Josef Váňa: „Návrat do sedla? Doma by to neprošlo!“

Skvěle se bavil, ples si užíval. Stále rozesmátý Josef Váňa byl hlavní postavou Galavečera českého turfu v prostějovském Národním domě. Společně s manželkou a synem Josefem juniorem, taktéž vynikajícím jezdcem překážkových dostihů, zavítali do našeho města rádi, mají tu prý plno skvělých přátel. Josef Váňa starší letos ohlásil konec žokejské kariéry, ale v exkluzivním rozhovoru pro Večerník při otázce na toto téma přece jen zaváhal

Pane Váňo, co vás přivedlo do malého města Prostějova?
„Co říkáte, do malého? Vždyť má třiačtyřicet tisíc obyvatel! Já, který léta žil a pracoval na Pradědu a sem jsem jezdil za holkama, rozhodně Prostějov nepovažuji za malé městečko.“
Takže přijel jste i dnes za holkama nebo se jen bavit na Galavečer českého turfu?
„To první bych vynechal, jsem dnes v Prostějově na plese se svojí paní... (smích) Ale jinak máte pravdu, přijeli jsme se sem pobavit a se synem převzít prestižní ceny. Společně jsme vyhráli šampionáty v překážkovém dostihovém sportu, já jako trenér, syn co by jezdec. A když někdo vyhraje šampionát, tak je jeho povinnost se zúčastnit galavečeru Jockey Clubu. Není to samozřejmě jenom povinnost, je to hodně příjemné se tady potkat s lidmi, se kterými pracuješ po celou sezónu. Ať už jako s kamarády a partnery, či jako se soupeři. Rád do Prostějova vždycky zajedu a mrzí mě, že vloni jsem zde kvůli závodům v Itálii chyběl.“
A líbí se vám tady dnes, je to příjemný relax po tak náročné sezóně?
„No, až na tu cestu sem je to všechno paráda. To víte, venku mlha, že by se dala krájet. Ale jak už člověk sedí v tomto překrásném secesním domě u stolu a u vínečka, tak je fajn. Vždycky tady bylo o mě dobře postaráno, takže jsem opravdu rád, že tady mohu být. A držím palce hlavnímu pořadateli akce panu Karlachovi, aby se mu do rána tady v Národě nikdo neopil a nebyly z toho nepříjemnosti. Já opilý rozhodně nebudu, mám tady totiž manželku!“
Pane Váňo, po Velké pardubické jste prohlásil, že jako žokej končíte, což celý národ rozesmutnilo. Myslel jste to skutečně vážně?
„Vždyť se na mě podívejte, na více jak šedesátiletého dědka! (smích) Je pravda, že když jsem se rozhodl skončit v sedle, od té doby mě hrozně roste břicho. Vůbec si to bez ježdění nedovedu představit. Ale představa, že bych musel zase to břicho shodit, kdybych se vrátil...“
Takže váš návrat do sedla je opravdu vyloučen?
„No víte…, hm…, moje paní by to nerada slyšela a viděla, kdybych začal zase závodit! Ale víte co, já denně stejně jezdím tři nebo čtyři koně, takže si toho užiju dost i bez závodění. On ten krok k návratu by zase nebyl tak těžký, ale doma by to asi neprošlo!“