Starosta Rakůvky Josef Mikulka: „Jediné, co nám hyzdí dědinu, je krajská silnice...“

Letos tomu je již pětatřicet let, co stojí v čele Rakůvky Josef Mikulka (na snímku). Prvních deset let zastával v této malé obci na Konicku předsedu občanského výboru, po osamostatnění od Bohuslavic pak byl v roce 1990 poprvé zvolen starostou. Tentýž scénář se opakoval i na podzim loňského roku, kdy nyní dvaašedesátiletý zkušený komunální politik započal již šesté čtyřleté období. To se navíc dočkal ocenění ve Španělském sále Pražského hradu jako finalista Ceny veřejnosti o nejlepšího starostu obce do pěti set obyvatel. A právě Josef Mikulka byla hostem dalšího seriálu našich pravidelných interview s čelními představiteli obcí a městysů prostějovského regionu.

●● V nedávné minulosti jste se pustili do velkých stavebních úprav. Nyní tedy obec vypadá podle vašich představ?
„Práce je stále dost, ale jsem hrozně rád, že to hlavní se podařilo udělat. V roce 2010 jsme provedli generální opravu návsi včetně požární nádrže, jejíž náklady činily pět milionů korun a na naši malou vesnici to byla velká akce. Někteří zastupitelé měli obavy brát si půlmilionový úvěr, ale říkal jsem, že když prošvihneme tak velikou dotaci, tak při tehdejším rozpočtu devět set tisíc korun víckrát peníze neuvidíme. Museli jsme to udělat a podařilo se. (úsměv) Stejně jako o dva roky později za půldruhý milion korun generální opravu kapličky a výstavbu nových i rekonstrukce stávajících chodníků. Splácíme sice deset let, ale nijak závratné částky. A nemusíme se dívat na chátrající obec, což je důležité.“
●● V případě velké rekonstrukce byli občané spíše pro, nebo jste zaznamenal projevy nesouhlasu?
„Určitě to drtivá většina kvitovala. Poslední větší úprava se dělala v roce 1969, z jehličnanů už byla taková trochu džungle. Stejně tak se začínaly sypat břehy rybníka, navíc současně jsme opravili místní komunikace, všechny máme udělané balenou. To je úspěch jako hrom. Tehdy jsem na setkání mikroregionu Konicko říkal šéfovi správy a údržby silnic i náměstkovi hejtmana panu Mačákovi, že jediné, co nám hyzdí dědinu, je krajská silnice a že by s tím měli něco udělat. Pokrčili rameny, že na to nejsou peníze. A je to setrvalý stav. My máme všechno pěkně opravené, ale na krajské silnici byste si vymlátili zuby, když tam jedete autem. Vždy se to na jaře polepí a v zimě opět vydrolí.“
●● A co plánujete dál?
„Nyní se do ničeho většího nepouštíme, protože splácíme právě ty dva úvěry... (úsměv) Nemáme zájem dědinu zadlužovat, i když nejde o žádné velké částky. Takže se poslední dobou dělaly jen drobnější akce, tedy díky dotacím opravy kamenných křížů, k tomu běžná údržba obecního majetku a zeleně. Na ní si zakládáme. Loni jsme na sloupy koupili nádoby na převislé muškáty a líbí se mi, že o to mají zájem i děti a starají se. Za toto jsem moc rád. Již roky máme zpracovaný projekt na rekonstrukci obecního úřadu, ale jde o vyšší částku a zatím jsme nenašli žádný vhodný dotační titul. Dále plánujeme modernizaci veřejného osvětlení, jedná se o dvanáct třináct lamp.“
●● Jak vypadá život v obci s přibližně stovkou obyvatel?
„V březnu slavíme MDŽ, tento svátek jsme si zachovali. Jednou jsme zkusili oslavu Dne matek, ale to už v květnu byly výmluvy, že je hodně práce na zahrádce, tak jsme se vrátili zpět k MDŽ. Dále pořádáme pálení čarodějnic, dětský den na konci školního roku
i na konci prázdnin, nechybí stezka odvahy s pohádkovými bytostmi kolem vesnice, dále mikulášská besídka spojená s rozsvícením vánočního stromu, na Silvestra pak společné přání do nového roku. K tomu jsme v loňském roce znovu po jedenácti letech uspořádali sjezd rodáků, přitom proběhlo i svěcení hasičského praporu a naší kapličky. Na organizaci to byla náročnější akce, ale byli jsme velice spokojeni, lidí se sjelo hodně. Navíc se nám podařilo zajistit přílet armádního vrtulníku Mi-17, což byla velká atrakce pro děti i dospělé.“
●● V čele Rakůvky stojíte již spoustu let, co vás při loňských volbách přesvědčilo pokračovat ve funkci?
„Už jsem jim říkal, ať mě někdo vystřídá, oni ale odpověděli, že v žádném případě, že do toho také nepůjdou. A nechtěl jsem, abychom se pod někoho vrátili jako satelit, to bych nepřežil. Jednou jsme to zažili, ale když se v roce 1990 možnost naskytla, tak jsme rychle utíkali zpátky... Vidím to v okolních dědinách. Pokud tam není sídlo obecního úřadu, tak dostanou jen to, co spadne ze stolu. A tady se už něco udělalo, dědina nějak vypadá, nemáme se za co stydět. Tak jsem jim pak řekl, že do toho půjdu, když oni taky. Domluvili jsme se a nastala jen drobná obměna.“
●● Přináší to více radostí, nebo starostí?
„Chvílemi tak, chvílemi tak. (úsměv) Když se vám podaří nějakou velkou akci dokončit a lidé z jiných obcí vám říkají, že to máte pěkné, tak to samozřejmě potěší. Při práci je kolem toho ale hodně chození, to je jasné. Na to tady ale jsme. Úřední hodiny pro mě neplatí. Jsem neuvolněný starosta a pracuji jako zootechnik, k dispozici jsem ale kdykoliv, a pokud lidé přijdou, tak se problém řeší. Je ale zbytečné sedět na úřadě, když každý ví, kde mě najde...“