NÁRODNÍ DŮM JSEM NEBRAL JAKO PRÁCI, BYLO TO POSLÁNÍ!“

Když se vysloví jméno Miroslava Švancary, každý Prostějovan jenom trochu znalý umění si tuto osobnost ztotožní s Národním domem. Známý galerista a kurátor výstav byl skutečně s prostějovským „Národem“ spjat pupeční šňůrou, a to několik dlouhých let. Není tomu tak dávno, co si převzal prestižní Cenu města Prostějova za přínos v oblasti kultury nejen za dlouholeté působení v Národním domě, ale také jako ocenění pořádání deseti ročníků Mezinárodního sochařského sympozia Hany Wichterlové. A to byla ideální příležitost pro exkluzivní rozhovor. Jak v něm Večerníku prozradil, ukončení zmíněného setkání sochařů z celého světa jej dodnes velice trápí, ale život prý jde dál...

●● Co říkáte na fakt, že jste obdržel prestižní Cenu města Prostějova?
„Upřímně? Byl jsem naprosto překvapen. A hned vám taky řeknu, proč... Ty náznaky, že bych tuto cenu mohl obdržet, byly už před lety, kdy skončila moje dlouholetá etapa v Národním domě. Odešel jsem do důchodu, začal jsem se věnovat úplně jiným věcem a k sympoziu se již nevracel. Vůbec jsem nečekal, že právě teď se někdo k mým zásluhám či zájmům vůbec vrátí a navrhne mě na Cenu města Prostějova. Proto to překvapení, přišlo to úplně jako blesk z čistého nebe.“
●● Vy jste opravdu nevěděl, že vás někdo nominoval?
„Ale to ano, kdosi mi to říkal. (smích) Ovšem vůbec jsem tomu nevěnoval pozornost. Říkal jsem si, že nejsem zas až taková persóna, aby si teď někdo vzpomněl, co jsem dělal před třemi nebo čtyřmi lety...“
●● Co vám říkal primátor Pišťák, když vám ocenění v obřadní síni radnice předával?
„My se s panem primátorem známe nějakých čtyřicet let, takže mohlo proběhnout i nějaké špičkování. Ovšem ten slavnostní ceremoniál byl natolik oficiální, že jsme si vyměnili jen pár korektních frází. Já sám jsem ostatně podlehl té oficiálnosti, při které se člověk zákonitě chová jinak než v soukromí. Navíc to bylo hodně dojemné.“
●● Když se v Prostějově vysloví vaše jméno, automaticky se vyjeví spojitost s Národním domem. Co všechno jste měl s prostějovským „Národem“ společného?
„Národní dům je pro mě srdeční záležitost. Začít působit v této instituci a podílet se na kulturní i umělecké činnosti bylo pro mě velkou výzvou. Prostějované si jistě vzpomenou, že v polovině devadesátých let byla hlavně restaurační činnost v Národním domě úplně na bodu mrazu.
A já mám obrovskou radost, že jsem se podílel na obnovení tradice a Národní dům je opět vyhledávanou destinací v Prostějově.“
●● Jak jste se v této instituci vůbec ocitl?
„Můj dobrý kamarád Jiří Procházka vyhrál výběrové řízení na provozování restaurace Národního domu a v roce 1999 mě oslovil, zda bych s ním nechtěl spolupracovat. Já v tu dobu podnikal v zahraničí.
Na Balkánu jsem zažil dvě války, v Chorvatsku a v Kosovu, a už jsem tím byl unaven. Nabídku Jirky jsem přivítal a po krátkém přemýšlení přijal. Takže jsem se stal zástupcem ředitele nově vzniklé obecně prospěšné společnosti Národní dům Prostějov. Byla to pro mě životní výzva.“
●● Co bylo tehdy vaším úkolem?
„Nějakému vedení restaurace jsem vůbec nerozuměl, ale dostal jsem na starost úplně jinou věc. Mým úkolem bylo vrátit do prostor Národního domu kulturního ducha a společenský život. Divadlo sice dobře fungovalo, ale do restaurace či kavárny si lidé nepřišli vypít ani kafe...“
●● Jaké byly začátky vašeho působení ve funkci?
„Krušné... Víte, když se něco léty pokazí a ztratí svoji dobrou pověst, těžko se to pak vrací. První dva roky byly hodně náročné, museli jsme vymýšlet úplně nové věci, abychom sem vůbec přitáhli lidi. Ale právě to pro mě byla obrovská motivace. Začal jsem v Národním domě nejprve pořádat kumštýřské párty, kdy herci divadla po představení přišli do restaurace nebo kavárny besedovat s lidmi. Dodnes si nejvíce pamatuji na večer s Miroslavem Horníčkem, to byl nezapomenutelný zážitek. Dále jsme obnovili koncerty a taneční večery na zahradě Národního domu, kde jsme pořádali zábavné kvízy, dovednostní soutěže pro hosty či gastronomické akce. A zároveň s tím jsem začal v restauraci a kavárně vystavovat obrazy.“
●● Kteří umělci, jež jste do Národního domu pozval, na vás zanechali největší dojem?
„Už jsem jmenoval Miroslava Horníčka. Strašně rád také vzpomínám na Bolka Polívku, výtvarníka Vladimíra Komárka nebo sochaře profesora Preclíka. Mohl bych vzpomínat na další umělce, ale to by bylo na hodně dlouho.“
●● Už jste pár let v důchodu, nechybí vám aktivní zápřah a všechno, co s „Národem“ souvisí?
„Tak, ty starosti a stres mi rozhodně nechybějí! (úsměv) Vždyť často jsem musel pracovat od šesti hodin ráno do čtyř do rána druhého dne. Těch dlouhých společenských akcí a událostí bylo tolik, že po těch letech si od nich rád oddechnu. Ale na druhou stranu chci říct, že já to všechno nebral jako práci, ale bylo to pro mě spíše poslání. Měl jsem před sebou jeden jediný cíl: velice váženou a velice krásnou starou dámu, která byla před smrtí, přivést do života a udělat z ní znovu mladou, přitažlivou a žádoucí. A to se podařilo!“
●● Vraťme se ještě k Ceně města Prostějova. Vy jste ji mimo jiného dostal i za uspořádání celkem deseti ročníků Mezinárodního sochařského sympozia Hany Wichterlové. Nevadí vám, že tyto akce byly tak trochu „uťaty“?
„Nemluvil bych pravdu, kdybych tvrdil, že je mi to jedno. Naopak tato skutečnost mě jako člověka, který s těmito akcemi byl bytostně spjatý, trápí. Byla to moje další srdeční záležitost. A navíc jsem tato setkání slavných sochařů z mnoha zemí světa sám vymyslel a stvořil. Na druhé straně, deset let je deset let, takže to lze považovat za ukončenou záležitost právě v tom nejlepším. Bylo to pro mě deset let krásného života a smysluplné práce.“
●● Co vlastně děláte teď? Nenudíte se?
„Absolutně ne! Pořád plánuji a pořádám výstavy v Národním domě, spolupracuji s různými uměleckými institucemi i mimo Prostějov, které využívají mých kontaktů, známostí i zkušeností. A já jsem tomu pochopitelně rád, poskytuji rovněž konzultační činnost v tomto oboru. Práce je tedy pořád dost.“
●● Takže slovo důchod a odpočinek vám nic neříká?
„Toto slovo se mě snad ani netýká!“ (smích)


Miroslav Švancara
✓ narodil se 3. února 1945 v Holešově, je ženatý, má dvě dcery a tři vnoučata
✓ celoživotně se věnuje studiu, propagaci a sběratelství umění
✓ vystudoval Střední lesnickou školu v Hranicích na Moravě, absolvoval pomaturitní studium teorie řízení v lesním hospodářství a zvládl také Institut Ministerstva vnitra ČR pro pracovníky státní správy lesního hospodářství a myslivosti okresních a krajských úřadů
✓ do roku 1993 pracoval jako vedoucí polesí Jihomoravských státních lesů, posléze na Okresním úřadu v Prostějově na úseku státní správy lesů a myslivosti
✓ v roce 1993 působil jako správce restituovaných lesů privátních majitelů, pro které provozoval loveckou kancelář. O rok později si založil vlastní soukromou loveckou a klasickou cestovní kancelář v Chorvatsku
✓ v roce 1999 se stal zástupcem ředitele, později ředitelem Národního domu, obecně prospěšné společnosti v Prostějově
✓ jako galerista a kurátor výstav uspořádal deset ročníků Mezinárodního sochařského sympozia Hany Wichterlové v Prostějově
✓ pravidelně vystavuje obrazy v kavárně Národního domu v Prostějově. Je kurátorem výstav umělců prostějovského regionu v Senátu Parlamentu ČR, organizátorem sympozia v zámeckém parku ve Vrchlabí, sochařských sympozií v Brně a iniciátorem kulturních aktivit v dalších místech republiky
✓ zajímavost: v roce 2003 zapůjčil a vystavil monumentální umělecké dílo deseti lidových i profesionálních slovenských umělců. Vlastníkem artefaktu se stalo město Prostějov. Čtrnáct soch v životní velikosti představuje tradiční betlém, který o Vánocích zdobí náměstí T. G. Masaryka v Prostějově