„JSEM STAROMIL, MÁM RÁDA TRADICE, TAKŽE URČITĚ STAROČESKÉ“ Světlana Nálepková při návštěvě Prostějova prozradila, jaké má ráda Vánoce...

Vcelku nenápadné květinářství VALO ve Svatoplukově ulici vítalo kolemjdoucí předminulou neděli i v pravé poledne. Tentokrát ovšem nešlo v pravém slova smyslu o zákazníky, spíše o věrné klienty podniku, který se snaží poskytovat komplexnější služby než pouze prodat květinu. Cestu si našli i ti, jejichž duši oslovila herečka a zpěvačka Světlana Nálepková. Její autogramiáda totiž rámovala oslavy prvního výročí otevření. Večerník využil příležitosti k exkluzivnímu rozhovoru o vztahu sympatické dámy k Prostějovu, květinám, Vánocům a došlo i na řadu dalších témat...

* Co vás přivedlo znovu do Prostějova a jaký máte k našemu městu vztah?

„Prostějov je na mě hrozně hodný. (úsměv) Já jsem ve vašem městě asi počtvrté. Jezdím samozřejmě hodně po celé republice s divadlem či svými projekty, ale do Prostějova jsem zvána pravidelně. Před dvěma lety jsem zpívala na náměstí při příležitosti rozsvícení vánočního stromu, další rok jsem hrála pro děti, před měsícem jsem tady měla koncert. Právě při této příležitosti jsem se domluvila s majitelkou kavárny Corso Janou Šimkovou, že zazpívám na oslavách výročí otevření jejího podniku. S Radimem Lochmanem jsme se potkali v brněnské kavárně Zemanka, kde tehdy pracoval a kam jsem jezdívala několikrát koncertovat. Když se přesunul do Prostějova, pozval mě na první výročí otevření jeho květinářství. Ráda jsem přijala.“

* Jako žena máte ke květinám jistě vřelý vztah...

„Ke květinám určitě a hlavně k milým drobnostem. Jsem takový typ ´zdobiče´, velký romantik, takže můj dům se podobá spíše přezdobenému skanzenu. Je mi třeba hodně blízká dekorace Provence, dobře se v tom cítím a ráda ji kupuji.“

* A jaké máte nejraději?

„Růže všech barev.“

* O vašem životě vyšla kniha, psal ji někdo z rodiny, že?

„Knihu o mně napsala moje sestra, která bývala spisovatelka. S psaním přestala, protože by ji tato činnost neuživila, byť dostala cenu za román roku a její knihy byly okamžitě vyprodané. Nějakou dobu se snažila psát při práci, ale pak zjistila, že se musí věnovat pouze jednomu nebo druhému, takže roli spisovatelky na nějakou dobu opustila, ale věřím, že se k ní jednou vrátí.“

* Co bylo impulzem k napsání vaší knihy?

„Knihu jsme psaly na objednávku nakladatelství, takže jsme se rok scházely a já vyprávěla, sestra moje vzpomínky následně sepsala.“

* V anotaci se čtenář dočte o zajímavých situacích nejen z vašeho života, ale celé vaší rodiny, která má pozoruhodnou historii...

„To je pravda. Sama jsem se narodila v Praze, ale otec je z východního Slovenska, byl bratrem kapitána Jána Nálepky. Tato ´východniarská´ část naší rodiny nás všechny hodně ovlivnila. Maminka je z jižních Čech, ale třeba babička je Ruska. Můj dědeček ji potkal coby legionář, začali spolu žít a deset let strávili v Šanghaji. Před válkou se vrátili do Písku. Historie naší rodiny je zajímavá i v době válečných a poválečných let. Vzpomínky jsou částečně zdrojem legrace, částečně smutku, rozhodně bylo o čem psát. Kniha je velmi dobře napsaná, vtip a smutek je v ní docela dobře namixovaný.“

* Generace dnešních čtyřicátníků má hodně zafixované vaše působení v rámci skupiny MIMTRIO s Michalem Nesvadbou a Václavem „Upírem“ Krejčím. Jak vás tato práce ovlivnila do dalších let?

„Práce v této skupině nebyla ale primárně pro děti, nýbrž pro dospělé. S představeními jsme jezdili po republice ještě dřív, než jsme se objevili v televizi. Měli jsme několik pantomimických představení, s nimiž jsme objeli celý svět. Hry pro děti jsme začali dělat až na objednávku a nebyl to vůbec náš původní záměr. Já osobně bych ke zkušenosti hrát pro dětské publikum asi nikdy nepřišla, protože jsem svoji práci nikdy k nim neorientovala, neměla jsem ten správný zvláštní vztah. Nakonec i s naším dětským představením jsme vystupovali v mnoha zemích a všude jsme okamžitě věděli, jestli se děti baví, nebo ne. Toto publikum je totiž hodně spontánní a dává emoce najevo. Ve své další kariéře jsem ale dlouho pro děti nedělala, až před zhruba dvěma lety mě oslovila jedna agentura, jestli bych nechtěla připravit program pro děti. Takže jsem se jedním představením i jeho modifikací před malé publikum zlomkem svých aktivit vrátila a musím říci, že to člověka v jistém smyslu obohatí. Je možné si takříkajíc otestovat, co je vtipné, co zaujme, děti to totiž herci okamžitě dají najevo. Nedávno jsem strávila příjemnou hodinku na náměstí v Náchodě, a přestože byla zima, všichni jsme si to moc užili.“

* Jako zpěvačka se orientujete na staré písničky z dob první republiky a války. Co vás na nich oslovilo?

„Už na konzervatoři mě oslovil jeden džezový orchestr, takže jsem s nimi zkoušela zpívat tradicionály, ale džezovou zpěvačkou jsem se nikdy necítila. K hudbě té doby jsem ale měla vztah a následně mě napadl projekt Marlene s písničkami Marlene Dietrichové. Ve stejné době jsme s Ondřejem Havelkou nastudovali v karlínském divadle muzikál Má férová Josefína, který je celý složen z písniček z první republiky. Ondřej se nám všem hodně věnoval, abychom to hráli a zpívali opravdu dobově, takže jsem se s touto muzikou seznámila blíž a oslovila mě svým pozitivním nábojem. Z další práce vznikla dvě cédéčka, kromě Marlene jsem nahrála Fatu morgánu, což jsou americké swingové evergreeny. Nazpívala jsem také české filmové písničky třicátých a čtyřicátých let. Tato práce mě hodně naplňovala, až jsem najednou začala cítit, že bych chtěla víc uplatnit své herectví, a pomalu jsem přešla ke zpívání šansonů. V jejich textech se totiž ukrývá příběh, dávají možnost sdělovat divákům hlubší prožitky, než skýtá swing coby taneční hudba. Na úvod svých koncertů říkávám, že to je poslední legrace, kterou ten večer posluchači slyšeli, protože pak nastává, samozřejmě trochou nadsázky, deprese. V textech šansonů se skrývají spíše smutné, nenaplněné příběhy...“

* Cítíte se více jako herečka, nebo zpěvačka?

„Nedávám přednost ani jednomu, ani druhému, dala bych obě činnosti naroveň.“ (úsměv)

* Čím stěžejním se v současné době zabýváte?

„Kromě vlastních projektů hraji v několika pražských soukromých divadlech komedie, se kterými jezdíme po vlastech českých i moravských. Současným trendem jsou právě úsměvné hry, kterých mám několik na repertoáru. V Divadle Radka Brzobohatého už několik let zpívám v komorním muzikále Milovat k smrti o životě Edith Piaf. Dlouho jsme hledali ke zpracování nové téma, které by skýtalo silný příběh, a přišli jsme na život Fridy Kahlo, jejíž osudy jsou lidem známy díky oskarovému filmu. Jde o příběh nabitý emocemi, který jsme převedli na divadelní prkna s tím, že jsme jej doplnili o staré mexické balady, které jsem si nechala otextovat v češtině. Tentokrát jsme projekt nenazvali muzikál, ale kabaret. Také jezdím se dvěma šansonovými recitály.“

* Nastává doba Vánoc. Jaký k nim máte vztah a jak je nejraději trávíte?

„Moc se těším obecně na všechny svátky, dokonce i na sobotu a neděli, když nehraji. (úsměv) Vždycky se jich snažím co nejvíce užít. Vánoce jsou samozřejmě specifické jako svátky lidské blízkosti. Sejdu se během nich s celou rodinou, sestrou, neteří, kamarády, každý večer dělám večeře, takže vlastně vařím, myji nádobí, uklízím. Pokaždé přichází někdo jiný, čehož si moc užívám, protože některé lidi vidí člověk opravdu jednou za rok. Mám radost z toho, že trávím čas s milými a příjemnými lidmi, to jsou pro mě ty pravé Vánoce.“

* Dáváte přednost spíše staročeským Vánocům nebo těm moderním?

„Já jsem takový staromil, mám ráda tradice, takže určitě těm staročeským.“

* Máte do nového roku nějaká předsevzetí?

„Tak ty si už nějakou dobu nedávám žádná, protože nám nakonec všechno život přinese jinak. (úsměv) Pro mě je důležité, aby byl člověk zdravý a měl kolem sebe lidi, kteří ho mají rádi, a které má rád on. Nejvíce si vážím toho, že mám kamarády a rodinu, která drží při sobě. Přeji si, aby tohle všechno vydrželo a člověk měl možnost dělat to, co jej baví a přišla mu do cesty práce, která jej naplňuje i mu dělá radost. Ale to už je jen taková třešnička na dortu.“

* Co nového v nadcházejícím roce chystáte?

„Mám teď vybrané dvě hezké francouzské komedie, takže bych po činoherně-zpívaných projektech zase udělala klasickou komedii. Je ovšem vždy otázka, jak se plány podaří uplatnit a sehnat na ně peníze. Situace není vůbec příznivá, spíše se neustále zhoršuje, nabídka stále převyšuje poptávku.“