NAPODRUHÉ TO UŽ DOMA NEVYŠLO

FOTOGALERIE: Bohužel už to tak bývá, že příznivé konstelace se málokdy naplno využije. Los, který eskáčku přisoudil na úvod sezóny dva hratelné soupeře v domácím prostředí, přinesl Hanákům pouze padesátiprocentní úspěšnost. Přestože ve druhém utkání už byly k dispozici další letní posily Střeštík a Rolinc, jako zásadnější se ukázal rozdíl v kvalitě Vyšehradu a Vlašimi, i když ani ona v prvním poločase nepředváděla nijak oslnivý fotbal.

Trenér Oldřich Machala mohl být tentokrát v klidu, protože měl k dispozici dostatek hráčů i na lavičku. Do kádru oficiálně přibyli registrovaní Marek Střeštík a Jakub Rolinc, z reprezentační akce se vrátil také David Píchal. Co bylo ovšem nepříjemné, že na lavičku usedl také kapitán Karel Kroupa, a i to byla spíše formalita.
„Naraženina někdy bolí víc než zlomenina, což je případ mého prstu. Během týdne jsem prakticky netrénoval a byli jsme s trenérem domluveni, že na hřiště půjdu jen v případě nejvyšší nouze. K tomu bohužel v druhém poločase došlo, už o přestávce jsem měl nohu ošetřenou proti bolesti a na hřiště nakonec po inkasované brance vyběhl. Teď už to zase cítím, ale doufám, že během příštího týdne naskočím do tréninků,“ svěřil se exkluzivně Večerníku po zápase zkušený kapitán.
A nakonec to byl právě on, který připravil největší šanci na srovnání stavu, když svým typickým způsobem sklepl míč pro Píchala. Ten ovšem dobrou pozici ke střele nevyužil a i to byl jeden z důvodů, proč tentokrát eskáčko prohrálo.
Zdá se totiž, že problém s proměňováním šancí si tým s sebou nese jako kouli na noze. Vzpomeňme množství šancí Lutonského v zápase s Vyšehradem, ten se koneckonců mohl do střelecké listiny zapsat i minulou sobotu. Milan Lutonský je bezesporu zatím nejpříjemnějším překvapením začátku sezóny, do níž si přinesl výbornou formu. Jenže ani to nestačí.
Právě schopnost vytěžit z minima maximum představuje u hráčů onu přidanou hodnotu. V našich končinách jí je na všech úrovních chronický nedostatek, vzpomeňme třeba na naši reprezentaci. Pokud tedy nejsou individuální kvality na takové výši, je potřeba vše nahradit bojovností, až urputností při tlaku směrem na branku soupeře.
A to je přesně to, čeho se ve druhém poločase Machalovým svěřencům nedostávalo. Odhalili to spolehlivě i diváci, kteří neustále poukazovali na fakt, že vzadu zůstává při snaze o vyrovnání příliš mnoho hráčů. Trenéři sice mohou přeskupit řady, poslat do hry další útočníky a stáhnout obranu na tři hráče, jenže když se nebude na centry do soupeřovy šestnáctky tlačit minimálně pět hráčů, jak zmínil na pozápasové tiskové konferenci trenér Machala, je to prakticky k ničemu. Sázet na štěstí, že „to tam spadne“, se fakt nedá.
Přesto nesuďme příliš brzy a vyčkejme aspoň do prvního utkání Prostějova na soupeřově půdě. Tam půjde o úplně jinou konstelaci, i když zrovna na severu Čech v Ústí nad Labem to nemá snadné žádné mužstvo. Ale je jistě možné tam překvapit. Soupeře i vlastní fanoušky. A možná i sami sebe.