Jméno Stawaritsch má zvláště v kovářské komunitě bývalého Československa významný zvuk. Rodinná tradice černého řemesla, kterou založil Alfréd Stawaritsch a úspěšně v ní pokračují jeho dva synové - dvojčata Milan a Ivo, se dočkala významného uznání. Ivo Stawaritsch byl nedávno vyhlášen Živnostníkem roku 2015 Olomouckého kraje! „Beru to jako ocenění celoživotní práce,“ zamyslel se nad prestižním titulem v exkluzivním rozhovoru pro Večerník.

Stal jste se Živnostníkem roku 2015 za Olomoucký kraj. Co pro vás takové ocenění znamená?

„Pro naše rodinné kovářství je to ohromná prestiž. Po dvaceti letech praxe to beru jako významné ocenění naší práce.“

Překvapilo vás, že padla volba zrovna na vaši firmu?

„Rozhodně! Já vůbec nepočítal, že bych se někam dostal. Když mě tenkrát Hospodářská komora oslovila, že mě chtějí nominovat na Živnostníka roku 2015, tak jsem vyplnil přihlášku, životopis, profesní kariéru a bylo. Pak mi ale přišel e-mail, že jsem byl vybrán mezi deset finalistů. Počítal jsem s tím, že budu někde mezi posledními. Na samotném finálovém vyhlášení jsem pak byl hodně překvapený, že vybrali zrovna mě!“ (úsměv)

O kolik takové ocenění zvyšuje vaší dobře zavedené firmě kredit?

„Tatínek získal podobné ocenění. Tenkrát to bylo od ministra kultury za udržování tradice lidového řemesla. Jednalo se o celorepublikové vyznamenání, takže náš kredit výrazně stoupl už tehdy. Samozřejmě, že Živnostník roku pomůže také.“ (úsměv)

Samotné ceny však asi prosperitu nezajistí...

„Mezi zákazníky už samozřejmě nějaké jméno máme, stejně tak i mezi odbornou veřejností. Zúčastňujeme se všech možných kovářských setkání, jezdíme po různých soutěžích a získali jsme celou řadu ocenění.“

Kde a jak vůbec vznikla myšlenka postavit si kovářskou dílnu?

„Samozřejmě od tatínka. Byl vyučeným kovářem, třicet let učil tomuto řemeslu v Lutíně. Jeho porevolučním snem bylo vytvořit vlastní dílnu. Po roce 1992 jsme tedy s bratrem pomáhali se stavbou dílny. Dva roky jsem byl tatínkův zaměstnanec a v roce 1994 jsem si založil vlastní živnost.“

Kovařinu jste měl tedy jasně danou. Jak to ale, že nejste v tomto odvětví vyučen?

„Tehdy už byla taková doba. Já k železu tíhnul odjakživa, ale obor kovář na svém výučním listě nemám...“

Povědomí o kovářích mají lidé většinou z pohádek, kde stojí u kovadliny obrovský chlap v zástěře. Vy tyhle představy asi nenaplňujete...

(smích) „To ne... Ono to není ale o tom, že musí být člověk velký a silný. U práce se musí přemýšlet. Já znám spoustu kovářů, kteří jsou ještě menší než já a jsou výborní. Hlavní je řemeslná zručnost a to jak se člověk k práci postaví.“

Rozhodující je tedy fortel, šikovnost?

„Celkově se nejedná o snadnou práci, dřina to je. Velmi důležitá je ale zkušenost, grify, ty ale získá člověk jedině praxí.“

Česká republika je historicky strojírenskou velmocí. Jaká je vlastně ve vašem oboru konkurence?

„U nás existuje Společenství kovářů, já jsem také jeho členem. Jedná se o sdružení uměleckých kovářů, zámečníků a řemeslníků, kteří zpracovávají železo. V republice má asi dvě stě padesát členů, což už konkurence nějaká je. Například v Prostějově znám čtyři nebo pět kovářů, se kterými se kamarádíme a dobře vycházíme.“

Jezdíte na spousty soutěží, tam existuje rivalita?

(úsměv) „My se mezi sebou spíše hecujeme. Každý má vlastní nápady, myšlenky, které dokáže do železa nějakým způsobem dostat. Rivalita například ve sportovním stylu neexistuje. Každý z kovářů dokáže ocenit práci toho druhého.“

Vraťme se k podnikání. Po čem je největší poptávka?

„Děláme hlavně zakázkovou výrobu, ploty, mříže, zábradlí. Hodně také věšáky, poličky či další bytové doplňky. Jezdíme také na různé jarmarky, kam nás zvou. Aby tam člověk jen nestál u kovadliny, tak dělá různé drobnosti jako svícny, zvonečky a podobně.“

Nakujete třeba i kosu?

„Samozřejmě. Chodí k nám babičky, které přinesou srp, sekerku nebo kosu, vždycky jim vyhovíme. Jezdí k nám i firmy, dokážeme nabrousit kanga a další podobné nástroje.“

Jmenoval jste celou škálu prací, které dokážete. Máte ale nějakou, jenž vás nejvíce baví?

(zamyslí se) „Jsou krásné práce. Například restaurace brány ke kosteleckému kostelu z roku 1747 byla zajímavá zkušenost, nádherná práce. Člověk vidí, jakým stylem se dříve pracovalo a jak ti řemeslníci byli šikovní. V jejich tehdejších podmínkách je to opravdu na smeknutí. Nejdůležitější je řemeslná zručnost a v tom je to stejné i dnes.“

Honí se vám v hlavě nějaký kovářský sen, myslím zakázka na něco speciálního?

„Momentálně je mým snem současná zakázka. Nedávno jsme dodělali návrh, jak by měl vypadat památník osvobození před kosteleckou radnicí. Vytvořili jsme jich šest a jeden z nich zastupitelstvo vybralo. Už máme vyrobený i zmenšený model. Pokud se to podaří zrealizovat, bude to krásná práce! Pro nás je to velká motivace. Jsme rodilí Kostelečáci a rádi bychom to dělali.“

Jste rodinná firma. Máte nějaké následovníky?

(smích) „Musím přiznat, že mužského následovníka nemám. Nejmladší dcera má čtrnáct a umělecké sklony má. Sama má zájem, přihlásila se na uměleckou průmyslovku obor zlatnictví, stříbrnictví, takže částečně se dá o nástupnictví hovořit. Mohla by dělat tvořivou práci.“

V dohledné době ale nevíte, komu byste firmu předali...

„Brácha sice syna má, ale ten by se asi rukama neuživil. (smích) Má hlavu, studuje právo a zatím ke kovářství ani netíhne. Mám ale tři dcery, tak doufám, že některá z nich bude mít šikovného chlapa!“

Takže čekáte na vnuka?

„My jsme se s bráchou motali tátovi pod rukama od malička. Dovedu si představit, že by to tak bylo i s případnými vnoučky.“ (úsměv)

Kolik máte vůbec v dílně například kladiv?

„Přiznám se, že jsme to nikdy nepočítali. (smích) Na každou práci je potřeba speciální nástroj. Opravdu nemám absolutně potuchy, kolik toho je. Navíc se na každou zakázku používá jiný přípravek, tak se pořád dělají další a další...“

Vybavení dílny tedy stále roste?

„Přesně. Veškeré nářadí si děláme sami. Každý kovář by si měl umět vyrobit vlastní náčiní. Kladiva, kleště a další podobné věci by si měl každý udělat sám.“

Platí ale i u vás, že máte své nejoblíbenější kleště a kladivo?

„Samozřejmě, to má snad každý řemeslník. Nemohu říci, že s nimi dělám všechno, ale mám oblíbené nástroje, se kterými dělám rád.“

Pojďme k fungování firmy. Dnes už má kredit, jaké byly ale začátky?

„Nebyly vůbec jednoduché... Neměli jsme jméno, tím pádem ani práci. Dělali jsme úplně všechno okolo železa. Abychom se vůbec uživili, spravovali jsme například vlečky a všechno možné. Každou korunu jsme třikrát otočili, drtivá většina šla zpátky do dílny. Postupně ale zakázek přibývalo a mohli jsme se zabývat jen kovařinou. Dnes už máme práci zhruba na rok dopředu.“

Pochybovali jste někdy o tom, jestli se to vyplatí?

„My tu práci máme zároveň jako koníčka. Pořád nás to tedy motivovalo. Máme kovařinu rádi, hnalo nás dál vědomí, že i když se tím neuživíme, něco po nás zůstane. Děláme to s láskou.“

Zmínil jste, že máte zakázky na rok předem. Má cenu za vámi vůbec chodit?

„Každopádně. Menší zakázky se snažíme vždycky vtěsnat mezi ty větší a domluvíme se. Všem zákazníkům se snažíme vyhovět. Je zajímavé, že když někomu řekneme, že musí rok počkat, tak se za čtrnáct dní vrátí a řekne, že tedy počká...“ (úsměv) 

Dá se říci, že jste takzvaně „za vodou“. Vyhovíte i tak babičkám, co přijdou s kosou?

„To je jasné. Jakmile začne jaro, začnou lidi chodit, vyhovíme každému. Hodně děláme například motyky. To je taková naše specialita. Jakmile s bráchou vidíme v kovošrotu nějakou motyku, tak ji bereme. Máme tu celou bednu. Vyrobit motyku je fortelná práce, každá je jiná.“

Dovedl byste si představit obří zakázku například typu kompletní renovace nějakého hradu?

(úsměv) „Dovedl. Rádi bychom něco takového většího dělali. Minulý rok jsme připravovali cenový návrh na zakázku pro Katar. Měla takový rozměr, že jsme na tom dělali ve spolupráci s dalšími kováři z okolí. Jednalo se cca o třista padesát metrů plotu, pět bran a deset branek. Nakonec to vyhráli nějací Indové, ale dozvěděl jsem se, že z České republiky jsme byli nejlepší. To jen dosvědčuje, že tuzemské kovářství má ve světě velký kredit.“

Myslíte až celosvětový punc?

„Ano. Zakladatelem českého poválečného kovářství byl pan Alfréd Habermann, kterému se ve světě přezdívá papež všech kovářů. Byl opravdu obrovsky uznávaný a po válce české kovářství výrazně pozvedl.“

Která zakázka pro vás byla v historii firmy nejzajímavější?

„Napadá mě například vila v Olomouci. Tam jsme dělali kompletní oplocení, vnitřní točité schodiště na tři patra, vstupní mříže, markýzy atd. Na závěr pak do zahrady i plastiku ptáků. Jednalo se o komplexní práci, kterou jsme dělali postupně asi dva roky.“ 

Pracovali jste i v nějaké hodně nezvyklé, originální destinaci?

„Každoročně se účastníme nočního kování na hradě Helfštýn. Nezvyklé na tom je, že se kove od osmi večer do pěti do rána. Vždycky se dělá nějaká věc pro hrad. Sejde s třeba deset kovářů z celé republiky, díváme se vzájemně na ruce, jak kdo dělá. Je to takový odvaz.“

Jak rozdílný je materiál, ze kterého se dělají dnešní a dělaly se dřívější výrobky?

„Současné nástroje například ze supermarketů jsou dělané za studena. Ten materiál oheň nevidí, to neuznáváme.“

Byly dřívější třeba sekery kvalitnější? Poznáte sekeru dělanou za studena?

„Ona sekera se dělá vždycky ohněm. Materiály jsou ale různé kvality. Dřív se například sekery dělaly z toho, co měl zrovna kovář po ruce. Dnes si objednáte třídu materiálu, která je kvalitní a sekeru z toho uděláte. Není tedy pravidlem, že stará sekera je kvalitní. Narazíte na prvotřídní výrobky, ale také třeba na kusy, které nejdou ani zakalit. Stáří není zárukou kvality.“

Jste tedy schopen říci, jestli daný nástroj má vůbec cenu brousit?

„Ano, tak to je. Přijde třeba zedník, přinese zednické kladivo. Já mu řeknu, že to nemá cenu spravovat. Dnes se ta kladiva dělají z ocelolitiny a jedná se tak o výrobek na jedno použití.“

Má každý kovář svůj nezaměnitelný rukopis?

„V každém případě! Já když se podívám na jednotlivé výrobky, tak vám řeknu, tohle dělal Karel, támhle Pavel. Nás poznají také, každému od fochu je jasné, že tohle dělal Stawaritsch.“ (úsměv)

---

IVO STAWARITSCH

* narodil se 28. června 1967 v Prostějově

* je ženatý, s manželkou Jarmilou mají tři dcery, Kristýnu (26), Veroniku (23) a Terezu (14)

* základní školu absolvoval v Kostelci na Hané, devátou třídu na prostějovské ZŠ v ulici Rejskova, vyučen jako mechanik seřizovač - čtyřletý obor s maturitou v Lutíně

* podnikání zahájil v roce 1994

* ve volném čase rád sportuje, mezi jeho koníčky patří jízda na kole, běh, volejbal

zajímavost: připravoval dokonce velkou zakázku pro Katar, ale byť byl z České republiky nejlepší, práci tehdy dostali Indové...