GHOST STORIES, napínavý horor, u kterého nesmíte věřit tomu, co vidíte

Horory to mají v poslední době hodně těžké. Kdekdo dokáže natočit béčkovou akční lekačku, kde nechá maskovaným psychopatem povraždit partu úplně přihlouplých puberťáků, kteří si o to vyloženě říkají klasickými hláškami typu „je tam někdo“ nebo „musíme se rozdělit“. Těmto filmům jako Vřískot nebo Pátek třináctého už bohužel odzvonilo, ať už nás před patnácti lety bavily jakkoliv. Naštěstí se najde pár režisérů, v čele s James Wanem (V zajetí démonů, Insidious), kteří oživili hororový žánr novými nápady a o to samé se pokusili ve staré dobré Anglii, ze které v minulosti vzešlo několik dobrých hororů.

Pro oba režiséry Jeremy Dysona a Andyho Nymana to byla režisérská prvotina, jelikož oba se spíš pohybují v divadelních kruzích a Andy Nyman se objevuje spíše před kamerou než za ní. Také Ghost Stories je původně divadelní hra, se kterou oba zmínění pánové měli úspěch na prknech, co znamenají svět, proto bylo hodně zajímavé sledovat, jak se podařila přetáhnout na filmové plátno. Divadelní rukopis je v některých scénách hodně znát, což ale určitou stereotypnost hororového žánru příjemně osvěžuje. Hlavní devizou snímku je však budování napětí. Hlavní hrdina dr. Goodman jde po stopách záhadných příběhů převyprávěných lidmi, kteří je měli sami zažít. Sám je skeptik a chtěl by tyto nadpřirozené věci racionálně vysvětlit. Nedočkáme se však jen epizodních strašidelných příběhů, slepených kostrou příběhu. Příběhy tvoří pouze tu hororovou část a tak divák sleduje proměnu člověka, který se celý život snažil vyvracet záhady, v někoho, kdo vlastně neví, čemu má věřit. V uchování a gradaci napětí pomáhá skvělá kamera, která si hraje s úhly, a i když je v některých záběrech účelově roztřesená, vůbec to nekazí přehlednost záběru. Dojem z filmu trochu kazí závěrečný twist v ději, který jsme už mohli vidět v několika jiných filmech, přesto to jako vysvětlení celého příběhu docela dává smysl. Ve filmu se také objeví pár klasických prvků britského černého humoru a specifický akcent, což je velice příjemná změna oproti neustálému americkému horkému bramboru v puse. Je dobré vědět, že horory zažívají menší obrození, zvlášť na scénáristickém poli, kde je to nejvíce potřeba.