„SNAŽÍME SE BÝT LEPŠÍ NEŽ TA DRUHÁ"

Když jste si v dřívější době chtěli zahrát basketbal či jen tak zaházet na koš, museli jste využít volné chviličky v hodinách tělesné výchovy či mít známého školníka, který by vás pustil do volné tělocvičny, a to za předpokladu, že není nikým obsazená, což se stávalo zřídkakdy. Nástupem satelitní televize a větší medializace hry „pod dvěma koši“ se téměř na každém sídlišti objevilo basketbalové hřiště. Nejeden chlapec či dívka se chtěli rázem stát uznávaným basketbalistou či basketbalistkou. Někteří skutečně vstoupili do sportovních klubů, aby svůj talent dále zdokonalovali a dostali se třeba až do vysněného „Dream teamu“.

Klíčový zlom nastal v roce 2003, kdy do prostějovského basketbalu vstoupila marketingová společnost TK PLUS. Jednalo se však pouze o mužský basketbal, ten ženský se znovuzrodil až v uplynulém roce a dal tak šanci i basketbalistkám, které sice sportovně vyrůstaly v Prostějově, ale seniorskou soutěž musely hrát v jiných okresních městech. Tento případ se týká i nerozlučné dvojice, sester Svobodových, které vždy společně kráčely od sezony k sezoně a svými výkony dokazovaly, že jim basketbal opravdu přirostl k srdci, jak proklamují američtí basketbalisté: „I love this game“ (miluji tuto hru). Večerník v exkluzivním dvojrozhovoru vyzpovídal tahounky nově vybudovaného ženského týmu TJ OP Prostějov...

Naše první otázka bude znít tradičně, ale kde se vlastně ve vás zrodila myšlenka hrát ženský basketbal?

Gábina: „Na základní škole Dr. Horáka byl kroužek košíkové, který tehdy trénovala paní učitelka Pařiková. Kroužek byl společný pro kluky i holky. Následně se nás sešlo více holek a tehdy si nás pod svá křídla vzali pánové Jan Růžička, Martin Zatloukal a Ivan Mlateček.“

Nela: „Jako mladší sestra jsem záviděla a chtěla jsem hrát taky. Nejlépe hned...(úsměv) Sice jsem byla mnohem menší, ale to mi nezabránilo začít docházet na basket.“

Bylo hned od začátku jasné, že obě budete hrát basketbal nebo každá půjdete v jiných kolejích? Hrál či hraje někdo ve vaší rodině také tuto podkošovou hru?

Gábina: „U nás nikdo basket nehrál. Prošly jsme několika sporty a zůstaly u basketu... (úsměv)“

Nela: „Dělaly jsme závodně atletiku za prostějovský klub a plavaly. Několik let jsme praktikovaly všechny sporty, ale pak byla důležitější škola. Musely jsme se rozhodnout, u čeho zůstaneme, a zvítězil basket.“

Jste sestry, určitě jste vždy chtěly hrát spolu. Nebo bylo nějaké období, kdy jste každá hrála za jiný tým?

Gábina a Nela: „Vždy jsme hrály spolu a známe i spoustu dalších sourozeneckých dvojic, u kterých to tak je...“

Stalo se, že jste si přesto zahrály někdy proti sobě?

Gábina a Nela: „Ne, maximálně na středoškolských turnajích, kdy každá byla na jiném gymnáziu.“

V jaké nejvyšší soutěži jste působily, případně jak vysoko míří vaše cíle?

Nela: „Hrály jsme společně první ligu v Olomouci.“

Gábina: „V době příchodu do Olomouce se tam tehdy hrála extraliga. Měla jsem šanci si tak zahrát proti extraligovým hráčkám, které jsou v ní doteď.“

Popište nám v krátkosti vaše působení v SK UP Olomouc...

Gábina: „Jsou sezony, na které se vzpomíná hezky a na některé zase ne. To už tak ve sportu bývá. V Olomouci byli skvělí trenéři, kteří nám poskytovali plnohodnotné tréninky jak po fyzické, tak i mentální stránce. S hraním basketbalu je spojeno i moje studium na Univerzitě Palackého. Není nic lepšího než studovat a hrát svůj oblíbený sport v jednom městě.“

Nela: „Do Olomouce jsem přestoupila jako dorostenka. Následně jsem se připojila k družstvu žen, kde jsem se už potkávala se sestrou. Do Olomouce jsem dojížděla už od střední školy. Basket v Olomouci byl dobrý, ale doma je doma.“

Po letech se vrátil do Prostějova ženský basketbal a vy jste u toho, jak vnímáte tuto skutečnost a jak se vlastně zrodila tato spolupráce s TJ OP Prostějov?

Gábina a Nela: „S odchodem z Olomouce neskončila chuť ke hře basketu. V Prostějově je už obrovská základna, dívčí basket je zastoupen ve všech kategoriích. Chyběla pouze ta ženská kategorie. Myšlenka vznikla na jednom zápase starších minižaček, který jsme pískaly. Podnět vznikl u pana Schneidera a paní Mazalové. Jakmile se rozletěla zpráva, že by se v Prostějově mohl hrát ženský basket, tak nebyla nouze o hráčky. Ozvaly se holky, které kdysi, stejně jako my dojížděly do Olomouce. A myšlenka se stala realitou.“

Máte za sebou několik zápasů v nové sezoně, v tabulce vám patří průběžné první místo. Jaké jsou cíle klubu a do jaké míry si myslíte, že jsou reálné?

Gábina a Nela: „Cílem je první místo v tabulce. A být nadějí malých holčiček, že i ony budou hrát ve svém rodném městě ženský basketbal.“

Prozraďte vzájemně na sebe, kde si myslíte, že je slabina sestry a v čem naopak vyniká?

Gábina: „Nelča je dobrý střelec a má výhodu, že je levák. Jako levačka zakončuje ze všech míst, a proto se těžko brání. Někdy nejde střelba z dálky, ale to je asi u pivotů normální.“

Nela: „Určitě střelba z dálky. A někdy je nervózní, ale jak se rozehraje, tak už je v pohodě. Gába ráda brání a dělá černou práci.“

V čem je pozitivní, když máte v týmu vlastní sestru a kdy naopak nastane chvíle, kdy vám to spolu neklape, jestli taková vůbec nastala?

Nela: „Má to své výhody v tom, že vím, jak na tom jsme a o to víc na tréninku makáme. Snažíme se být lepší než ta druhá a tím se snad zdokonalovat.“

Gábina: „Někdy se neshodneme úplně ve všem. Ale domů jdeme stejně společně...“ (smích)

Jak vypadá vaše příprava na zápas a jak naopak relaxujete?

Nela a Gábina: „Žádný rituál nemáme. Někdy se dostaví nervozita, ale od toho se navzájem oprostíme.“

Jste poměrně mladé, ale věnujete se případně i trenérské činnosti?

Nela: „Trénování se zatím nevěnujeme. Především u malých děti je to velká zodpovědnost. Obdivuji trenéry, kteří ještě po své práci dorazí na trénink a věnují se ostatním. Tito lidé jsou nedoceněni.“

Gábina: „Souhlasím se sestrou. Namísto trénování pískáme zápasy malých dětí. Tam člověk vidí, jaké pokroky dělají.“