Spojit dva (pod)průměrné kluby v jeden silnější by byla cesta. Je však reálná?

Když se řekne kostelecká házená, znalci i mnoho sportovních příznivců si okamžitě vybaví slavnou éru tohoto hanáckého klubu v české extralize, a dokonce v nadnárodní interlize, kdy zkraje třetího tisíciletí patřil mezi národní elitu. Pokud vyslovíte prostějovská házená, rovněž v tomhle případě stojí za místním oddílem nezanedbatelně úspěšná historie, neboť jeho mužstvo svého času zdatně působilo aspoň v první lize, tedy druhé nejvyšší soutěži ČR.

Co se současnosti týče, ta je v obou případech neporovnatelně skromnější. TJ Sokol HK i TJ Sokol II se mnoho posledních let stabilně pohybují ve druholigových vodách, které navíc s přibývajícím časem výsledkově čeří čím dál tím méně.
Hlavně Prostějov strádá, momentálně uzavírá tabulku skupiny Jižní Morava a nevypadá to, že by z posledního místa mohl reálně poskočit markantněji nahoru. Spíš právě naopak se zdá, že v jeho případě vše spěje až k možnému černému scénáři, tedy hrozbě zániku družstva dospělých.
Ani Kostelec teď nemůže nijak moc jásat, též na něj větší měrou dopadají pracovní, studijní, rodinné či jiné povinnosti řady hráčů. Kvůli čemuž také dává sestavu pro jednotlivé zápasy leckdy dohromady horkotěžko a spolu s celkově menší trénovaností přišel zákonitý pád do spodní poloviny pořadí. Nicméně hákáčko stále disponuje o dost početnějším hráčským materiálem zásluhou toho, že vychovává zajímavé množství mladých talentů. A právě s jejich pomocí věří, že v horizontu několika příštích let bude schopno zabojovat o návrat do prvoligových vod, což opět pozvedne celý klub.
Na tohle téma jsem od lidí pohybujících se uvnitř házené slyšel různé názory, přičemž se jich nemálo shodlo na zajímavě slibném řešení: sloučit oba Sokoly v jeden oddíl, jehož síla by rázem odpovídala minimálně první lize. Nejlepší borci z momentálních kádrů HK i „dvojky“ by dali dohromady velmi kvalitní sestavu A, ostatní bez vyšších ambicí by mohli nastupovat takzvaně „na žízeň“ za béčko. A pokud by navíc došlo i k propojení s mládeží (třeba pod křídly existujícího Centra Haná), mohl by vzniknout potenciálně úderný subjekt.
Otázkou však je, zda zainteresované strany o takové variantě vůbec chtějí přemýšlet a jestli by bylo alespoň trochu reálné její případné uskutečnění někdy v budoucnu. Logické opodstatnění takového kroku nelze zpochybnit, leč převedení do praxe zatím asi není na pořadu dne. Pro někoho bohužel, pro jiného bohudík. Ovšem za současných podmínek se obávám, že mnohem pravděpodobněji bude pokračovat házenkářský ústup regionu ze slávy než návrat k ní.