„MOJE PRÁCE KONČÍ VE CHVÍLI, KDY PADNE PRVNÍ KLAPKA!“

Jednašedesátiletý Milan Kýr se po listopadu 1989 vrhnul na soukromé podnikání v oboru počítačového softwaru. Poslední roky jej to ovšem táhne k umění. Přidal se totiž k synovi Jakubovi, který vlastní filmařskou společnost a jako produkční se stará o natáčení dokumentárních filmů o kulturních památkách. Jak on sám rád a často říká, každá pamětihodnost má svůj vlastní příběh a rozhodně stojí za to ho rozvíjet. Už jenom pro budoucí generace. Další osobnost v našem pravidelném seriálu velkých rozhovorů je skutečně obzvlášť zajímavá...

●● Můžete se nejprve vrátit desítky let zpátky a říct, čím jste se přesně zabýval, než jste se dal na filmování?
„Jsem vystudovaný slaboproudař, a po absolvování Vysoké školy dopravní v Žilině jsem nastoupil do výpočetního střediska tehdejších Československých státních drah. Zanedlouho jsem ale zaměstnání změnil, práci jsem našel v konické Moděvě, později v Prostějově, kde jsem dlouhé roky zastával funkci vedoucího výpočetního střediska. Po revoluci v roce 1989 jsem se osamostatnil a společně s kolegou jsme vlastnili dvě softwarové firmy. V podstatě jsem tedy byl ‚ajťákem‘ celý život.“ (úsměv)
●● A jak jste se tedy konkrétně dostal k filmu?
„K filmování mě dovedla celkem jednoduchá cesta. Ta šla přes mého syna Jakuba, který ač povoláním středoškolského profesora angličtiny a španělštiny tíhnul ke všemu, co s filmem souviselo. Už při svých studiích se zabýval krátkými dokumentárními filmy, a když školu dokončil, rozhodl se u filmování zůstat. Pár let dělal na živnostenský list reklamní spoty pro různé firmy. Posléze ale došel k závěru, že daleko lepší je mít společnost, ve které mě vlastně zaměstnal.“
●● Počkejte, vy jste natáčel i reklamy?
„No, natáčel... Nově založená společnost těžila z mých zkušeností a známostí s různými majiteli firem, které zase posléze těžily ze zkušeností mého syna z oblasti filmové reklamy.“ (smích)
●● To je pěkná zápletka. Každopádně ve vaší společnosti teď zastáváte funkci produkčního manažera. Co tato práce obnáší?
„Původně jsem měl na starosti čistě shánění zakázek a jejich následnou realizaci. Prostě šlo o to, aby výsledek našeho filmování byl takový, jaký si přeje klient. Nebylo to a stále není nic jednoduchého. Musel jsem dát dohromady scénář, sehnat kameramana, střihače, zvukaře a další lidi, bez kterých se filmování prostě neobejde.“
●● Před třemi lety se ale vaše společnost přejmenovala. Mělo to souvislost s tím, že jste se rozhodli natáčet jiný žánr než reklamu?
„Přesně tak. Zjistili jsme totiž, že víc než k reklamě tíhneme se synem k pravé filmařské práci zaměřené na dokumenty. Bavila nás tvůrčí činnost, kterou v dokumentárních filmech můžete uplatnit. Shodou okolností či řízením osudu jsme dospěli k prvnímu filmu tohoto druhu o morovém sloupu v Uničově. Tato práce nás přímo nadchla a rozhodli jsme se, že pokud to půjde, tak bychom v popularizaci památek touto formou rádi pokračovali. V případě natáčení v Uničově šlo přitom o náš pilotní projekt. Neměli jsme skoro žádné peníze a tak jsem kolegy filmaře požádal, zda by se výrobě tohoto filmu mohli věnovat zdarma a ve volném čase. Povedlo se, dokument se nám velmi vydařil.“
●● Jak jste z úspěchu jako produkční manažer těžil?
„Těšilo mě, že právě tento dokument jsem mohl ukázat na patřičných místech. Hlavně tam, kde jsme chtěli požádat o finanční podporu při našich dalších plánovaných projektech. Když jsem dokument o historii morového sloupu v Uničově přehrál náměstkovi hejtmana pro kulturu Radovanu Rašťákovi, okamžitě mě instruoval, ať napíšeme žádost o grant! Od té chvíle se setkáváme s významnou podporou Olomouckého kraje při naší další tvorbě, za což děkujeme.“ (úsměv)
●●A dostáváme se k Prostějovu. Vloni jste byl s filmaři viděn na náměstí T. G. Masaryka, jak natáčíte fragmenty prostě-jovského morového sloupu. Co to bude?
„Ano, dospěli jsme k názoru, že je vhodné vybírat ke zdokumentování méně známé památky, které mají v sobě skrytý příběh. Zjišťujeme ale, že mnohé z nich už během staletí onen příběh ztrácejí, či lépe řečeno se na něj zapomíná. My naštěstí s pomocí historičky Ivy Orálkové, která podrobnosti z historie vyhledává v mnoha archivech, vytváříme poutavé scénáře. A podle nich natáčíme dokumenty, ve kterých se snažíme osvětlit všechna nejdůležitější fakta.“
●● Jak dlouhé jsou vaše dokumentární filmy?
„Většinou jde o pěti až šestiminutový formát. Možná se vám tento film zdá příliš krátký, ale vedou nás k tomu určité důvody. My je umisťujeme na internet, a jak všichni víme, už i tak krátký film může být pro někoho až příliš dlouhý... Kvůli našim dokumentům jsme už zřídili speciální webovou stránku www.pamatkydnes.cz, na které máme aktuálně už osm filmů.“
●● Co máte momentálně, lidově řečeno, „roztočeno“?
„Teď jsme dotočili dva filmy, které jsou dnes v postprodukci. Jde o dokument dvou historických kašen v Olomouci - Herkulovu a Neptunovu.“
●● Večerník má ale informace o tom, že připravujete další historický dokument o kulturní památce z Prostějova. O co přesně půjde?
„Tak to máte dobrý zdroj... (úsměv) Už v přípravě je film o klášteře Milosrdných bratří ve Svatoplukově ulici a přilehlém kostele svatého Jana Nepomuckého. Řekl bych, že na zdokumentování historie těchto dvou objektů nám rozhodně nebude stačit pět minut. Původně jsme totiž zamýšleli natočit dokument pouze o kostelu, který disponuje úžasnými a cennými freskami. Tento plán se ale nakonec ukázal chybným, protože onen vlastní historický příběh je skrytý ve vedlejším klášteře. Jeho vznik má v sobě dokonce příběhů mnohem více než jeden. Musím přiznat, že by nás čekala pořádná fuška vměstnat do jednoho filmu vše, co se k těmto prostějovským pamětihodnostem váže. Proto jsme se rozhodli, že natočíme dokumenty dva, o kostelu a klášteře zvlášť.“
●● Když zmiňujete historické příběhy památek, dozvěděli jste se ve své filmařské praxi i nějaké pikanterie?
„Filmování historických památek jsem zcela propadl už kvůli těm mnohým příběhům. Takže pro mě jsou všechna zjištěná fakta velice zajímavá a těžko odlišit, která jsou ta nejpikantnější. Možná bych mohl zmínit jednu zajímavost, o níž třeba ani sami Prostějované nevědí. Kaple svaté Anny v Drozdovicích byla postavena na pohřebišti, kam byli pochovávaní lidé, kteří zemřeli při morové ráně v roce 1713.“
●● Zajímavé... A upřímně, je filmování historických dokumentů k uživení?
„To rozhodně ne, spíše jde skutečně jen o zálibu. (pousměje se) Při natáčení těchto dokumentů jsme odkázáni čistě jenom na granty vyhlašované krajem nebo daným městem, kde točíme. Musím ale přiznat, už se mi ozývají někteří zástupci měst, že naše filmy viděli na internetu a projevují sami zájem o natáčení. Žádají, abychom jim touto formou poskytli prezentaci města. A to je už možná trošičku finančně zajímavější. Ale stejně i nadále točíme reklamy, což je hlavní zdroj obživy nás všech.“
●● Jak dlouho budete ještě čerpat náměty pro své scénáře. Je opravdu historie památek bezednou studnicí?
„Obávám se toho, že jde skutečně o bezedné téma. (úsměv) Památek s rozmanitými historickými příběhy je totiž tolik, že se všechny ani zmapovat nedají.
A já jsem jenom rád, že o naši práci projevila zájem i katedra UNESCO při Masarykově univerzitě v Brně.“