A co děti, mají si kde hrát? ANO, ALE...

Otázkou totiž je, jak místa určená k hraní nejmenším jedincům vypadají. Jakým způsobem jsou udržovaná, bezpečná a jestli s přihlédnutím na tato fakta není opravdu lepší, aby místo dříve tolik oblíbeného a svobodného lítání po venku děti seděly doma u své počítačové hry.

POZNÁMKA VEČERNÍKU Rozhodně si nemyslím, že ono hraní her na počítači či herních konzolích všeho druhu dá dětem tolik, jako učení se novým dovednostem a hrám na čerstvém vzduchu ve společnosti rodičů či kamarádů. Už jen samotné sžívání se s kolektivem je skvělé. Ale zpátky od srovnávání PC her a hřišť k hřištím samotným, konkrétně k jejich stavům. Za výborný příklad lze uvést sídliště u ulice Dr. Horáka, které je Mekkou dětských volnočasových aktivit. Během snad každého dne v roce zde můžete spatřit ty, kterým bude patřit budoucnost. Hrají vybíjenou, v zimě staví sněhuláka.
Ještě předtím, než však tyto děti vstávají, mají potřebu se na tato místa podívat „pejskaři“ a především jejich mazlíčci. Těm nic zazlívat nejde, to bychom toho chtěli po čtyřnohých stvořeních moc, ale dvounožci by se snad mohli chytit za nos, a když už své psy venčí v prostorách dětských hřišť, mohli by kromě svého nosu chytit také do ruky igelitový sáček a výtvory čtyřnožců uklidit. Zase tolik se po nich přeci nechce. Jedno sáhnutí do kapsy, jedno sehnutí k zemi, uchopení a hurá zpátky vzhůru. Pak v nejlepším případě umístění zaplněného pytlíku do koše. Pět jednoduchých úkonů by měl každý člověk zvládnout. Poté alespoň ubude starostlivým maminkám a tatínkům jeden důvod, proč svým dětem místo míče koupit k narozeninám tablet...