MY CHCEME ZNOVU LABUTĚ! BUDOU SE ALE CHTÍT VRÁTIT?

„My chceme znovu motýle!“ vyjádřil se s důrazem sobě vlastním premiér Andrej Babiš a připomněl, že stát chce zasadit deset milionů listnáčů a včely milují řepku. Z průběhu letošního léta jasně vyplývá, že lidé v Prostějově nechtějí pouze „motýle“, ale zejména labutě. Z běloskvoucí rodinky se staly skutečné místní celebrity a růst mláďat byl ve městě sledován ostřeji než průběh těhotenství Lucie Šafářové. Dokonce se objevily návrhy, abychom se k sobě všichni chovali stejně jako tito vrubozobí ptáci. Bylo by pak na světě lépe?

V září vystoupí v zámeckém parku v Čechách pod Kosířem populární skupina Mandrage. Při této příležitosti nepochybně zazní její aktuální hit Motýli. Pokud by jej kapela upravila přímo pro potřeby prostějovského publika, jmenovala by se Labutě a její text by zněl zhruba takto: „Nasaď nám rekrute, na rybník labutě. Ať se rozletí, ať se už rozletí. V parku po ránu kamsi nad hvězdárnu.“
Labutí pár, který vyvedl osm mladých, se stal skutečným prostějovským fenoménem. Obavy o jejich život u mnoha lidí vyplývaly ze vzpomínek na loňské léto, kdy všech šest malých labuťátek zemřelo. To už letos snad nehrozí, mláďata vyrostla a pod dohledem svých rodičů se mají čile k světu. Při pohledu na ně začali romantici mezi námi snít o tom, jak by bylo krásné, pokud bychom se všichni chovali stejně jako oni. Určitě je to lákavá představa. Labutě jsou skutečně velmi dobrými rodiči, o svá mláďata se vzorně starají a zejména labutí samec je někdy chrání skutečně s nasazením vlastního života. Oba partneři skvěle spolupracují, a zatímco samička celé dny sedí na vajíčkách, samec se svědomitě stará o její obživu. Celá rodina pak dlouho a pevně drží při sobě, tráví spolu veškerý volný čas a rodiče doprovázejí svá mláďata až do doby, kdy jsou velká a samostatná. Dámy a pánové, řekněme si upřímně, kdo z nás je stejně dobrým rodičem jako taková labuť?
Pokud v lásce rodičovské se ti nejlepší z nás těmto ptákům alespoň přibližují, co se týče lásky partnerské, v té se s nimi obvykle vůbec nemůžeme měřit. Láska labutí totiž není pouze jakousi zálibou v někom, kdo nám připadá dostatečně atraktivní a v jehož společnosti se zrovna cítíme dobře. Jejich životní vztah je založen na neschopnosti žít jeden bez druhého. Jestliže jeden z partnerů umře, druhý si již nehledá náhradu. Navíc jsou zaznamenány případy, v nichž po úhynu jedné z labutí ji druhá zanedlouho a bez zjevných příčin následuje... Nelze se divit, že za takové situace jsou labutě přísně monogamní. Vzájemná věrnost je výhodou především pro mláďata, která se tak mohou mnohem více naučit od obou svých rodičů. Zní to celé sice dojemně, nicméně pokud by to stejně fungovalo i u lidí, mohlo by to mít naprosto fatální důsledky.
Jde totiž o to, že spíše než láska za hrob dnes frčí život dle hesla: „Pro jedno kvítí, slunce nesvítí.“ Samozřejmě že většina z nás se považuje právě za ono slunce a své partnery za kvítí, které je po nějaký čas tu lépe, tu hůře zdobí. Takové kvítí ovšem dříve či později v očích každého slunce zvadne. A co pak? Bylo by skutečně žádoucí, aby opuštění manželé a manželky raději umřeli žalem? To asi ne. V labutích tedy máme příklad, jímž se sice můžeme dle svého nejlepšího vědomí a svědomí řídit, je třeba však mít na paměti, že neexistuje nikdo, kdo by byl schopen k tomu přinutit i všechny ostatní.
Nezbývá tak než doufat, že přesto i díky nim bude Prostějov přece jen o něco lepším městem. Nejenže ho tito krásní ptáci svým půvabem ozvláštňují, lze vysledovat, že většina z nás se k nim chová nadmíru ohleduplně a často mnohem lépe než ke svým spoluobčanům. Třeba se najdou i tací, kteří si stejný postoj zachovají i pro jednání s lidmi. Možná to vyjde, třeba ne. Věřme alespoň, že všichni vytvoříme přinejmenším takové podmínky, aby se labutě na drozdovický rybník vždy rády a hlavně ve zdraví vracely.