Platinová svatba:Ježkovi jsou manželé sedmdesát let.

AKTUALIZACE: Šťastný to pár. Svatba jednadvacetiletého Jaroslava a o rok mladší Marie se konala v kostele v Klenovicích na Hané na svátek svaté Kateřiny 25. listopadu 1943. Původně to mělo být dřív, kvůli nesouhlasu ženichovy maminky však musel mladý pár veselku odložit.

Tohle se dnes hned tak nevidí. Marie a Jaroslav Ježkovi jsou manžely neuvěřitelných sedmdesát let. Vzhledem k tomu, že dnešní „mladí“ do manželství vstupují stále později, a navíc každý druhý sňatek končí rozvodem, dá se předpokládat, že mnoha platinových manželství se v budoucnu nedočkáme. Snad každého přitom okamžitě napadne, jak to ti dva spolu vůbec mohli vydržet? Při setkání se sympatickým párem vám to však už tak nemožné nepřijde.
Pan Jaroslav Ježek pochází z Klenovic na Hané, paní Marie z Obědkovic. Společně se seznámili přibližně rok po okupaci republiky Německem. Stalo se to na fotbale a Marii tehdy bylo sedmnáct let. „Můj budoucí manžel hrál za Klenovice v zápase na hřišti Lobodic. Já jsem tam ještě s dalšíma holkama jela Klenovice povzbudit. Byl to vypjatý zápas, fandila jsem tak, že mi domácí dokonce vyhrožovali, jak mě hodí do Moravy... Už nevím přesně, čím mě vlastně můj muž zaujal, po zápase jsme však jeli domů na kolech společně.
A od té doby jsme spolu začali randit,“ zavzpomínala Marie Ježková, která muže doprovázela i na dalších utkáních. „Vždycky jsem se vykřičela na fotbale a nemusela pak řvát doma,“ nabízí s úsměvem jeden z možných důvodů harmonického vztahu paní Marie.
Vztah obou mladých lidí se upevnil během druhé světové války. „Mariin otec mě zachránil, abych nemusel na nucené práce do Rakouska, kam jsem měl už namířeno. Nakonec jsem se z nádraží i se sbalenými kufry mohl vrátit domů. Od té chvíle jsme začali plánovat svatbu,“ přiblížil Jaroslav. Mladý pár už dokonce čekal potomka, nicméně vše nešlo tak rychle, jak by si oba představovali. Jeho matka totiž měla se synem docela jiné plány a se sňatkem nesouhlasila. Proto museli snoubenci počkat, až Jaroslav dosáhne plnoletosti, která tehdy byla ohraničena jednadvacátým rokem. Necelé tři týdny po oslavě svých narozenin si už Jaroslav vedl milovanou Marii k oltáři. To už však byl na světě jejich syn, který dostal jméno po svém otci. Rok po svatbě se narodila dcera Marie. Nyní už oběma manželům dělá radost celkem pět vnoučat a osm pravnoučat. Nejstarší pravnuk David má už třiadvacet let, zatím nejmladší Honza jedenáct.

Jak s úsměvem přežít dlouhověké manželství
Pár žil dlouho v Obědkovicích, teprve koncem šedesátých let se přestěhoval do Prostějova. „Myslím, že pro každý vztah je důležité hodně spolu mluvit a hlavně si vzájemně naslouchat. My jsme si spolu vždycky hodně povídali a to o všem možném. Často u toho byla i velká legrace. A když nám něco vadilo, tak jsme si to hned řekli. Třeba jsme se i pohádali, ale druhý den jsme o tom už nevěděli a bavili se o něčem úplně jiném. Něco jako tichá domácnost u nás nikdy neexistovalo. Jábych to ani nikdy nevydržela,“ svěřila se Marie. Její muž pak za podstatné považuje i to, že se nikdy nemuseli hádat kvůli financím. „Celou svoji výplatu jsem vždy předal manželce. Když jsem pak něco potřeboval, tak mi peníze dala. Moc často to však nebylo. Nikdy jsem nekouřil, ani nechodil do hospody. Na zahraniční dovolené jsme byli v životě pouze jednou a to v Rusku. Ze začátku se stávalo, že jsem svoji dovolenou strávil jako brigádník v družstvu, kde žena pracovala. Na tahle léta moc rád vzpomínám,“ dodal pan Jaroslav, který za své dobré zdraví vděčí mimo jiné právě sportu.
Jeho žena pak byla dlouhá léta vášnivou tanečnicí. Ještě letos v létě si pár, který má dohromady už 181 let, společně zatančil. „Bylo to na vnukově svatbě a bylo to moc krásné. Všichni nás obdivovali a fotili si nás,“ rozzářila se paní Marie při této vzpomínce.
Co dodat? Snad jen tolik, že redakce Večerníku přeje oběma oslavencům do dalších společných let hodně zdraví, pohody a životního elánu.