„UČITELKA ŠAŠKUJÍCÍ V BURCE PŘECE NEUČÍ MULTIKULTURU!“ má jasno Michal Šmucr

Osoba dlouholetého šéfa nejprestižnějšího prostějovského vzdělávacího institutu budí v mnohých lidech rozporuplné reakce. Jedno mu však upřít nelze, ve svém oboru je na české poměry velice úspěšný. Michal Šmucr bude ve funkci ředitele Gymnázia Jiřího Wolkera v Prostějově již třináctým rokem, a ti, kteří se blíže zajímají o úroveň této školy, musí hluboce smeknout. Ředitel G.J.W. je ve svých názorech pevný a nezřídka říká lidem, co neradi slyší. V podobném duchu se také odvíjel náš exkluzivní rozhovor, ve kterém naleznete spoustu zajímavých myšlenek a názorů...

* Jak jste se vůbec dostal do školství?

„V podstatě úplnou náhodou. V roce 1990 jsem potkal svého někdejšího výborného učitele Pavla Sekaninu, který mi nabídl místo na mé bývalé střední škole. Začal jsem tam vyučovat biologii a odborné předměty. Samozřejmě to pro mě znamenalo další studium, ale byla to ještě doba pozitivních změn ve školství. Dodnes na ty začátky velmi rád vzpomínám.“ (úsměv)

* Od mládí jste ovšem inklinoval k zemědělství. Jak jste se najednou ocitl v pozici ředitele nejprestižnějšího prostějovského vzdělávacího ústavu?

„Neřekl bych, přímo inklinoval, vždycky mě ale bavila zoologie. Nebyl tedy problém dodělat si příslušné vzdělání v oboru biologie, abych mohl vyučovat. Post ředitele vyžaduje i určité manažerské schopnosti. Bez těch se v pozici ředitele školy dnes nikdo neobejde.“

* V čele Gymnázia Jiřího Wolkera stojíte třináctým rokem. Znamená to tedy, že jste úspěšným manažerem?

„Strašně složitá otázka... (úsměv) Školství má na rozdíl od podnikatelské sféry jednu věc. Může v něm totiž existovat typ, jenž se řídí heslem: nejlepší je co nejméně věcí udělat, abych jich co nejméně pokazil. Já jsem ovšem razil vždy zásadu opačnou! Tvrdím, že pokud je manažer aktivní a produktivním věku, měl by se pořád snažit o nové věci i za cenu toho, že si občas natluče! Myslím si, že se nám doposud vcelku dařilo. Říkám nám, protože bez lidí, kteří jsou okolo vás, neuděláte nic.“ .

* Nastupoval jste na G.J.W. s přesnou vizí, kam byste chtěl školu posunout?

„Ano, měl jsem přesnou vizi, co se týká řídicích procesů. Systém a styl řízení se na gymnáziu změnil. Součástí toho byla i zvýšená schopnost naslouchat tomu, co je potřebné řešit a jaké koncepční kroky dělat. Stali jsme se určitě pružnější. Výsledkem toho je i akreditace vzdělávání v anglickém jazyce a nový obor - Gymnázium se sportovní přípravou.“ 

* Co vás za dobu působení ve funkci nejvíce těší?

„Asi vědomí, že jsme dnes, co se týká vybavení školy, na absolutní špičce nejen v rámci Prostějovska, ale celé republiky. Bylo to dáno komplikovanou činností při zajišťování změn a modernizací. Současně jsem rád, že jsme v tom modernizačním běhu neztratili kvalitu vzdělávacího procesu. Uplatnění našich absolventů je stále na fakultách, které se dají označit jako výběrové. Například na lékařské fakulty a farmacie odcházejí téměř výlučně absolventi naší školy. To říkám beze vší skromnosti, beru samozřejmě měřítko Prostějovska.“

* Můžete být hrdý na to, že značka GJW je v rámci republiky visačkou té nejvyšší kvality?

„Takto bych si to pojmenovat netroufal. Nerad bych se ponořil do podobných abstrakcí kvality. Stále ale platí, že přijde dědeček, jenž přivede svoji vnučku, podívat se, kde by chtěla studovat. Ukáže se, že dědeček je absolventem gymnázia a má stále stejnou důvěru v kvalitu školy. To je myslím dobře, navíc je také velmi pozitivní, že si škola drží úzké sepětí s městem.“

* Dokázal byste definovat současnou náplň práce ředitele školy oproti minulosti?

„Ten vývoj probíhal celá devadesátá léta. Bohužel dnes už neplatí, že ředitel by měl být dobrý manažer a rozumět pedagogické práci. V současnosti je ředitel tlačen do pozice administrátora a to je velká chyba. Považuji za velkou slabinu českého školství, že významná část pedagogických pracovníků je odváděna od toho, co by dělat měli. Jsem hlasatelem jednoduché pravdy: učitel by měl učit a ředitel organizovat kvalitu vyučovacího procesu. Bohužel tomu tak v současnosti není. Učitelé i ředitelé se topí v papírování a odvádí je to od podstaty jejich práce.“

* Zbývá vám vůbec okénko na aktivní výuku, nebo už vůbec neučíte?

„Musím říci, že si užívám své dvě hodiny, které mám. Využil jsem také příležitosti a ve večerních hodinách mám malinký úvazek na Univerzitě Palackého v Olomouci. Podařilo se mi tak vytvořit kontakt se studenty vysokých škol. Získávám tím přehled o tom, jaká bude budoucí generace pedagogických pracovníků.“

* Většina ředitelů škol se děsí myšlenky mít sportovní třídu. Většinou se jedná o problémové studenty...

„Cesta k povolení tohoto oboru nebyla snadná. Jedná se pouze o čtyři třídy z celkových čtyřiadvaceti! Rád bych k tomu přidal poslední čísla. V listopadu loňského roku proběhly přihlášky na talentovou zkoušku a na třicet míst evidujeme dvaapadesát uchazečů! Ukažte mi, s výjimkou osmi a víceletých gymnázií, podobný převis zájmu v rámci celého Olomouckého kraje. Po několika letech, kdy jsme samozřejmě řešili určité problémy, jsme se dostali do pozice, kdy si můžeme talentované sportovce vybírat sami! Musím ale dodat, že sportovní obor není mojí volbou, ale jedná se o potřebu města. Pro mnoho lidí je totiž bohužel nebo bohudík posledním důvodem proč sjet z dálnice, vysoká úroveň prostějovského sportu. A jestli chceme tuto silnou stránku města podporovat, musíme mladým lidem, kteří zde sportují, nabídnout i možnost se kvalitně vzdělávat. Je to logický, pragmatický krok, jenž je provázán se zájmy celého regionu.“

* Odbočme od gymnázia. Vy jste celkově hodně angažovaný člověk, jak vnímáte české školství obecně?

„Školství prožívá permanentní reformu, a to neustále. Je to ale přesný opak toho, co by ve skutečnosti potřebovalo. A to systémovou stabilitu. České školství těží z obrovské tradice a velmi vysoké úrovně pedagogických pracovníků. Při současném stavu však tento fakt nebude už dlouho trvat. Za nesmírnou chybu považuji ukvapené reformní kroky, které chtějí, zjednodušeně řečeno, dělat z českého školství finský model, ale za české peníze!“

* Mohl byste být konkrétnější?

„Například se jedná o faktické rušení praktických škol. Žáci těchto škol zamíří na běžné základní školy. Tento krok povede ke zhoršení úrovně vzdělávání na základních školách. Další problém je obrovská inflace maturit a akademických titulů. Je zde nesmírný převis nabídky vysokoškolského vzdělání nad poptávkou. V naší zemi máme přes sedmdesát vysokých škol a soudný člověk musí cítit, že se jedná o naprosto šílený stav. Kapacita těchto škol navíc převýší sílu populačního ročníku, který by do nich měl nastupovat. Teoreticky bychom tak mohli být všichni bakaláři, magistři! Otázkou ovšem je s jakou kvalitou a k čemu to bude...“

* Co vy a politika, zajímá vás?

„Jestli se ptáte, zda jsem občan, který se stará o politiku, tak ano. Občan, který se o politiku nestará, je trouba, o kterého se stará politika, aniž by o tom věděl... Stejně jako školství, tak i česká politika se mění. Jsem doslova zděšen politickou a společenskou kulturou, která je charakterizována tím, že jak se dříve lidé zdravili a podávali si ruku, tak dnes na sebe podávají trestní oznámení a udání! Jedná se o absurdní stav. Úplně se vytrácí obsah, smysl a cíl veřejné angažovanosti lidí, která by měla za politikou být. Politický program se stal veteší a do politiky zamířili lidé zdvořile řečeno bez jasné osobní či profesní stopy.“  

* Co říkáte na poslední rošády týkající se prostějovské radnice?

„Víte, já žiji na malé obci... (úsměv) Raději bych řekl něco obecnějšího. Každý člověk, zvlášť pokud hodně pracuje nebo se angažuje a působí na nějakém exponovaném místě, dělá samozřejmě chyby a má ve svém životě místa, která by vrátil zpátky a svá rozhodnutí změnil. Současná kultura, kdy média tu méně, tu více cíleně předhazují, popularizují omyly a šedá místa, provádějí mediální popravy lidí, je naprosto zničující. Když se konkrétně vrátím ke změnám, které se týkaly pana exprimátora, nebo exnáměstka hejtmana, tak já jim při jejich odchodu osobně poděkoval za spolupráci. Pro naši školu udělali hodně dobrého a udělali to nezištně!“

* Neměl jste někdy touhu být politicky na výsluní?

„Opravdu ne. Na sklonku života Honzy Šverdíka, jenž byl mým předchůdcem na postu ředitele gymnázia a poté vykonával funkci starosty, jsme se stali dobrými přáteli. On mi říkal, že trošku lituje toho, že opustil školu a šel dělat politiku. Měl jsem jasno v tom, že pokud mohu udělat něco dobrého pro těch sedm set žáků a desítky kolegů, tak to bude mít vždycky přednost. Další věcí je fakt, že mojí prioritou je zachování soukromí, necítím také jinou potřebu, než se prezentovat ve věcech, kterým rozumím a kde si myslím, že je to pragmatické a užitečné. Nedokázal bych, ať se na mě politici nezlobí, slibovat a být úspěšným politikem, jenž si dokáže získat popularitu u lidí. Kdysi mi jeden z mých šéfů řekl, že si každý manažer musí vybrat ze dvou věcí. Buď být dobrý manažer, nebo být rychle populární... Na výsluní vstupovat nechci, ale také se nebudu schovávat.“

* Zmínil jste, že bydlíte na malé obci. Nechtěli jste se někdy vrátit do města?

„Náš odchod na vesnici byl trochu vynucený zdravotním stavem mladší dcery. Já osobně toho nelituji a myslím, že toho nelituje celá rodina. Žijeme v obci, kde se žije dobře a jsou tam milí lidé. Musím říci, že bych neměnil.“

* Co máte v Lutotíně a ve městě byste mít nikdy nemohl?

„Velkou zahradu, sad a naprosté soukromí na relaxaci a práci.“

* Berete svůj domov jako bezpečné útočiště?

„Vůbec to neberu, jako že před něčím utíkám... Ona má každá mince dvě strany. Když jste většinu dne v kontaktu se stovkami lidí, tak zákonitě toužíte po té druhé straně v podobě klidného zázemí. Aktivně se věnuji věcem, které si klid a pohodu vyžadují. Lutotín tak pro mě je ideálním místem.“

* Máte čas na nějaké koníčky?

„Mým koníčkem je historie. Snažím se, většinou o víkendech, urvat trochu času na nějakou dobrou knihu.“

* Které období vás nejvíce zajímá?

„Konkrétně se jedná o první republiku a naši tehdejší armádu. Udržuji dlouhá léta kontakt s některými autory knížek, například s rodinou významného generála té doby. Byl jsem docela poctěn, když mě rodina generála Husárka požádala, abych do knihy o panu generálovi napsal úvod.“

* Nemrzí vás, že se ve školách na vlastní historii a národní hrdost neklade větší důraz?

„Velmi módně se například v současnosti prosazuje multikulturní výchova... Paní učitelky na některých školách například šaškují v burce, vykládají dětem o islámu, pohádky z brožurek a školení. Přemítá se, jestli je to správné, nebo ne... Domnívám se, že se jedná o naprosto mylnou ukázku multikulturní výchovy. Ta by přece měla být spojena s tím, že například žáci uvidí kvalitní zahraniční film, přečtou si knihy autorů ze zemí, které chtějí poznat. Z toho by poznali myšlení a hodnoty té dané země. My zde máme situaci, kdy je významná část žáků téměř nedotčená četbou a k tomu budou dostávat lekce multikulturní výchovy... Z těch lidí pak nemůže vyrůst nic jiného než manipulovatelní nevzdělanci! Do škol se plíží ideologie multikulturalismu místo skutečné vzdělanosti.“

* Otázka na závěr, co je vaším nejbližším pracovním cílem?

„V letošním školním roce bychom chtěli dokončit akreditaci výuky některých předmětů v anglickém jazyce. Jedná se o náročný proces spojený i s personálním zajištěním. V současnosti jsme v polovině cesty a bude to trvat ještě čtyři roky. Máme ale vytvořeny všechny předpoklady, abychom to zvládli. Jsem přesvědčen o správnosti této cesty, protože angličtina je novodobou latinou. Na závěr jedno osobní přání, tím je rok 2016 v míru a to přeji i všem čtenářům Večerníku.“