokáže vybičovat k lepším výsledkům. Na druhou stranu je potřeba mít určitou tvůrčí svobodu, přílišný tlak by ublížil knížce, toho se vždy chci vyvarovat. Ty termíny jsou ale poměrně dlouhé, smlouva je uzavřená tři čtvrtě roku až rok před termínem odevzdání, takže bych mohla jakýkoliv stres před uzávěrkou vyčítat pouze sama sobě, pokud bych pozdě začala.“ (úsměv)

* Na kolik stran v počítači vyjde zhruba dvousetstránková kniha?

„Je to zhruba polovina, myslím v tomto konkrétním případě kolem sto osmnácti stránek. Záleží samozřejmě na zalomení textu, odstavcích, množství přímé řeči.“

* Jste nakladatelstvím limitována co do rozsahu nebo to necháváte čistě na plynutí děje?

„Nakladatel má určité požadavky, byť to samozřejmě není dogma. Rozsah něco přes dvě stě stran je v tomto případě ideální stav, ale není problém, pokud je počet stránek překročen. Osobně se tím nenechávám ovlivňovat, ale je možná trochu zvláštní, že se do optimální délky většinou vejdu. Hodně se dá samozřejmě upravit po grafické stránce.“