„ŽÁK ZLOBIL? TAK JSEM MU JEDNU VLEPILA!“

Jsou lidé, jejichž cílem je žít v klidu a míru. A pak jsou ti, kteří naplno ožijí jen tehdy, když se kolem nich něco děje a mezi lidmi to jiskří. Právě mezi druhou skupinu patří dlouholetá kantorka a divadelnice Eva Suchánková, která vychovala (a také seřvala, pochválila či objala) snad všechny, kteří mají v Prostějově a širokém okolí co do činění s divadlem.

Přestože letos v lednu oslavila už osmdesáté narozeniny, v běhu do vrchu by tato temperamentní žena stále mohla konkurovat o několik generací mladším mužům. Trénink získala v domě s vysokými schody, které se nerozpakuje vyběhnout třeba, když vás chce pohostit kávou a právě jí chybí šlehačka. A když budete mít obzvláštní štěstí, pak vás pohostí výtečným beránkem, který ještě ve čtvrtek ležel na kostelním oltáři. Při jeho pojídání se pak nemůžete zbavit dojmu, že ona laskomina byla skutečně požehnána stejně jako celý těžký a krásný život vaší hostitelky.
V každém případě exkluzivní rozhovor s touto ženou byla jedna velká zábava a poučení v jednom...

●● V Praze jste koncem března získala nejvyšší možné oficiální vyznamenání, které může pedagog získat. Co to znamená pro vás osobně?
„Řeknu to tak. To, co jsem dělala, jsem vždy brala jako samozřejmou věc. Nikdy jsem nic nevnímala tak, že dělám něco navíc. Snažila jsem se vždy vycházet z přání a potřeb dětí i dospělých. Jenže když jsem si přečetla nádherný památník, který jsem dostala ke svým osmdesátým narozeninám, tak jsem si uvědomila, že jsem hrozně šťastná ženská. Protože, kdo může říct, že se mu dostalo tak krásného, osobitého a zcela dobrovolného poděkování?“ (smích)
●● Zmíněný památník obsahuje upřímné vyznání desítek osobností, které často velmi vtipně děkují za to, že se s vámi mohly setkat a přiznávají, že jste je mnohdy ovlivnila na celý život. Něco takového obzvláště kantora asi potěší víc než ta nejvyšší vyznamenání od hejtmana či ministra...
„To si pište! Ten památník je pro mě víc, jak všechna tato ocenění! Kromě toho si myslím, že právě on sehrál svoji roli i v nominaci na ministerský řád. Dostal se totiž i do rukou pana Garčice, který působí na krajském úřadě v Olomouci. A pokud je mi známo, tak na ministerské ocenění mě navrhl Olomoucký kraj nikoliv město Prostějov, kde celý život žiji. To jen potvrzuje heslo, že doma není nikdo prorokem.“ (pousměje se)
●● Předávání medaile I. stupně se konalo v sídle senátu ČR ve Valdštejnském paláci. Herci či režiséři s oblibou vyprávějí o pocitech, které zakoušeli při předávání Oscarů. Prožívala jste něco podobného?
„Tak můj první dojem z celé téhle akce byl ten, že nic neslyším. Seděla jsem sice ve čtvrté řadě, ale když moderátorka začala mluvit, její hlas se rozléhal po celém sále. A tohle moje uši nebraly. Prostě průšvih! Poprosila jsem tedy paní, co seděla vedle mě, aby mě upozornila, až padne jméno Suchánková. Poté moderátorka četla dlouhou řadu jmen seřazených podle abecedy. Najednou vidím, že na pódiu stojí Michal Šmucr. Tak to jsem tedy pořádně znervózněla. Říkám tedy sousedce: Tak to jsme zmeškali, vždyť Š je až po S. A ona mi odpověděla, klidně seďte, teď bude koncert a teprve pak přijde to hlavní. Tak jsem se trošku uklidnila. Po koncertu pak byli na pódium volaní samí profesoři, docenti a já nevím jaké kapacity. Celkem jich bylo devět a já pak byla desátá. Nikdy jsem nečekala, že bych se do takové společnosti dostala. Myslela jsem, že omdlím...“ (smích)
●● Co vy sama považujete za svůj největší kantorský úspěch?
„Když jsem se teď v souvislosti s oceněním ohlížela za svým životem, tak jsem zjistila, že můj asi největší učitelský počin se mi zdařil v době, kdy jsem učila tělocvik a výtvarku na Zvláštní škole internátní v Čechách pod Kosířem. Tam jsem s často docela problémovými dětmi nacvičila řadu ojedinělých baletních představení. Tehdy se mi podařilo pobláznit i celý kantorský sbor, na který stále moc ráda vzpomínám.“
●● A když jste se tedy ohlížela za svým životem, objevila jste něco?
„Tak hlavně to, že jsem vždy měla hrozné štěstí a že mi pán Bůh stále posílá anděly v lidské podobě. A ti mi i v hodně těžkých situacích vždy hodili pomocné lano.“
●● Kdy některý z těchto andělů zafungoval poprvé?
„ Asi po tatínkově smrti. On zemřel relativně mladý na rakovinu. Na jeho skonu měla nepochybně vliv situace po komunistickém převratu. Můj otec měl za první republiky vlastní zeměměřickou kancelář, o kterou spolu s dalším majetkem po znárodnění přišel. Byl degradován a musel poslouchat příkazy méně schopných lidí, kteří se náhle dostali
k moci. On si to však často nenechal líbit a tak se dostával do častých konfliktů, které se zásadně podepsaly na jeho zdraví. Když zemřel, měla jsem před maturitou a zůstaly jsme na to s maminkou
i mladší sestrou samy.“
●● Jak jste se tehdy uživily?
„Těžce... (zvážní) Abychom vůbec měly na jídlo, tak maminka, která jinak byla velkou monarchistkou a nade vše milovala aristokracii, musela začít šít trenýrky. A já se vzdala svého snu jít na vysokou školu a nastoupila do Stavoprojektu. Při zaměstnání jsem studovala pedagogickou školu. Když jsem si po jejím ukončení šla hledat práci, tak jsem na školském úřadu narazila na kovaného komunistu, kterému můj tatínek kdysi od plic řekl, co si o něm myslí. Vypadalo to, že ač mám potřebné vzdělání, tak na práci ve školství můžu navždy zapomenout. A tehdy mi pomohl kolega z Divadla Hanácké obce, který se přimluvil u tehdejšího krajského národního výboru. Bez něj bych se možná kantorkou nikdy nestala.“
●● Co dalšího jste si ještě uvědomila?
„Tak třeba i to, že jsem vždy měla obrovské štěstí na krásné prostředí, v němž jsem se pohybovala. Vezměte si, že Stavoprojekt sídlil v Kovaříkově vile na dnešním náměstí Padlých hrdinů. Internát oděvní školy, do které jsem pak přešla, zase fungoval v úžasné Neherově vile v ulici pod Kosířem! Tam jsem s chovankami nacvičila Veselohru na mostě, což bylo mé první divadelní představení. Po Neherově vile jsem přišla na zámek v Čechách pod Kosířem! A stejně tak nádherné bylo prostředí v Plumlově, kde jsem i svoji učitelskou kariéru zakončila. To se mě drží dodnes. S dámami z kloboukového klubu se pravidelně scházíme v kavárně secesního Národního domu. Myslím, že všechna tato prostředí mě kultivovala a dodávala mi obrovskou energii.“
●● Jako kantorka jste nikdy nezůstávala jen u osnov, se svými žáky jste mimo jiné stále připravovala divadelní představení a často jim tím otevřela dveře do světa umění. Proč?
„Zkrátka jsem jinak nemohla. Sama jsem od mládí hrála v Divadle Hanácké obce, milovala klasickou hudbu, balet či výtvarné umění. Chtěla jsem to předat i ostatním...“
●● Vašimi soubory prošly stovky dětí i dospělých, kteří na vás stále s láskou vzpomínají. Jak si vysvětlujete, že jste byla schopna pobláznit tolik lidí?
„Pravdou je, že jsem asi vždy měla jedno plus a to je to, že jsem dokázala nadchnout pro něco, co by jinak asi nikdy nedělali. Třeba při baletu v Čechách pod Kosířem tančil celý učitelský sbor. Čím to bylo, nevím. Oni vždycky říkali: ty nás zas všechny zblbneš! A když jsem přišla do Plumlova, tak za chvilku zase všichni hráli divadlo. Když se nad tím tak zamyslím, tak nejhorší vždy bylo
u každého překonat jeho prvotní ostych. Pokud se to podaří, tak každý zjistí, že to vše je náramná zábava a objeví v sobě i kus herce.”
●● Jisté je, že jste dokonalým ztělesněním hesla, že kdo chce zapalovat, musí sám hořet...
„Asi to tak bude. Ale někteří v této souvislosti spíše říkali, nepodávejte té Suchánkové ani prst, protože za chvilku po vás bude chtít celou ruku, a pak jste ztraceni. Měli asi pravdu. (úsměv) Nicméně si také myslím, že mi hodně pomáhaly i ty krásné dobové kostýmy a klobouky, které jsme společně šily. Když ženu do něčeho takového oblečete, celá se rozzáří a zkrásní. Pak ji máte tam, kde chcete...“ (smích)
●● Tak to by mohlo sloužit i jako návod pro muže... Nicméně postavil jsem vám některých z vašich žáků tak, že jste s ním musela hodně bojovat, než jste ho zlomila?
„Tak bojovat jsem musela skoro se všemi. (úsměv) Někdy jsem se tak dožrala, že jsem třeba nespala celou noc a ráno jsem musela jít na plac... Nicméně si pamatuji na jednoho dosti problematického chlapce, kterého jsem učila v Čechách pod Kosířem. Tomu, když se něco nelíbilo, tak třeba vychovatele i liskl. Teď si vezměte, že jsem chtěla do toho baletu zapojit úplně všechny děti, co měly ruce a nohy. A jednou tento hoch při zkouškách tak zlobil, že jsem se rozčílila, a jak byl vysoký, tak jsem vyskočila a jednu mu vlepila!“
●● A co on? Vrátil vám to?
„No, jak jsem to udělala, tak jsem ztuhla a čekala, co se bude dít. On se v tu chvíli sebral, prásknul dveřmi a odešel. A ostatní kluci mi říkali: ,Soudružko, vy nemáte rozum, vždyť vás mohl přizabít.‛ Nicméně jsme zkoušeli dál a on za nějaký čas přišel, sedl si vedle mě a nesměle se zeptal: ,Ještě se zlobíte?‛ Řekla jsem mu, že už se nehněvám. Byla jsem zvědavá, proč mi to nevrátil. A on řekl: ,Vám? Proč? Vždyť vy nás máte ráda!‛“
●● V tom to tedy bude...
„Ano, všichni vidí, že zuřím, zuřím, ale jak skončí představení, tak všechny pozobjímám a dám jim najevo, jak moc je mám všechny ráda. A oni asi tohle celou dobu cítí i během těch zkoušek, které jsou často docela náročné. To je asi důvod, proč se všemi zůstáváme kamarádi, i když se třeba několik let nevidíme.“
●● Vy sama jste měla nějaký vzor, který podobně dokázal nadchnout vás?
„To ne. Já jsem o tohle všechno měla zájem sama už od dětství. Pamatuji si, že krátce po válce u nás začaly běžet americké pohádky jako například Zloděj z Bagdádu nebo Alibaba a čtyřicet loupežníků. Vzpomínám si, že jako asi desetiletá holka jsem se vymluvila z nějaké rodinné návštěvy, jen proto, abych si mohla uvázat turban, zabarvit obličej a sama pro sebe si hrát na princeznu Zulejku.“ (smích)
●● Nedávno jsem se setkal s názorem, že v současném školství citelně chybí muži. Co si o tom myslíte?
„To je určitě pravda. Vzpomínám si, že mě osobně na škole učili zejména muži. Nyní už je situace úplně jiná. A myslím, že je to chyba. Muži na škole měli mnohem větší autoritu, než mají dneska ženy. A také si myslím, že chybí i ve sboru. Jak se jedná o čistě ženský kolektiv, tak to často nedělá dobrotu. Ačkoliv já osobně si na ženy stěžovat nemůžu. Občas jsme se tedy s některou z kolegyň do krve pohádaly, ale další den už to bylo v pořádku. Pořád si totiž myslím, že nějaké ty třenice, kdy to mezi lidmi jiskří, musí být. Když něco jen tak teče samospádem, tak to podle mě není ono a k ničemu to nevede.“
●● Co vás žene k tomu, abyste se navzdory pokročilému věku pouštěla do stále nových věcí?
„Prostě si nemůžu pomoci. Zřejmě existují lidé, kteří nemohou jinak, než se pořád vrhat do nějakých nových projektů. A já patřím mezi ně, i když určitě nejsem sama. Už mockrát jsem si říkala, tak už dost, teď už budeš jenom odpočívat a v tu ránu dostanu nějaký nápad. A zase do toho jdu...“ (úsměv)
●● Takovým náročným projektem jistě byl i dokument o vašem divadelním souboru Historia...
„To jsme si hodně mákli. Dokument režíroval můj vnuk Ondřej Sovík a byla to fakt dřina. Filmovalo se třeba na zámku ve Slavkově, kde jsem v devadesátých letech s kostýmovanými prohlídkami, jako první v republice začínali. Vyráželi jsme v pět hodin ráno a vraceli se ve tři v noci. A jelo se non-stop. Mě přitom už v té době táhlo na osmdesátku. Ale ten pocit, kdy jsem přímo na place, to mě hrozně nabíjí. Odměnou za tu dřinu pak byla loňská Cena Olomouckého kraje v oblasti filmu. A letos ji Ondřej získal za dokument o historických památkách. Líbí se mi na něm, že jde stále za svým snem.“
●● Nyní působíte jako čiperka, ale nedávno jste měla velké zdravotní problémy. Jak se vám je podařilo překonat?
„To bylo asi před rokem. Najednou jsem zjistila, že nejsem schopná vstát z postele. Když jsem se o to pokusila, tak jsem spadla na zem a lezla po čtyřech. Abych vstala, tak jsem se opírala o skříň, o kterou jsem se vyšplhala na nohy. No a rázem mě celá situace přišla tak směšná, že jsem se musela nahlas smát. A sama sobě jsem se smála i u doktora, který mě vyšetřoval. Myslím, že právě tenhle přístup mně hodně pomohl. A kromě toho se ke mně opět slétli ti mí andělé v lidské podobě, ať už je to moje dcera, vnuk či Jarmila Hlaváčová, Mojmír Mucha, Tom Fraus a další. To jsou osoby, bez nichž si svůj život neumím představit.“
●● Jste nevyčerpatelnou studnicí úžasných historek. Nechystáte se napsat paměti?
„Jo, to chce po mně i můj vnuk. Svého času jsem se do psaní pustila, ale pak jsem od toho odběhla k sestavování rodokmenu a k pamětem se už nevrátila. Takže mám napsaných asi pětadvacet stran a kromě toho i dvacet stran dopisu Ondráškovi, kde popisuji, jak byl malý a jak jsem mu zpívala a další různé historky. Nyní za mnou chodí další můj anděl - Jana Krejčí, která si to všechno vezme, a společně budeme pokračovat. Jsme domluveni, že já budu povídat a ona bude zapisovat.“
●● Co chystáte kromě toho?
„Něco určitě bude, ráda bych třeba dala do kupy almanach o posledních pěti letech Historie. Ono je pořád co dělat. Třeba včera jsme vyklízeli kostel sv. Jana Nepomuckého u kláštera Milosrdných bratří, kde se chystá další etapa rekonstrukce. Přestože dneska necítím některé svaly, tak tam jsem měla pocit, že zvládnu vše. Když jsem sama, tak se potácím jak zakletá panna, ale jak se něco děje, tak mě to vždycky znovu a znovu nakopne.“