„ZÁJEM VK AGEL MĚ PO PRAVDĚ PŘEKVAPIL...“

Během pětileté existence volejbalového oddílu VK AGEL Prostějov došlo jen výjimečně k návratu hráčky, která už dříve v klubu působila. Letošní výjimkou v tomto ohledu se stala šestadvacetiletá nahrávačka Michaela Jelínková, jež Hanou opustila na jaře 2009 po jediné absolvované sezóně a nyní - tři roky od svého odchodu - se stala součástí přebudovaného kádru. Večerník se proto rozhodl sympatickou mladou ženu po jednom z tréninků probíhající přípravy exkluzivně vyzpovídat...

Můžete na úvod zavzpomínat, proč jste vlastně před třemi lety odešla z prostějovského VK do německého Münsteru?

„Tehdy mi prostějovský klub oznámil, že chce posílit na postu nahrávačky a pro mě přestalo být zdejší angažmá tak herně zajímavé z důvodu hrozícího menšího vytížení. Nenastupovala bych tolik, kolik jsem si představovala, což byla změna oproti situaci, za které jsme v březnu 2009 prodlužovali opci. Po oslavách titulu se rozhodlo o příchodu nové zkušené nahrávačky a já raději odešla jinam, kde byla reálná šance víc hrát...“

Jak své rozhodnutí opustit Prostějov zpětně hodnotíte? Udělala jste dobře?

„Myslím, že ano. Nikdy jsem toho nelitovala, tři roky v Německu mi daly hrozně moc. Na to, jak pozdě jsem tenkrát svůj přestup začala řešit, se mi ještě povedlo najít dobrý klub v hodně kvalitní soutěži. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.“

Kam byste svou úrovní zařadila bundesligu v porovnání s jinými evropskými soutěžemi?

„Na Polsko nebo Itálii německá liga určitě nemá, kvalitní však rozhodně je. Hlavně se tamní družstva v poslední době výkonnostně posunují směrem nahoru, protože v Německu jsou peníze a Němce baví je dávat do sportu. Prvním třem top týmům se tak loni i letos dost přiblížilo několik dalších celků, tudíž do osmého místa byl schopný každý porazit každého ve výborných zápasech. Bundesliga je teď divácky velmi atraktivní a člověk musí makat naplno ve všech utkáních, neboť i s posledním se dá prohrát.“

Jak si v téhle tvrdé konkurenci vedl váš Münster?

„Šli jsme každou sezónu postupně nahoru. Když jsem tam přišla, tak oddíl ještě splácel nějaké finanční půjčky, ale do uplynulého ročníku už jsme šli po uhrazení všech dluhů s vyšším rozpočtem a tím pádem i kvalitnějším hráčským kádrem, což se projevilo. O nové posily doplněné jádro týmu, které bylo dlouho pohromadě, fungovalo a nakonec z toho bylo třetí místo po dvou sedmých v předchozích letech. Tím pádem jde Münster do evropských pohárů, jenže už beze mě...(úsměv)“

Proč se tak děje? Můžete popsat zrod a uskutečnění svého návratu do VK?

„V Münsteru mi vypršela smlouva a s vedením klubu jsme průběžně řešili, jestli zůstanu nebo ne. Původně to vypadalo na první variantu a já se setrvání nebránila, ale po skončení sezóny mě z USC dlouho nekontaktovali. Já jsem navíc měla kvůli úmrtí v rodině hlavu trochu jinde než u volejbalu a tím pádem jsem neřešila, co dál. Pak mě můj manažer informoval, že se po mně ptal Prostějov a jestli bych neuvažovala o návratu. Což mě trochu překvapilo vzhledem k tomu, že jsme se před třemi roky nedomluvili a teď mě chtěli zpátky. Každopádně jsem hned neřekla NE, dlouho o nabídce uvažovala a v závěru se rozhodovala mezi Prostějovem a jednou další možností. Vyhrál návrat sem, protože to tady dobře znám, je zde výborné zázemí a nenašla jsem žádné mínus, proč to nezkusit. Věděla jsem, do čeho jdu, a navíc jsem se těšila být po třech letech v zahraničí zase doma v republice.“

Kolik se toho v Prostějově za tři roky změnilo?

„Jiné jsou skoro všechny hráčky a trenéři zestárli, stejně jako já... (smích) Přistavěly se nové šatny a zázemí pro regeneraci, jinak teprve uvidím, co postupně přinese sezóna. Ale od holek jsem slyšela, že už na extraligu nechodí tolik diváků, protože je asi omrzela neustálá vítězství. A lidi jsou prý čím dál víc nároční oproti ročníku, který jsem tady odehrála. Snad to nebude tak horké. Naopak prý zmoudřelo a poučilo se oddílové vedení, lépe zvažuje, koho nakoupí. To je jako všude, každý klub se vyvíjí a sbírá zkušenosti. Stejné je to ostatně taky u lidí včetně sportovců.“

Pojďme k přípravě, kde až do druhé poloviny září budete trénovat jen v šesti. Nakolik je to nepříjemné?

„Tohle je podle mě v pohodě. Já jsem z Německa byla zvyklá trénovat úplně celé léto, což mě po pravdě moc netěšilo kvůli nutnosti trávit v cizině i většinu času mimo sezónu, tímhle jsem trochu trpěla. Tady jsme začali koncem července, což je ideální. Jinak i v Münsteru nás často trénoval nižší počet, takže jsem na to zvyklá. Navíc jsem docela tréninkový typ a v přípravě makám ráda, zvlášť když zdejší náplň má hlavu i patu a koučové mají všechno dobře naplánované, rozvržené. Na početně omezeném kolektivu se dokonce dají najít výhody, třeba možnost víc se věnovat individuální práci.“

Před startem soutěží však budete mít jen měsíc na sehrání nově složeného družstva. Je to dostatečný čas?

„Měsíc je určitě málo, ale někdy se stává, že se mančaft sejde kompletní třeba až dva týdny před začátkem sezóny. Tím pádem jsme vlastně čtrnáct dní vyhrály. (úsměv) Každopádně se dá čekat, že do prvního mistráku asi nebudeme ideálně sehrané. Každá z nás však má určitou herní úroveň a byť zpočátku ještě nebudeme dokonale fungovat jako tým, nemělo by to znamenat žádný zásadní problém.“

Není potíž domluvit se s dvěma novými Brazilkami, které skoro vůbec nehovoří anglicky?

„Na úvodním soustředění v Tatrách šla veškerá komunikace s nimi výhradně přes Soli (kapitánka týmu Solange Soaresová – pozn.red.), takže jsme se s ostatníma holkama trochu bály, jak to půjde dál. Naštěstí na starší Flávii je poznat, že se asi doma anglicky učí, protože rozumí den ode dne víc a postupně zkouší i mluvit. Mladší Ju je taková stydlivá, jen občas něco kuňkne a myslím, že za měsíc by mohla složit aspoň jednu větu. (smích) Když to řeknu vážně, je všechno v pohodě, protože se k oběma snažíme při domlouvání přistupovat trpělivě. A občas se všechny společně i pořádně zasmějeme, což je jedině dobře. Sranda musí být.“

Udržela jste si během tří let za hranicemi povědomí o české extralize?

„Třeba v televizi jsem přenosy moc nesledovala a v Německu přehled dost ztratila. Loni jsem ale začala psát pro jeden web takové krátké souhrny o dění v české extralize, takže se mi povedlo aspoň trochu dostat zpět do obrazu. Kromě starších hráček však znám pouze jména, ty mladší holky teď budu osobně poznávat.“

Figurovala jste v širší nominaci reprezentace České republiky nového kouče Parisiho. Proč vás nezařadil i do užšího výběru?

„Na prvním srazu jsme se sešly ve strašně velkém počtu a takhle trénovaly dva týdny, když jsem začala cítit bolest v chodidle. Nešlo o nic hrozného, ale řekla jsem sobě i trenérovi, že si radši dám den dva klid a uvidím. Kouč tím asi naznal, že jsem zdravotně nezpůsobilá, a protože zrovna zužoval kádr, byla jsem jednou z těch vyřazených. Což mě mrzelo, pod novým realizačním týmem to v nároďáku vypadalo slibně. Navíc noha se pak ukázala být úplně v pořádku, nejspíš se tam jen pohnul nějaký nerv. Tím pádem jsem normálně zahájila přípravu v Prostějově a jsem zdravá, což je hlavní. Do reprezentace se třeba někdy znovu dostanu. Věřím v to!“

kdo je Michaela Jelínková

Staronová volejbalová nahrávačka VK AGEL Prostějov se narodila 2. prosince 1985. Momentálně tedy šestadvacetiletá odchovankyně KP Brno přitom už v osmnácti odešla do zahraničí, konkrétně do Francie. Během tamního čtyřletého působení v RC Cannes a Hainaut Volley získala hned čtyři mistrovské tituly a stejný počet pohárových trofejí, načež poprvé ve své kariéře zamířila do hanáckého oddílu. V sezóně 2008-2009 s ním dobyla extraligové zlato i triumf v Českém poháru a přestoupila do německého USC Münster. S tímto klubem se v průběhu tří roků postupně lepšila až k letošnímu bundesligovému bronzu. A nyní tedy čerstvě přichází návrat 182 centimetrů vysoké a 77 kilogramů vážící volejbalistky do prostějovských služeb. Na reprezentační úrovni dlouhodobě patří do širšího kádru národního týmu České republiky, v jehož barvách obsadila desáté místo na mistrovství Evropy 2009.