OTUPENÍ CHODCI aneb PROČ BYCHOM MĚLI KRÁST MOBILY?

Už se vám to taky stalo? Kráčíte po ulici a proti vám jde maminka zahleděná do mobilního telefonu. Nevnímá svět kolem sebe, oči má hluboce sklopené, jednou rukou tlačí kočárek a prstem té druhé šmudlá displej svého miláčka. Celou dobu přemýšlíte, co tak pekelně důležitého v mobilu vyřizuje a zároveň zvažujete, kudy se jí vyhnete. Přes veškerou snahu se vám ani na jedno nepodaří nalézt odpověď. Neodvratitelné srážce nakonec zabráníte tím, že vkročíte do silnice. Když se opět vrátíte na chodník, napadají vás nejrůznější myšlenky. A některé z nich jsou hodně divoké...

Ve slavném románu Nesmrtelnost Milana Kundery vystupuje postava profesora Avenaria, který si našel prazvláštní koníček. Po nocích běhá ulicemi města a nožem probodává pneumatiky u zaparkovaných vozů. Zásadně přitom dodržuje toto pravidlo: u prvního auta propíchne pravou přední pneumatiku, u druhého levou přední, u třetího pravou zadní a u čtvrtého všechny čtyři. Svým vandalismem svérázným způsobem bojuje proti obrovskému zvýšení počtu vozů, kvůli nimž se dle něj někdejší krása měst stala pro lidi neviditelná. „Šel jsem nedávno po rue de Rennes k bulváru a počítal jsem, kolikrát jsem s to vrhnout na ten kostel pohled, aniž by do mě vrazil spěchající chodec anebo mě přejelo auto. Napočítal jsem sedm velice krátkých pohledů, které mě stály modřinu na levé paži, protože mi dal ránu loktem netrpělivý jinoch. Auta, která zaplnila silnice, zmenšila chodníky, na kterých se tlačí chodci,“ vysvětlil své důvody profesor Avenarius s tím, že noční běh okořeněný o propíchávání pneumatik je jeho protestem proti tomu, že auta způsobila „zatmění katedrál“.
Co auta teprve začala, to mobily dokončily. Pokud vozy chodcům pouze překážely, tak „chytré“ telefony z nich nadělaly svého druhu hlupáky. Otupily je totiž natolik, že absolutně nevnímají své okolí. Otupení chodci kráčejí městy a netuší, kudy jdou, vlastně je to ani nezajímá. Například německá certifikační společnost Dekra ve svém rozsáhlém výzkumu zjistila, že téměř pětina z přibližně čtrnácti tisíc chodců se více věnuje mobilům než okolnímu dění.
Stejně jako profesor Avenarius v knize Milana Kundery se i dnes najdou lidé, kteří se s tímto stavem nehodlají smířit. Někteří z nich už odmítají chodcům zahleděným do mobilů uhýbat z cesty. Proč na ně brát ohled, když oni neberou ohled na ostatní? V této souvislosti se nabízí ještě jiné řešení. Není přitom právě třeba, aby Evropská unie vydala zákon a my se díky tomu v ulicích města hned cítili bezpečněji. Ale co třeba takovému chodci kráčejícímu slepě městem prostě jeho mobil „zabavit“? Stačilo by mu jej vytrhnout z rukou a utíkat. Nikoliv proto, abyste se jeho prodejem obohatili, ale jen proto, abyste přístroj nechali ekologicky zlikvidovat. Vlastně by to byla taková varianta nelegální hry „Seber policajtovi čepici“, kterou na sebe před lety upozornil zakladatel skupiny Ztohoven Roman Týc.
Ženy, které by se necítily právě v dobré kondici, by se při těchto krádežích mohly zaměřit na maminky s kočárky. Právě ony totiž patří k vůbec nejčastějším uživatelům telefonu během chůze, zatímco jejich potomek na ně z kočárku němě zírá a těší se, že v budoucnu bude dělat přesně to samé, co jeho rodička.
Ať už si o návrzích profesora Avenaria, či jemu podobných „radikálních snílků“ myslíte své, jejich smysluplnost je více než sporná. Za „zatmění katedrál“ a zaslepení očí i mozků totiž ve skutečnosti nemohou ani auta, ani mobilní telefony, ale pouze my lidé. Nechme tedy ostatní dělat to, co oni sami chtějí. Vždyť to tak funguje v přírodě od nepaměti: hloupí a slabí časem zahynou, zatímco chytří a silní kráčejí dál...