„ŘEKL JSEM, ŽE JEDU LYŽOVAT, A VRÁTIL SE PO ŠESTI LETECH!“

Říká se, že hrdinů jsou plné hřbitovy. Brigádní generál Emil Boček se navzdory tomuto tvrzení dožil v plném zdraví úctyhodných dvaadevadesáti let. Poslední žijící český letec, který během druhé světové války pilotoval legendární Spitfire, dorazil koncem listopadu do Prostějova. V místním muzeu zahájil výstavu o osudech svých kamarádů z RAF. Při této příležitosti vzniklo nesporně zajímavé povídání Večerníku s tvrdohlavým člověkem, který bez ohledu na následky vždy dělal to, co považoval za správné...

●● Do Anglie jste emigroval jako velmi mladý, bylo vám šestnáct let. Co tomu říkali vaši rodiče?
„Nic, protože o tom vůbec nevěděli... (úsměv) Otce jsem v té době už neměl, žil jen s maminkou, starším bratrem a sestrou. Psal se konec roku 1939 a my měli prázdniny. Mámě jsem řekl, že pojedu na tři dny lyžovat do Jeseníků. To samé udělal můj kamarád Bořivoj, se kterým mě spojoval obdiv k československým legionářům. Podle jejich vzoru jsme se chtěli nechat naverbovat do zahraniční armády. Vzali jsme tedy lyže, sedli oba do vlaku a vyrazili směr Hodonín. Už na nádraží se na nás všichni dívali jako na blázny, že jedeme s lyžemi zrovna do Hodonína, kde nebyl žádný sníh...“ (smích)
●● Už samotná vaše cesta do Anglie byla plná dobrodružství. Například jste se ocitl i za mřížemi. Proč?
„Bylo to kvůli opakovanému pokusu o nepovolené překročení hranic. Naštěstí nás po pár dnech zase pustili. Tak jsme to zkusili znovu a opět putovali do basy. Takhle se to opakovalo celkem třikrát. Nakonec jsme se rozhodli dostat se v Budapešti na francouzský konzulát. Problém byl v tom, že ho celé dny hlídal policista. Jednou u něj zastavilo auto a on se dal s řidičem do hovoru. Toho jsme využili a pronikli dovnitř. Díky Francouzům jsme se pak dostali do Jugoslávie a dále pak přes Řecko i Turecko až do Bejrútu. Teprve z Libanonu jsme mohli lodí odplout do francouzského Marseille. Zde jsem se nechal naverbovat do cizinecké legie.“
●● Jaké byly vaše začátky u armády?
„Ve Francii jsem prošel krátkým výcvikem a měl se stát telefonistou. Pak jsme odjeli na frontu, ale Němci nás tlačili zpět, takže jsme jen ustupovali. Ve francouzské armádě tehdy panovala totální dezorganizace. Například jsme jednou fasovali střelivo. Každý voják měl dostat pouze pět nábojů! To bylo absolutně k ničemu. A tak jsem šel několikrát dokola, abych těch patronů měl více...“
●● Jak jste se nakonec dostal do Anglie?
„Koncem června 1940 jsme po ústupu dorazili do přístavu Sete, z něhož jsme na egyptské lodi vypluli do Anglie. Přistáli jsme v Liverpoolu a z něj se dostali do výcvikového tábora. Když jsme poprvé dostali volno, tak jsem chtěl jít někam tancovat. Problém byl v tom, že jsem neuměl ani slovo anglicky. Nechal jsem si proto některé fráze potřebné pro takové setkání s dívkou napsat česky i anglicky na papírky. Ty jsem pak svým společnicím postupně dával. Bylo to humorné.“ (úsměv)
●● U letectva jste začínal jako automechanik...
„Přestože jsem s něčím podobným neměl nikdy nic společného, tak jsem bez problémů udělal přijímací zkoušky a následně absolvoval kurz. Poté jsem nastoupil k 312. československé stíhací peruti, kde jsem opravoval letadla v hangáru. Jednou jsem byl svědkem toho, jak pilot podlétával druhého a vrtule mu přímo ve vzduchu usekla hlavu! Letadlo havarovalo, tak jsem šel k němu, odřezal popruhy a vytáhl tělo z kokpitu. Pilotova hlava se však už nikdy nenašla...“
●● S prací na zemi jste se však očividně nechtěl smířit. Co pokračovalo dál?
„Stále jsem pošilhával po pilotní škole. Ale nechtěli mě tam vzít. Tak jsem úplně přestal chodit do hangáru a zamířil tam jenom tehdy, když byla výplata. (úsměv) Každý věděl, že to tak dál nejde. Řekl jsem velitelům, ať mě buď pošlou do pilotní školy, nebo zavřou do vězení. Tak jsem se dostal do kanadského Calgary, kde probíhal výcvik pilotů. Lítali jsme ve dne i v noci. Když jsme měli volno, chtěli jsme vyrazit k Niagarským vodopádům. Řekli jsme tehdy, že nás tam potřebují pro filmové účely. To nám ovšem neprošlo, protože právě odjížděla loď zpět do Anglie. Po dalším výcviku jsem byl v říjnu 1944 přidělen k 310. stíhací peruti, kde jsem zůstal až do konce války.“
●● Jako stíhač jste ke konci války mnohokrát doprovázel bombardéry při letu nad Evropu. Byl jste někdy sestřelen?
„To ne. Havárku jsem však jednu měl, vynechal mi motor a já musel nouzově přistát. Spadl jsem tenkrát na louku mezi krávy, rychle vyskočil, zapálil si a začal hrozně nadávat. Věděl jsem, že to nebyla moje chyba, problém byl v tom, že vylétlo těsnění pod hlavou motoru. Jindy jsem zase byl oficiálně prohlášen za mrtvého. K tomu došlo poté, co mi nad Belgií došel benzín a já musel nouzově přistát na letišti v Bruselu. Na anglické základně o mně pak neměli žádné informace, takže se rozneslo, že jsem byl sestřelen. Když se mi podařilo vrátit se do Anglie, tak mě každý vítal slovy: Co tady děláš, vždyť ty jsi už dávno mrtvej...“ (úsměv)
●● Ve službách RAF jste naposledy vzlétl v květnu 1945. Co následovalo potom?
„V Anglii jsme vyfasovali nový Spitfire a s ním se vrátili zpět do Československa. Letěli jsme tehdy nad Německem a viděli tu strašlivou spoušť pod námi. Byl to hrozný pohled, na který do smrti nezapomenu. Na Ruzyni jsme přistáli v polovině srpna 1945. “
●● Jaké bylo po těch letech vaše setkání s rodinou?
„Moje matka o mně celou tu dobu absolutně nic nevěděla. Vůbec jsem se jí neozval. Bylo to i z bezpečnostních důvodů, později jsem se dozvěděl, že kvůli mému útěku strávil bratr osm měsíců ve vězení. Když jsem dorazil k našemu domu, byl zamčený. Tak jsem zabouchal, matka přišla ke dveřím, ptala se, kdo tam je. Zpočátku mi nevěřila. Po hlase mě totiž vůbec nepoznávala. Pak přece jen otevřela a my se srdečně přivítali. Udělala mi bílou kávu z kozího mléka, na které jsem vyrostl. Trošku jsem se napil a už jsem ji nechtěl. Smrděla mi.“ (úsměv)
●● Než uplynul rok, tak jste československou armádu opustil. Proč?
„Za tím opět stál můj kamarád Bořivoj, se kterým jsem kdysi prchal z Československa. Zlákal mě, že bychom mohli společně podnikat jako soukromí automechanici. Později jsme ale zjistili, že spolu podnikat nemůžeme, protože se stále hádáme. (úsměv) Tak jsem se osamostatnil, ale kamarádi jsme zůstali po celý život. Naše přátelství mělo však tragický konec. Bořivoj později emigroval do Rakouska. V osmdesátých letech jsem jej navštívil ve Vídni. Žil si tam spokojeně, nic mu nechybělo. Přesto jsem se měsíc po našem setkání dozvěděl, že ho našli oběšeného. Nevěřím, že to udělal sám, myslím, že v tom měl někdo prsty... Nikdy se však na nic nepřišlo.“
●● Přestože jste byl vojákem relativně krátkou dobu, dočkal jste se těch nejvyšších vojenských poct. Co pro vás znamenají?
„Určitě si jich vážím, ale ze všech těch ceremonií si úplně nejvíc vybavuji relativně nedávné setkání u prezidenta České republiky Miloše Zemana. Při této příležitosti se odhaloval obraz, kde anglické letadlo za druhé světové války sestřeluje německého nepřítele. Tehdy se nás na hradě sešlo pět příslušníků RAF s pěti německými veterány z Luftwaffe, proti kterým jsme kdysi bojovali. Jak jsme tak debatovali, tak náš pilot Jirka Hartman zjistil, že mezi těmi Němci je i jeden, kterého přímo v boji on sám sestřelil! Po všech těch letech se tak opět sešli, ale už ne ve vzduchu, ale uprostřed vší té hradní parády. Dlouho spolu přátelsky hovořili. Byl to jen jeden z mnoha důkazů toho, že časy se prostě mění...“