„STOJÍ ZA TO BÝT ORIGINÁLNÍ, NEBÁT SE NEPLOUT S DAVEM, ALE BÝT SVŮJ“

Na plumlovském zámku si v těchto dnech opět můžete dát dostaveníčko s uměním prostřednictvím Galerie Knížecí Dvůr. Tentokrát si přijdou na své především milovníci vtipných grafik a karikatur, kterým jsme měli možnost se smát v časopisech Dikobraz, Sluníčko či Mladý svět. Jan Hrubý, jehož kresby vám jistě nejsou neznámé, osobně zahájil výstavu s názvem Veselé prázdniny a při této příležitosti poskytl Večerníku exkluzivní rozhovor, který vám nyní přinášíme...

Jak se vám líbí výstavní prostory plumlovského zámku?

„Musím přiznat, že jsem zde poprvé a stavba tohoto zámku mě doslova ohromila. Tou velikostí jako by se ani nehodil na toto místo, ale jako výtvarníka mě právě tou svou výjimečností nadchl. Navíc je to tady opravdu příjemné, jedním slovem krása.“

I při vernisáži vaší výstavy padlo, že to karikaturisté neměli v předrevoluční době právě jednoduché. Jak tomu bylo u vás?

„Pocházím z Ostravy, kde jsem měl toho času výstavu koláží v divadle Waterloo, která mi tehdy byla z jakýchsi politických důvodů zabavena. Nakonec se ale podařilo režisérovi divadla výstavu dostat zpět, ale byl to docela nepříjemný zážitek. Tehdy jsem se vlastně poprvé setkal s nějakou cenzurou. Moje kresby jsou spíše takové výtvarné hříčky či kreslené příběhy beze slov, takže moje karikatury nebyly, na rozdíl například třeba od Jiránka, až tak režimu nepohodlné. Se zvýšenou cenzurou u svých děl jsem se tedy nesetkal v takové míře, jako tomu bylo u mých kolegů. Bylo to možná i proto, že jsem do časopisů posílal více kreseb, aby si sami mohli vybrat, která se bude lépe hodit, takže ta cenzura byla vlastně na straně pracovníků novin, kteří by si sami nevybrali něco, co by nějak nevhodně provokovalo. Nebylo mým záměrem vycházet režimu vstříc. Vychází to z mého stylu kreseb, a ty jsou, jak doufám, nekonfliktní...“

Kde čerpáte inspiraci pro své kresby?

„Myslím si, že ať už jde o autory kresleného humoru nebo vůbec umělce, vždy jde o jakousi reflexi světa. Možná to bude znít hodně nadneseně, ale podle mě je zejména kreslený humor jakási filozofie, což znamená, že se umělec zamyslí nad světem, hledá smysl života, proč tady jsme. Reflexe světa, reflexe člověka ve světě. A proto si myslím, že to tolik oslovuje lidi, protože v těch kresbách a té pointě nacházejí určitý výklad světa. To je zejména u Jiránka vidět, že jeho texty jsou takové filozofické. Pochopitelně to nemůže být nějaké čítankové moralizování, spíš jakési reflexe, překvapivé pohledy odjinud, které by měly obohatit člověka, aby viděl některé věci z jiného úhlu a tím byl pro něj ten život o to víc zajímavý a chtěl si jej více žít. Umění umožňuje prožívat člověku krásu ve všech možných polohách a má vlastně za úkol obohacovat život člověka.“

Na plumlovské výstavě můžeme vidět kresby vás i vašich výtvarnických kolegů. Nejen podle vašich slov se zdá, že jste jak kolegové, tak i přátelé. Mám pravdu?

„Všichni tito autoři jsou moji osobní přátelé, se kterými jsme se scházeli a navštěvovali se a trávili spolu volný čas. To, že jsme si byli tak blízcí, vyplynulo zřejmě z našeho životního stylu a z toho, že jsme měli některé společné zájmy, co jsme četli, co jsme společně sdíleli... Já jsem rád, že díky plumlovské výstavě jsem se sešel s Václavem Johanusem, s nímž jsme zavzpomínali na naše kolegy. Tam vždycky bude ten osobní rozměr přátelství...“

Jak vnímáte současnou situaci kresleného humoru v naší zemi?

„Dnešní doba je spíš taková, že dává k dispozici přímo hotové produkty a my ztrácíme schopnost tvůrčí improvizace. Bohužel... Jsme teď spíš pasivními konzumenty kultury, přičemž právě karikaturista má talent odhalit pasti doby. Konzumní společnost vlastně zastupuje ten diktát ideologie, protože je to diktát konzumu. Většina z nás cítí, že to takhle úplně není dobré a možná proto jdou i na takovou výstavu, jakou je tato na zámku Plumlov, protože tam nacházejí něco, co je povzbudí v přesvědčení, že stojí za to být originální a nebát se neplout s davem, ale být svůj. To by měla být funkce karikaturistů, povzbuzovat lidi, aby se nenechali být manipulováni.“

A nemáte pocit, že právě v současnosti je karikatura, zejména v kreslené podobě, potřebná?

„Já se domnívám, že naše doba, naše generace jsou jedinečné v dějinách lidí, protože to, co jsme stihli za náš život, to probíhalo v minulosti mnohdy i staletí. Já si vzpomínám, jak mi otec dal psací stroj, který měl od začátku svého života. A ten psací stroj někde leží zaprášený, protože používám už počítač. Nebo jak dlouho trvalo, než člověk dostal pevnou telefonní linku, zejména za minulého režimu. Teď už není problém koupit si mobil a volat hned. Prostě ta nabídka je obrovská, ale mám dojem, že na druhou stranu trochu znesnadňuje orientaci člověka v životě. Všechno je nám předkládáno ve velkém množství a už v hotové formě. Člověk už bývá otupělý tím přívalem informací a možností. Proto mám i pocit, že jemnou filozofující karikaturu, kterou jsme dělali, už člověk ani nevnímá a humor v karikaturách je potřeba výrazně zjednodušit, aby byl pochopitelnější. Stává se totiž stále prvoplánovější, vulgárnější a někdy až na samé hranici vkusu. Prostředky humoru se mění a to co bylo možné dříve nemyslitelné, je teď už běžné. Například slova, která se dřív nepoužívala, se dostávají i do úst představitelů veřejných institucí. Ale takový je svět, musíme se s tím vyrovnat. Možná to další generace budou vidět jinak...“ (úsměv)

Co nastupující generace kreslířů? Nemáte dojem, že je karikaturistů méně, než bylo v dřívějších letech?

„Řekl bych, že autorů karikaturistů není ani méně, ani více, jen používají už trochu jiné prostředky než kreslený humor, který se za nás tiskl v novinách. Teď se dělají animované filmy, které mají úspěch i ve světě. Mladí tvůrci, kteří dělají takzvaně to vážné umění, dávají ten svůj humor do těch obrazů. Chci říct, že ta vtipná myšlenka nemusí být přímo v novinové karikatuře, jak jsme možná byli dosud zvyklí. Ta už prostě není tak častá, jako byla dřív. Ona sice úplně nevymizela, ale přesouvá se do jiných žánrů, do jiných disciplín...“

Prozradíte čtenářům Večerníku, na čem aktuálně pracujete? Kde jinde mohou vidět vaše kresby?

„Nedávno jsem ilustroval knížku Apokalypsa básníka Ondřeje Sekala. Je to taková slovní hříčka, v knize je hodně obsažen takový humor na hraně, který by pro někoho mohl být příliš silné kafe. Ale je to velmi talentovaný básník, a ty kresby se mi i proto dělaly dobře. Jinak pracuji v duchovní správě a mám na starost teologickou fakultu, takže jsem v souvislosti s tím ilustroval knížky Pár kroků do křesťanství i Křesťanství bez černých a růžových brýlí aneb co se děje v kostele. V žádném časopise poslední dobou nepublikuji, spíš dělám výstavy, například teď v Plumlově a také v Turnově, protože působím také v duchovní správě v Českém ráji.“

Na vernisáži výstavy jste zmínil, že vaše žena je vaše první kritička. Je na vás hodně přísná?

„Já jsem za to manželce vděčný a neustále jí říkám, aby byla přísná. (úsměv) Chci po ní, aby mi vždy řekla svůj názor, aby nebyla pokrytecká a opravdu na rovinu mi sdělila, co si myslí, aniž by se bála se, že mě to bude mrzet. Ona ta přísnost je totiž dobrá ve výběru těch kreseb. A člověk s odstupem času vidí, že to bylo dobře. Raději prostě mám kritiku od ženy, než potom od nějakého čtenáře. Když už to totiž vyjde, tak je pozdě.“ (smích)

Uvítal byste vznik humorného časopisu, jakým býval třeba Dikobraz? Našel by si dle vás takový časopis své čtenáře?

„Například francouzský karikaturistický časopis Charlie Hebdo vycházel také v poměrně malém nákladu v porovnáním s tím, jak velká je Francie. A když si to převedete do naší země, tak by se ten časopis jen s obtížemi uživil, určitě by potřeboval nějakého sponzora. Ale pochopitelně bych takový časopis přivítal. (úsměv) V dnešní době jsou obvyklé spíš takové ty komentující kresbičky, jako je Reflex a podobně. Ale jsem rád, že stále existují časopisy, které kresby vůbec používají. Právě proto si myslím, že plumlovská výstava je v tomto výborná, protože se tu člověk může prezentovat, vyjde katalog.  Ale i tak se zdá, že se lidé nasytili masové kultury a znovu začínají objevovat regionální kulturu, místní tvůrčí potenciál, který nemusí být publikován celostátně, ale je to nesmírné oživení toho regionu, který má své specifikum těch osobních vztahů. Nemůžeme se stále pokoušet vracet k něčemu, co bylo dřív, musíme vycházet ze situace, která je teď a není o nic horší ani lepší. Každá doba má svoje plus a mínus, jde o to, abychom si vážili toho, co máme a nepošilhávali po něčem jiném.“

VIZITKA JAN HRUBÝ

* český grafik, karikaturista a římskokatolický jáhen

* narodil se 23. června 1945 v Uherském Hradišti

* vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně

* od roku 1967 publikoval své grafické a karikaturní práce v mnoha novinách a časopisech jako Mladý svět, Stadion, Květy, Technický magazín, Psychologie dnes a v mnoha jiných. Jeho práce jsou publikovány i ve společných albech kresleného humoru a věnuje se také ilustrátorské činnosti

* za své kresby byl nejednou oceněn. Je mimo jiné držitelem ceny Mezinárodního festivalu kresleného humoru z roku 2006, druhé ceny na Mezinárodní soutěži kresleného humoru v Prešově z roku 2009 a dalších

* jeho manželka Anežka jej v práci podporuje a je první kritičkou jeho výtvarných prací.

* zajímavost: vystudoval teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a byl vysvěcen na trvalého jáhna. Působí jako římskokatolický duchovní