„PŘÍRODA BYLA FANTASTICKÁ. MĚL JSEM TO DESET MINUT K MOŘI I DO HOR“

S fotbalem začínal v útlém věku ještě v tehdejším prostějovském LeRKu, odkud velice brzy vedly jeho kroky do olomoucké Sigmy, na Slovácko a zase zpět na Hanou. Třiadvacetiletý Ondřej Maděrka strávil spoustu sezon v nejvyšších mládežnických soutěžích, kde nastupoval proti nynějším reprezentantům. Slibně rozjetou kariéru mu však před pár roky přibrzdilo vážné zranění kolene. Přesto se objevil znovu na zeleném pažitu, aby před dvěma lety dal přednost dlouhému pobytu v Severní Americe, odkud se vrátil teprve letos na počátku jara. Zprvu to vypadalo, že pro zbytek sezony doplní kádr Klenovic v krajském přeboru, bohužel přišla další rána v podobě stejného úrazu jako v minulosti, nyní na druhé noze! Exkluzivní rozhovor Večerníku se točil nejen kolem jeho fotbalové kariéry a nejbližší budoucnosti, ale i zajímavých zážitků v zámoří...

●● Jak to aktuálně vypadá s vaším návratem na trávník?
„Vrátil jsem se do České republiky s tím, že se pokusím restartovat svoji kariéru a opět naskočím do fotbalu, který mám velmi rád. Mám však bohužel pauzu, čeká mě v nejbližší době operace křížových vazů. V osmnácti jsem byl s pravým kolenem, teď jsem si udělal stejný úraz, ale na levém koleni. Původně jsem tomu nepřikládal velký význam, protože průběh byl odlišný. Neměl jsem problémy, chodil normálně do práce a vše nasvědčovalo tomu, že jsem v pořádku. Pak jsem byl na vyšetření u svého známého doktora, který mě poslal pro jistotu na magnetickou rezonanci, odkud přišla zpráva, že mám bohužel zase urvaný 'křižák'...“
●● S jakými pocity jste tento nemilý fakt přijal?
„Tehdejší první zranění kolene pro mě bylo hodně těžké, řekl bych, že jsem měl psychický blok. Musel jsem si zvyknout, byla to pro mě úplně nová situace, některé pohyby mi dělaly problémy, zranění mě omezovalo i následně. Bylo třeba začít hrát trochu jinak, než na co jsem byl zvyklý a výkony šly dolů. Teď už to mám za sebou a vím, čím jsem si prošel a co mě čeká. Odkládat už operaci nechci, protože se bez dobrého zdravotního stavu na vyšší úrovni sportovat nedá. Takže zbývá jen si domluvit termín.“
●● Kdy tedy asi půjdete na operaci?
„Jsem v kontaktu s panem doktorem Hoferkem, který mi dělal i první operaci a s nímž jsem spokojen. Jsme už předběžně domluveni a chtěl bych zákrok podstoupit na podzim. Operace mě hodně omezí, potrvá to tak půl až tři čtvrtě roku, než se budu moci vrátit k fotbalu. Předpokládám tak, že celou zimu až do jara zabere rekonvalescence, pak bych se chtěl zapojit aspoň do lehčího tréninku a začít něco dělat s týmem. Moc se na to těším, vůně kabiny a kluci z mančaftu mi hodně chybí. (smích) Mám informace, že spoustu mých vrstevníků potkal v posledních letech podobný osud. Byl jsem zvyklý na dvě, někdy i tři tréninkové jednotky denně s velkou intenzitou, a proto vím, že zranění ve sportu jsou velmi častá. Můj kamarád, s nímž jsem hrával v Uherském Hradišti, má za sebou dvě podobné operace. A to je stejně starý jako já...“
●● Zůstáváte optimistou ohledně návratu na nejvyšší úroveň?
„Uvidíme. Uvědomuji si, že jsem teď byl skoro dva roky bez fotbalu na vyšší úrovni, takže to nebude nic lehkého. Ale chtěl bych to zkusit, přece jen mi je teprve třiadvacet. Vím, že to nebude hned. Je to půl roku, co jsem naposledy hrál
a začátek bude hodně těžký. Budu muset hodně cvičit sám, čekají mě rehabilitace, posilování
a teprve pak bych se asi po půl roce mohl podívat na hřiště. Pak poznám, jak na tom budu, jestli to vůbec má smysl. Nechci nic zakřiknout, ale mám ještě cíl zahrát si na vyšší úrovni. Mým snem je, zkusit si minimálně třetí ligu.“
●● Co třeba přímo v prostějovském dresu 1.SK?
„Je to daleko, ale tato možnost mě motivuje. Vyrůstal jsem tady, rád na mládežnické časy vzpomínám, navíc je to pro mě domácí prostředí. Takže kdyby to vyšlo, nezlobil bych se. S fotbalem jsem začínal v LeRKu, to se tu ještě hrála druhá liga. Než jsem odjel do Kanady, tak jsem působil ve Vyškově, kde se mnou trenér Machálek počítal do týmu na další sezonu a byl poté trochu zaskočen, když jsem přišel s tím, že odjíždím. Hodně moc mi pomohl, získal jsem opět chuť do fotbalu. Mrzí mě, že jsem mu to řekl až jako hotovou věc, ale musel jsem se ve velmi krátké době rozhodnout, jestli pojedu do zahraničí.“
●● Na cestě za comebackem vás čeká tedy ještě dlouhý horizont. Čím byste si ten rok chtěl vyplnit?
„Nějaké plány mám, zatím bych je ale nechtěl specifikovat. Nyní se věnuji své práci a snažím se udržovat. Jezdím na kole, chodím si na bazén zaplavat a do sauny. Chtěl bych také cestovat a navštívit nějaká zajímavá místa tady v Evropě, kde jsem ještě nebyl. Určitě teď budu mít dost času všechno si promyslet.“
●● Takže cesta do Anglie, o níž jste uvažoval, padla, nebo je vše ještě otevřené?
„Momentálně jsem svoji situaci přehodnotil a do zahraničí se nechystám. Minimálně nějakou dobu budu tady v Česku, chci se věnovat osobním věcem a dát se dohromady, popracovat na kondici.“
●● Jak to vlastně bylo s vaším plánovaným angažmá v Klenovicích, které ovšem nakonec nevyšlo?
„Stalo se tak zejména díky panu Krčovi, kterého znám velmi dobře. Vedl mě již od svého mládí, kdy vše začalo v přípravce LeRKu. Přemýšlel jsem, že bych jim na půl roku šel pomoci, nějak začít musím. Prostě vyzkoušet si, jak na tom jsem. Kvůli úrazu to ale padlo.“
●● Pro vaši fotbalovou kariéru bylo podstatné nejen zranění, ale i zmíněné odcestování na téměř dva roky do Kanady. Jak se vůbec zrodila tato mise?
„Mám tam blízkou rodinu, navíc přišlo první zranění, což pro mě byl šok, protože jsem se do té doby celý život věnoval fotbalu. Přišel s tím můj kamarád Kuba Coufal (bývalý fotbalista Určic a Prostějova - pozn. autora), lanařil mě, ať s ním vyjedu do zahraničí. Sám jsem si chtěl vyzkoušet něco nového, nějakou změnu a šel do toho víceméně nepřipraven, po hlavě. (úsměv) Hodnotím vše ale jen pozitivně, hodně mi to pomohlo do života a chtěl bych toho využít. Když jsem byl v Kanadě, snažil jsem se být v kontaktu, komunikoval jsem s kamarády, sledoval tabulky i články, četl jsem Večerník i vyškovské noviny a udržoval si tak přehled. Fotbalově jsem sice téměř dva roky zaspal, ale věřím tomu, že když na sobě máknu, tak se dokážu na nějakou úroveň vrátit. To se přece nezapomíná.“ (smích)
●● Jaký dojem na vás Severní Amerika udělala?
„Bylo to super, strašně se mi tam líbilo. Žil jsem dva roky ve Vancouveru, je to jedno z nejlepších a nejhezčích míst pro žití na světě. Překvapením pro mě bylo, že většina lidí je tam velmi přátelských, chtěli si povídat a rádi pomohli. Je to multikulturní město a žijí tam lidé snad všech národností. Také příroda byla fantastická. Bydlel jsem na severním pobřeží kousek od centra, měl jsem to deset minut k moři a stejný čas i do hor, to bylo skvělé. (úsměv) Oblíbil jsem si tak cestování a poznávání nových míst. Líbilo se mi na cestách po Vancouver Islandu, Squamish ve Whistleru a v USA. Určitě se tam chci znovu podívat, vyjet na dovolenou, mám tam známé jak Čechy, tak Kanaďany. Hrávali jsme například volejbal s místním rodákem
a potomkem indiánů, který se jmenoval v překladu 'Stádo divokých koní'. Jsem s nimi v kontaktu, nevím, jestli letos, ale příští rok bych se tam rád aspoň na jeden dva měsíce podíval.“
●● Jakub Coufal je po krátkém pobytu doma opět v zahraničí, nelákalo vás to také ještě někam pryč?
„Věděl jsem to od něj už delší dobu, že plánuje pouze krátký návrat do Česka. Byl v kontaktu s agenturou a nyní pracuje na zaoceánské lodi. Dal si takový cíl, vyšlo mu to. Je tam už nějakou dobu a přeji si, ať se mu daří, ale já jsem to viděl jinak. Dva roky byly super, ale kvůli zranění se potřebuji dát dohromady, a protože ještě jsem mladý, chci se pokusit o fotbalový restart.“
●● Nyní končí mistrovství Evropy do jednadvaceti let, říkáte si někdy, kde jste mohl být, kdyby vše klapalo?
„Někdy tyto myšlenky přijdou. Byl jsem v širším výběru reprezentace do šestnácti let, hrával jsem v dorostu proti Krejčímu, Kadeřábkovi, Vydrovi, který bude hrát v nové sezoně anglickou Premier league za Watford. Zranění mě potkalo v osmnácti letech, kdy jsem měl zprávy, že bych se měl zapojit do přípravy s 'áčkem' Slovácka. Tehdy jsem byl jediný tak mladý, komu se to stalo, a nejdůležitější rok své kariéry jsem byl mimo hru. Přišel jsem do 'béčka', půl roku jsem se dával dohromady, odehrál zhruba deset zápasů na jaře v MSFL, ale nebylo to ono, necítil jsem se ideálně. Stále přetrvávaly nějaké bolesti, chvíli jsem hrál, chvíli ne, měl jsem z toho špatný pocit. Odešel jsem na roční hostování do Vyškova, bral jsem to jako nový impulz. Tehdy divizní kádr měl postupové ambice, ale bylo to přesně naopak, bojovali jsme o záchranu. Po podzimu přišel pan trenér Machálek a vše se změnilo. Proběhla skvělá příprava a najednou jsme byli nejlepším týmem jarní části. V pohodě jsme se zachránili a po sezoně jsem se domluvil na odjezdu do zahraničí. Kádr zůstal pohromadě a kluci další sezonu postoupili do třetí ligy. Mrzí mě, že jsem si to neužil s nimi, ale jsem moc rád, že se jim to povedlo.“
●● Stále jste kmenovým hráčem Slovácka. Tam vedly vaše kroky hned z Prostějova?
„To ne. V Prostějově jsem byl do mladších žáků, pak jsem šel na hostování do Sigmy Olomouc. Poté se mi ozvalo Slovácko, když jsem nastupoval na střední školu, tak jsem tam přestoupil. S odstupem času to vidím tak, že jsem tehdy neudělal krok správným směrem, byť oba kluby mají v dnešní době výbornou akademii a hodně mladých hráčů v reprezentaci, což je super. Po půlroce jsem se rozhodl k návratu, přestoupil jsem na školu do Olomouce a do Sigmy, kde mě vedl pan Jílek. Na něj hodně rád vzpomínám, v mé fotbalové kariéře mi pomohl nejvíc. Tam jsem působil až do staršího dorostu, mimo jiné jsem v sedmnácti vyhrál titul mistra republiky a dostal jsem se do širšího kádru reprezentace.“
●● A do Sigmy jste přestoupit nechtěl?
„Stále jsem jen hostoval a řešilo se, jestli mě Olomouc koupí, nebo ne. Bohužel se kluby nedomluvily a stěhoval jsem se zpátky do Uherského Hradiště.
V přípravě v kategorií ´U19 v Sigmě jsem byl tehdy v kádru s Václavem Vašíčkem, Martinem Pospíšilem, Václavem Koutným, Tomášem Přikrylem a s hráči ročníku 1991 i 1992, rád vzpomínám na mého kamaráda Kubu Rolince. Byl jsem po velmi kvalitní přípravě pod panem Jílkem a začátek ve starším dorostu Slovácka byl tím pádem pro mě jednodušší. Musel jsem si jenom zvyknout na nový kolektiv, ale i když jsem hrál s o rok staršími, tak první půlrok byl super. Jenže zimní příprava byla trochu odlišná, výkony nebyly podle představ, forma šla dolů. Neměli jsme úplně přesvědčivé výsledky, bojovali o záchranu, trenér byl odvolaný a po sezoně přišel jiný. Když jsem byl se svým ročníkem v kategorii U19, přišlo ono vážné zranění. Právě v tu nejnevhodnější dobu a roční pauza...“